Jaro v Praze

V srpnu 68 jsem poznal ženu s citem pro dějiny;

nalévala všem zadarmo

v nádražním bufetu železniční křižovatky Sărăţel

v mém rodném Sedmihradsku.

Rudá armáda už dorazila do Prahy, aby ji osvobodila

od jejích vlastních iluzí;

o tom jsem ale neměl tušení, byl jsem student na prázdninách,

vracel jsem se domů

zmaten letními láskami a váháním, co jsem asi měl udělat

a co by bylo, kdybych se toho odvážil.

Praha byla kdesi v Patagonii a má duše plula

v oblaku

vnitřních nejistot,

zatímco ta žena plakala.

Plakala, a neřekla proč a zadarmo nám nalévala;

možná si vzpomněla na chuť připáleného mléka,

které se už jednou takhle vzňalo,

když dějiny překypěly,

a tušila, že válka může začít

každou chvíli, protože horečka moci znovu zachvátila

Kreml

a rudí vojáci znovu obhlíželi Malou Stranu

z tankových věží.

Náš papaláš vyřvával z nádražního ampliónu,

že se stalo něco nepřípustného;

poprvé jsem ho vnímal aspoň na půl ucha

a slyšel přitom, jak bohové komedie

zaníceně dují do té šišlavé polnice.

U nás ještě jezdily staré lokomotivy;

velkou železnou krávu posunuli k pumpě,

aby ji napojili, a pak jsme měli přejet na jinou kolej.

Ale než jsme tam přejeli, uplynula spousta let.

Pak ještě chvíli trvalo, než jsem se dostal do Prahy

a mohl si sáhnout na spáleninu, již Palach otiskl do kamene

na náměstí samovznícení zvaném Václavák.

Teď jsem tu znovu, a ještě víc zmaten v blízkosti

Jana Husa, odlitého do bronzu své vzpoury,

a taky udiven, že léta komunismu

nesetřela vyzývavou barokní melancholii

tohoto města, v němž mosty podobny klokanům

skáčou obloukem z jednoho břehu na druhý.

Jdu s tebou, ruku v ruce i ve své fantazii,

k Holanovu domu na Malé Straně pohladit oči

jeho reliéfu na zdi,

tak jako podle něj bylo třeba protírat oči penězům,

zatímco jeho neutěšitelné oněmění

se zpod mostu vrhalo na chodce.

Pojmenuje tě Gordana nebo Marie marie

nebo Oana Mihaela nebo Luniana,

to jest žena­-žena, tak jako žluva je Oriolus oriolus;

bude hamletovsky řešit nemožné, zatímco já

půjdu pořád vedle tebe,

ale zbaven možnosti být ti nablízku.

Musím tě představit Holanovi, protože jaro

náhle zázračně propuklo tady v Praze,

při mém rozpomínání a váhavém návratu

k minulosti,

v níž narážím na své niterné přízraky

jak na lokty chodců na Karlově mostě, kde

ze všech černých soch vyvěrá soumrak,

zatímco perly vltavských jezů

prodlužují zářivý úsměv tvého pravého oka,

neboť v tom levém přebývám já a cítím přitom

hřejivé záchvěvy tvého ramene, jež se poddává mé dlani.

Čarovnou taktovkou jsi přivolala Smetanu

a melodické kolébání řeky protékající

českou krajinou;

neviditelná mlha se vznáší nad zdymadly dnešního odpoledne,

od duše k duši – a stejná levitace

nás drží ve vzduchu nad Hradem,

zatímco já dál nepozorovaně stárnu.

A dál ukládám do slov

váhání muže, který nabízí své emoce, i když mu nezbývá

než je utrácet,

neboť ví, že tvá nedotknutelná krása snáší

jako nejistý a dost směšný exil

mou chůzi, která chce držet krok s tvojí chůzí,

ale jestli aspoň špetka rozumu zůstala

v mém nečekaném vášnivém vzplanutí,

znamená to, že ještě spoléhám

na ostych skrytý v hrůze mého chtíče.

Nepokouším se pochopit, co se děje v nitru

tajemství,

když se ho zmocňují kadeřnice

proklamující nad symboly horoskopů,

že sám osud může za křížení našich cest,

ale rád připouštím, že iracionálno

je teď mým přítelem v náhle propuklé vášni,

a ten ve mně, kdo mi odporuje, ať klidně

vypije víno z mé skleničky

a pak ať si řekne ještě o jednu,

i když zadarmo už nic není k mání.

Mé chřípí lačně vdechuje vůni tvé šíje,

jako když kůň noří tlamu do pytlíku s obrokem

a turisté si ho fotografují

na ulici za lenivého podvečera,

a já najednou padám do víru pod vodopádem,

topím se v přívalu hudby duhových barev

a spousta otázek se mi přitom dere z očí,

z uší, z trhlin ve vzpomínkách: jak, kdy

a odkud

se tohle všechno vzalo a kam to dospělo za celý ten čas?

A proč tak oslnivě září mé dávné nadšení

zahalené oblakem rezignace?

A kde hledat počátek přítomného, onen bod,

od nějž bych se znovu mohl začít vzdalovat?

A ubi sunt qui ante nos, jejichž póry se kdysi dotýkaly

pórů na mé kůži,

v časech, kdy horký pot mé dlaně

splýval

s potem jiných dlaní, za letních dnů, kdy

se vřelost mého vzrušení

mísila s přeludem

jiného rozechvění, o polednách bez konce?

A proč jisté neuvěřitelné sliby

nás náhle vytáhnou za límec zpod vodopádu, v němž

jsme se topili,

avšak při prvním nadechnutí, když vyjdem na vzduch,

cítíme zvláštní potěšení z toho zpola­-utonutí?

Vím, že nikomu nevnutím svou zběsilost

a že bych nespěchal proti proudu téhle řeky

ke zvučným prahům směsice pocitů

na počátku emoce,

kdyby nebylo zázraku fotosyntézy, díky němuž

se měním v list vstřebávající záři tvého světla,

toho, jež zaplavuje jaro v Praze.

Předtím se v mém zorném poli stále

zjevovala jedna za druhou

nějaká puella defututa, aniž bych – odi et amo –

k tomu svolil

a nadýmal se pýchou (fieri sentio),

že jsem tady živ a zdráv,

na vrcholu sil – výborně, Catulle!

Viděl jsem, jak apoštolové na orloji váhali,

než se pustili do svého tance,

ale možná se mi jen zdálo, že vyčkávají,

aby nás pak vzali s sebou

do víru času. Jisté je, že mě teď cosi táhne

nad vodami řeky, Kafka mě přenáší na ramenou

své strašlivé sochy a píská si, možná i Golem

ve mně našel zalíbení, a dokonce i pán Zámku

mi slibuje

audienci, aby mi vyložil, že odklad je

přeludný

dar času, a nakonec mě sarkasticky vyzve,

ať to vzdám, protože v žádném případě

mentula conatur Pipleum scandere montem…

Možná i má drsná láska k nesčetným Lesbiím hlučela

u dveří

nemravných frustrací,

ale ztichl jsem a zpokorněl v atmosféře téhle krčmy,

kde u mého stolu sedí Holan a Catullus

spolu s tebou.

V tuhle chvíli tvé oči, byť zavřené,

září odrazem světla z řeky, jež ti vtéká rovnou do úst,

a já cítím, že tohle je mnohem víc

než kdybych ze zvyku

sáhl do svého pouzdra s metaforami

a slovíčkařením, s obvyklými triky,

jež má po ruce hladový básník, do bedýnky

čističe bot, která mi kdysi pomáhala

žebrat o lásku, jen aby

bylo po mém. Tohle ne…

Ale co tedy? Odkud vychází ten útok a zrádné

ostří ledového potu na rozpálené páteři

a proč se mi noha roztřásla v noze dosud nehybné,

proč máchám rukama do všech stran, přestože mám ramena

načisto ztuhlá,

proč se pokouším zachytit zvuk téhle básně,

jako bych lapal mouchu, a proč ho jen

roztržitě mnu mezi prsty jako kůrku chleba,

kterou na stole nechal předchozí strávník?

Dá se to pochopit? Jestliže tvé jaro je v Praze,

ty musíš být také v Praze, nesmíš nechat příležitost

odejít s prázdnou, ani Kafka místo tebe nenapíše dopisy

tvé Mileně… i když ti kdysi před proletářským tribunálem

věnoval darem absurditu,

tenkrát, když v trestanecké kolonii jedné bývalé vlasti

tvůj rozsudek vypadal na definitivu…

Jestliže v rozmarech osudu nespatřuješ největší dar

zoufalého života, pak zbytečně usrkáváš víno

a zbytečně jsi nastoupil do vlaku,

s jízdenkou nebo bez,

a teď zbytečně čekáš na účet, jen aby ses

uklidnil,

že nikomu nic nedlužíš; ale co když je pouhou iluzí, že

statická elektřina v tvém šourku

ještě oživí sval obojživelníka?

Jaro v Praze je jedinečný čas,

díky němuž lépe pochopíš, že jaro skončilo,

když roční období začnou pořád dokola omílat

pestrou setrvačnost žití.

A co bude potom?

Že by osvícení přišlo až na sám konec? I kdyby teď

zas vypukla válka (což se za mého života

klidně může stát, když vidím, s jakou bezuzdnou

pýchou

se námi zvolení idioti snaží všechno zničit, jen aby je to lehce

polechtalo

v koulích a nabudilo jejich ego),

tak by mi to prostě bylo fuk…

Nastoupil bych do vlaku

a s hlavou přilepenou k oknu po směru jízdy

bych mnohem opatrněji než kdysi přivíral

oči, neboť vím,

že lokomotivy budoucnosti vyfukují jen kouř a škváru

a že při pohledu dopředu od jisté doby

vidíš jen to, co se od tebe vzdaluje.

A na konečné se ti samí železničáři budou ztěžka

proplétat mezi kolejemi a pohupovat lampami

s blikavým světýlkem,

věčně naštvaní, co tu ještě děláme,

a s obvyklým bručením

zkontrolují systém nepochopitelných

přechodů

přes koleje rovné i do oblouku, se žlutými signály,

jimž rozumějí jen oni,

úspěšní vynálezci pohrom a katastrof,

oni,

kteří se lopotí na našich výhybkách,

i na té mojí,

zatímco ty na mě z dálky ještě máváš…

 

Z rumunského originálu Primăvara la Praga, publikovaného v knize Primăvara la Praga, elegii, epigrame, satire (Editura Tracus Arte, Bukurešť 2017), přeložila Libuše Valentová.

Tento překlad byl podpořen fondem Eurozine Translations Pool, který je spolufinancován programem Evropské unie Kreativní Evropa.