Nejvyšší soud rozhodl, že družstvo Svatopluk, sdružující některé bývalé klienty zkrachovalé společnosti H-System, musí vyklidit byty v Horoměřicích u Prahy. Jde asi o šedesát rodin. Odstěhovat se odmítají, protože na jiné bydlení nemají peníze. Konkursní správce Josef Monsport dále oznámil, že po klientech bude navíc požadovat i uhrazení nájmu za poslední tři roky. Do domků, které si jejich obyvatelé po vytunelování H-Systemu dostavěli svépomocí, a zaplatili je tak podruhé, by měli nyní zainvestovat ještě potřetí. Posledních osmnáct let žijí ve stresu a v právní nejistotě. Tu nyní tito lidé, jimž často zbývá pár let do důchodu, výrokem Nejvyššího soudu nabyli: třicet dnů na vystěhování. Správce konkursní podstaty H-Systemu jejich domky nutně potřebuje, protože své vlastní akcie v hodnotě sto milionů dolarů má ulité až někde v Tichomoří a prý o nich ani neví. Aby toho nebylo málo, v novinách píšou, že hodnoty demokracie a právního státu ještě ohrožují všelijací populisti.
R. Rops-Tůma
V nedávném čísle Tvaru (č. 13/2018), věnovaném literárnímu překladu, vyšel mimořádně zajímavý rozhovor s Vlastou Dufkovou, významnou českou překladatelkou z francouzštiny a portugalštiny. Zaujal mě zvlášť její postřeh, že u nás překlad bereme „jako samozřejmost, ačkoli je to kulturní luxus“. Čeští překladatelé rádi mluví o špatných podmínkách své práce. Opravdu, honoráře překladatelů jsou už léta zoufale nízké, přesto se ale do češtiny překládá ve velkém, pravděpodobně víc než do jakéhokoli jiného jazyka s podobným počtem mluvčích. Podle databáze UNESCO Index Translationum zaujímá čeština mezi cílovými jazyky podle počtu knižně vydaných překladů celosvětově 11. místo (statistika se týká časového úseku let 1979 až 2017). A to jde o absolutní čísla. Paradoxně to vede k tomu, že to, co nevyšlo česky, jako by pro kulturní obecenstvo neexistovalo. Znalost cizích jazyků je přitom rozšířenější než kdy dřív, díky internetu jsou všeobecně dostupné slovníky, výukové aplikace, zahraniční média i sama literatura. Přesto se místní čtenáři raději spoléhají na domácí překladatele a vydavatelství. Nebylo by v konečném důsledku pro všechny lepší víc se učit jazyky a nechat si méně překládat?
M. Tomek
Od letošního, již osmaosmdesátého ročníku festivalu Jiráskův Hronov jsem nečekala nic dobrého. Dokonce jsem si s sebou vzala vlastní kafe a do kabelky toaleťák. Co kdyby. Před dvěma lety to totiž vypadalo, že hronovský festival už funguje jen ze setrvačnosti: jídlo v kantýně se nedalo jíst, obchody kvůli dovolené zavřené, na náměstí výheň, v doprovodném programu špatné folkové kapely, Václav Noid Bárta jako host oficiálního zahájení, programová brožura plná chyb, nedostatek postelí, účastníci zpruzení. A letos? Orientační cedule vítala návštěvníky už na nádraží, ve velkém informačním středisku spousta milých dam, program očividně prošel korekturou, služby ve městě nadprůměrné, toalety čisté, ve sprchách teplá voda, městský park zrekonstruovaný, webové stránky aktuální… Logo sice vypadá jako lego, rezervační systém neumí prodat více lístků najednou a pracovní náplň programového ředitele je spíše nejasná, přesto se však zdá, že se festival amatérského divadla vymanil z nějaké zlé kletby. Hronove, zlom vaz!
E. Marková
Chcete si od náročného života odfrknout sledováním atletiky, rozpumpovat žíly v tom správném testosteronovém prostředí oblíbeného pohostinství, a vtom se to zase stane. Z atletického oválu opět provokuje běžkyně Caster Semenya. Pokolikáté už? Nezakázala jí snad světová atletická federace závodit s ženami, protože její nenormální tělo produkuje víc testosteronu? Ano, jenže nové pravidlo bude platit až od listopadu, takže si jihoafrická běžkyně doběhla na africkém šampionátu nejen pro další zlaté medaile, ale ukázala, že by mohla ohrozit rekord na 800 metrů Jarmily Kratochvílové. A tady končí legrace. Zlé jazyky sice tvrdí, že za 35 let nepřekonaným rekordem musí nutně být doping. Ale testy to Kratochvílové nikdy neprokázaly a basta! Pak na atletické dráhy vtrhne jihoafrická běžkyně, jejíž tělo prokazatelně umělý doping supluje z vlastních zdrojů. Takovou nepřirozenost si přece nemůžeme nechat líbit. Jak správně poznamenávají sportovní odborníci z českých diskusních luhů a hájů: Je to chlap, má běhat s chlapama a neprznit ženský sport! K přirozenosti jí tedy dopomáhej umělé snižování hladiny mužského hormonu, když už to pánbůh zase jednou nezvládl. Pak bude svět zase hezky v rovnováze.
V. Ondráček
Povinná vojenská služba se v Evropě vrací na výsluní. Dlouho se obnovení konskripce objevovalo jen v programech nacionalistických a radikálně pravicových hnutí. To však dávno neplatí a tématu se chopily i středové a mainstreamové strany. Poslední v pořadí je dauphinka německé kancléřky Annegret Kramp-Karrenbauerová. Generální sekretářka křesťanských demokratů sice neuvedla moc podrobností, ale na obnovenou vojnu by zřejmě měly nastoupit i ženy. Na západ od Rýna jsou ještě dál. Prezident Emmanuel Macron už nechal schválit několikatýdenní civilní či vojenskou službu povinnou pro všechna pohlaví. Zastánci znovuzavedení povinné služby přitom neargumentují ochranou hranic či obranou. Smyslem neplacené práce pro stát je rozvíjení vlastenectví a především obnovování sociální koheze. Ta se ovšem neztratila kvůli domnělému egoismu mladých generací, ale vlivem soustavného podrývání daňové základny. Jak symptomatické pro dnešní stav věcí: škody způsobené současnou stárnoucí buržoazií mají odmakat mladí ve státním poddanství.
J. Horňáček