Právě se začíná ukazovat, jaké důsledky bude mít nešikovně a nešťastně nastavený způsob zatím posledního zdejšího kola takzvaného vyrovnávání se s minulostí. Ve srovnání s procesy odrakoušťování, fašizace a nacionalizace, poválečné retribuce, třídní transformace, nápravy omylů kultu osobnosti a normalizace jsme na demokratizaci a dekomunizaci měli nejvíc času, celá tři desetiletí. Vypadá to, že dnes překračujeme další hranici. Opakovaně vyvolávaný strašidelný duch minulosti se aktualizuje a je nutné nově promyslet, jak s ním vyjít.
Tím nemrtvým zombie ale není další drobný posun v politické relevanci české komunistické strany. Nejen že je KSČM trvalou součástí všech demokraticky zvolených parlamentů a na krajské či místní úrovni se trvale podílí na exekutivní moci, ale od nultých let od ní získávaly různou míru podpory všechny vládnoucí strany. I dnes se KSČM podařilo takto vyjednat posílení svého vlivu bez reálného převzetí zodpovědnosti. Není jím ani skutečnost, že převažujícímu množství politických aktérů, zejména voliček a voličů, už nevadí, že předseda vlády byl agentem StB. Dosud hegemonnímu symbolickému diskursu se ostatně sám podřizuje aspoň tím, že to energicky popírá.
Aktualizaci prožitků z husákovsko-jakešovského režimu nacházím docela jinde a mrazí mne přitom v zádech. Stále častěji mluvím s lidmi, kteří začínají váhat, zda se na místě, které zastávají, nezpronevěřují něčemu, čemu můžeme říkat třeba osobní politická morálka. Zrovna nedávno básník Petr Hruška zjistil, že osobní je přece jen politické, a oznámil rezignaci na členství v porotě Státní ceny za literaturu, protože odmítá legitimizovat nynější Babišovu vládu, která prostřednictvím ministerstva cenu uděluje. Zároveň Deník Referendum vyzval členku progresivního křidélka sociální demokracie Janu Maláčovou, nominovanou na ministryni sociálních věcí, aby do téže vlády nevstupovala, přestože by mohla účinně zmírnit nejhorší dopady asociální politiky prosazené pravicí a populisty. Jak to tedy je? Je třeba využít možnost pozitivního působení, ať už v drobné, nespektakulární práci nebo v prestižních pozicích, aby mohly vycházet lepší knihy, měli jsme příjemnější města a zmírňovaly se sociální křivdy? Navzdory tomu, že přitom budu součástkou nepřijatelného systému? Stačí vědomí, že jsem byla – jako vždycky – přehlasována? Anebo je nutno si dávat pozor, co svým podílem či pouhou přítomností legitimizujeme?
Skutečný ledový dech minulosti zavane, když slyším argument: „Když to nebudu dělat já, přijde někdo horší. Obětuji svou morální čistotu za to, aby se udělalo aspoň něco dobrého.“ Toto byla jedna z klíčových výzev, a možná ta hlavní, před nimiž stáli za normalizačního režimu diktatury KSČ všichni, kdo chtěli překročit nízký horizont konzumní společnosti reálného socialismu a být aktivní. Jenže dominantní a mocensky podpořený způsob vyprávění o minulém režimu, ve školství, médiích, umění i v části historiografie nám tvrdí něco jiného. Ukazuje tu dobu jako konflikt dvou vyhraněných okrajových skupin hrdinů a hrdinek odboje či aspoň vzdoru, undergroundu a disentu, na jedné straně a zločinců StB na straně druhé. Ani širší verze, stojící na zpětně konstruované fikci zásadního antagonismu mezi vládnoucí „komunistickou stranou“ a ovládanou „společností“, nepostihuje skutečná dilemata lidí, kteří se v onom režimu museli pohybovat mezi různými možnostmi a nemožnostmi, limity a hodnotami, a přitom vyjednávat s vlastním svědomím a morálními kódy.
Jeden publicista mi před pár dny řekl, že s hajzlem se v zájmu dobré věci spolupracovat dá, na toho si troufá, že s ním nějak vyjde. S ďáblem ale jít odmítá. Pro začátek bude dnes nutné si začít osvojovat ostražitost při vnímání tohoto rozdílu. Básník z okruhu Revolver Revue má pro potřebné rozlišování větší citlivost než sociální demokraté, důkladně vytrénovaní v tom, že za žádnou cenu nesmějí ani vzdáleně připomínat cokoli radikálního. Ani jeho zodpovědný čin ale nebude mít větší dopad, pokud se kromě individuálního morálního gesta také politicky nedomluví s ostatními na společném postupu. Mechanismus „Vítězného února“ 1948 by snad všem Čechům měl dost zřetelně připomínat, že morální apely bez reálné politické akce vyšumí do prázdna.
Možnost poučit se z historie nespočívá v tom, že by se dějiny opakovaly. Dnešní nebezpečí nemá podobu stranické diktatury a násilného prosazování realizace utopických sociálních vizí, nýbrž nově přeformulovaného nacionalismu včetně starého rasismu, fašismu a korupčního systému, které se v globální síti kombinují s neoliberálním kapitalismem, postpravdivými médii a ničením života na Zemi v zájmu pohodlí a finančního zisku. Historické poučení tkví spíš v možnosti rozpoznat a pak nově promyslet a hodnotit aktuální dění, které v nás aktivizuje zasuté vrstvy společných a rodinných pamětí. Ty se dnes propisují jak do reakcí jednotlivců, tak do nastavování mechanismů moci. Hlasem, který v naší společnosti začíná fatálně chybět, je paměť konkrétních, nevýznamných lidí a jejich skutečného života v normalizačním režimu. Ne, lidé paměť neztrácejí, jen o ní nahlas nemluví, když to, co skutečně prožili a co si zapamatovali, nikdo nechce slyšet. Když se jim tvrdí, že si pamatují nedůležité věci nebo si je pamatují chybně. Skutečnost, že se těmto vzpomínkám dosud dostávalo tak málo sluchu a jsou tak málo reflektované, souvisí s tím, že svědectví o nejednoznačnosti doby se na rozdíl od nostalgie a černobílých konstruktů nedají využívat k moralistní pýše, odsuzování, zesměšňování a zakrývání vlastních nejistot. Při rozhodování, kdy už je nutné říct ďáblovi ne, tak stojí bez rady a opory mnoho mladších lidí, kteří se dosud necítili nuceni uvažovat o systému, v němž žijí. A rozhodnout se nakonec musí každý sám, vždy znovu a na svou vlastní zodpovědnost.
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.