Bludný kámen v lebce

V nových textech Dominika Melichara se kusy těl kombinují s nejrůznějšími přírodninami. Stvořitelské momenty střídají břitké glosy i nejasné pocity lásky. „Pýcha je dress code a dress code je kroj. Human code je stroj. Láska je oj.“

1

na počátku všeho

byla jen louže stojaté vody

páchnoucí tlejícími tvory

a divokými bakchanáliemi

virů a bakterií

 

A

Postavili kostel. Zrovna dneska. Na břehu. Ráno s kokrháním začali, vydatně pršelo, plácalo se jim dobře. S obědovou pauzou po sobě významně pokukovali. Práce šla od ruky, rozeta, vitráže, fiály. Detaily se jim dařily. Pořád pršelo. Nemělo smysl být dál oblečení. Pokračovali tedy nazí. Nazí stavěli kostel od poledne až do večera. Kupole byla nejtěžší, ale naštěstí pořád velmi pršelo, voda a písek se s radostí pojily v lásce a souznění. S klekáním skončili. A postavili kostel. Usmáli se na sebe. Dneska se už kostely nestavějí. Dnes ne. Dnes lidé prostě jsou. Bez kostela. Ale oni dva ho postavili. Za jeden jediný den a vlastními silami. Unaveně před ním seděli, choulili se k sobě, aby se ohřáli, hladili své mozolnaté kůže. Nazí a šťastní. Před půlnocí přišel příliv.

 

1

na počátku všeho byla okna v přízemí

zamlžená

a …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky