Znovunalézání logiky i rozporů kapitálu v proměněných dějinných podmínkách je zřejmě nejdůležitějším příspěvkem Moisheho Postoneho v rámci současných interpretací Marxova myšlení. Nejde přitom jenom o rozchod s tradiční třídní analýzou, ale především o nutnost nově nahlédnout pojmy hodnoty a práce.
Kniha Moisheho Postoneho Time, Labor, and Social Domination: A Reinterpretation of Marx’s Critical Theory (Čas, práce a společenská nadvláda. Reinterpretace Marxovy kritické teorie, 1993) je nepochybně jednou z nejdůležitějších studií Marxova Kapitálu, která ve dvacátém století vznikla. Její zveřejnění znamenalo definitivní rozchod s levicově ricardovským čtením Kapitálu založeným na pojmu třídy, které převládalo po ruské revoluci, a marxistickým humanismem po roce 1932, kdy vyšly Marxovy rukopisy z roku 1844. Namísto politických, či dokonce politizovaných čtení Kapitálu se Čas, práce a společenská nadvláda soustředí na systematické čtení Marxova představení kapitálu jako logického – přesto však materialistického – systému. Ačkoli se už dříve řada prací zabývala Marxovou analýzou ve smyslu toho, co v úvodu ke Grundrisse z roku 1857 nazývá reprodukcí skutečného konkrétna jako „myšleného konkrétna“ (Gedankenkonkretum), Postone byl pravděpodobně první, kdo provedl systematickou rekonstrukci logiky Kapitálu z tohoto hlediska.
Analýza vývojové dynamiky
Název knihy naznačuje ve zkratce hlavní důvody její pronikavosti a originality. Orientace na čas se objevuje již v Postoneho počátečním ohledání slavného Marxova fragmentu o strojích. V Marxově stručném desetistránkovém náčrtu se Postone koncentruje na kapitalismus jako na systém tvorby hodnoty, pro nějž je charakteristické to, co Marx pojmenovává jako „rozpor procházející procesem“. Jde o spojení vyjadřující protichůdnou tendenci kapitálu eliminovat časem samotný zdroj nadhodnoty, na níž závisí: živou práci. Tato tendence vylučování živé práce z kapitalistického výrobního procesu probíhá se systémovou nutností, vtělenou do podoby tržní konkurence. Každý jednotlivý kapitál realizuje neomezené zvyšování produktivity prostřednictvím automatizace a aplikace vědy v procesu, který by Marx v Kapitálu nazval produkcí „relativní nadhodnoty“. Už Postoneho zaměření na tento důležitý fragment z Grundrisse je vzhledem k celkovému směřování knihy neobvyklé a objevné. Systematická analýza Marxovy vývojové dynamiky je pak asi tím nejoriginálnějším Postoneho příspěvkem k marxistické teorii vůbec. V průběhu Postoneho analytického výkladu se totiž prostřednictvím prezentace základních kategorií Marxovy analýzy postupně rozvíjí počáteční, impresionistická a fragmentární analýza Grundrisse, jíž kniha začíná.
Postone soustřeďuje svou analýzu na dynamický, časový charakter struktury kapitálu, ve které společensky nutná pracovní doba slouží jako měřítko hodnoty, jejíž podstatou je to, co Marx nazývá abstraktní prací. Protože konkurence mezi jednotlivými kapitály neustále zmenšuje pracovní dobu společensky nutnou k získání nadhodnoty ve formě zisku, kapitalistický systém jako celek vynucuje to, co Postone slavně a pamětihodně označil za „dynamiku běžícího pásu“. Tato metafora odkazuje ke skutečnosti, že každé zvýšení produktivity a odpovídající snížení společensky nutné pracovní doby se rozšiřuje od čelních firem do obecného užívání v celém daném průmyslovém odvětví nebo výrobním procesu (protože podniky musí zamezit tomu, aby nebyly schopny čelit konkurenčním tlakům) a úroveň společensky nutné pracovní doby se rekalibruje na novou, redukovanou normu. Každá taková rekalibrace pak vede k novému procesu vědecké inovace s cílem dále zvýšit produktivitu prostřednictvím omezení živé práce ve formě variabilního kapitálu.
K hodnotové analýze
Postoneho odkaz na práci v názvu jeho opusu magnum naznačuje jak zásadní zlom, tak nejdůležitější tvrzení jeho vlivné interpretace Marxe. Přijetí strukturálního čtení Marxova systému vedlo Postoneho k odmítnutí četby Kapitálu „z hlediska práce“, namísto samotné „kritiky práce“. Kritika z hlediska práce je zastoupena těmi kritiky kapitalismu, které Postone řadí k tradičnímu marxismu; obecněji řečeno tato kategorie zahrnuje levicovou ricardovskou kritiku.
V důsledku to znamená odmítnutí nejen postleninského důrazu na rozvoj výrobních sil doprovázený rovnostářským rozdělením bohatství („sověty plus elektrifikace“, jak zní slavná Leninova definice komunismu), ale i všech postricardovských kritik kapitalismu, které se zaměřují na přerozdělování bohatství, aniž by bylo jasně rozlišováno mezi produkcí tohoto bohatství (ve formě užitných hodnot) a produkcí nadhodnoty. Tříčlenné dělení na užitnou hodnotu, směnnou hodnotu a hodnotu o sobě je spolu s novátorským konceptem abstraktní práce teoretická inovace, kterou sám Marx výslovně označuje za radikální rozchod s klasickou politickou ekonomií, potažmo za její kritiku.
Když se Postone věnuje této pojmově kritické architektuře Kapitálu – tomu, co nazývá Marxova kritika kategorií –, odmítá obecnou tendenci „tradičního marxismu“ zastírat Marxovo fundamentální rozlišení mezi produkcí bohatství a nadhodnoty, či ho dokonce opomíjet. Klíčový teoretický příklad, který v tomto ohledu dekonstruuje, poskytuje Postonemu Jürgen Habermas, ačkoli se ve zmíněné obecné tendenci levicového ricardiánství dá sáhnout po mnoha dalších příkladech. V každém případě důsledným rozvíjením Marxovy analýzy tímto směrem Postone nesl teoretickou zástavu toho, co se od roku 1989 pravděpodobně stalo nejdůležitějším obratem marxismu – obratem od třídní analýzy k takzvané hodnotové analýze, což je teoretická tendence zastoupená publikacemi Mezinárodního sympozia marxistické teorie (International Symposium of Marxian Theory).
Nadvláda nelidské totality
Čas, práce a společenská nadvláda rozvíjí v tomto směru inovativní náhled na kapitalismus jako všeobecný společenský systém tvorby hodnoty, k němuž všichni členové společnosti různými způsoby přispívají. Jedním z účinků tohoto směřování je však to, že vyvrací nebo alespoň zpochybňuje ústřednost třídního konfliktu, který je klíčový pro tradiční marxistickou kritiku kapitalismu. Je tomu tak v tom smyslu, že Postone považuje živou práci ve formě variabilního kapitálu za zásadní pro proces tvorby hodnoty, přestože je s vlastníky výrobních prostředků v antagonistickém vztahu. Samotný třídní konflikt pak představuje primární podnět ke zvyšování relativní nadhodnoty, a to prostřednictvím tlaku na aplikaci vědy a automatizace do výroby tak, aby došlo k odpovídajícímu snížení objemu variabilního kapitálu nutného v daném výrobním procesu.
Společenská nadvláda je tedy chápána negativně, jako všeobecná dominance nelidské totality, kterou Marx nazval „automatizovaným subjektem“ (automatisches Subjekt), nad živou prací – totiž všemi lidmi podléhajícími všeobecnému společenskému tlaku vytvářet hodnotu. Hledání místa vyčleněného pro třídní boj je v rámci Postoneho přísné hodnotové analýzy zřejmě tou nejnaléhavější otázkou. Právě s ní musíme pracovat na základě knihy Čas, práce a společenská nadvláda. Současný posthumánní kapitalismus mezitím ztroskotává na svých vnitřních rozporech a snaží se přijít s novými odpověďmi na „rozpor procházející procesem“, který Marx a po něm Postone identifikovali v srdci politické ekonomie kapitalistické společnosti.
Autor vyučuje na Princetonské univerzitě.
Z angličtiny přeložila Marta Martinová.