„Tady to smrdí cisnormativitou,“ přečetla jsem si reakci na svůj příspěvek v jedné diskusi na internetu. Zírala jsem na to slovo, chvíli jsem dumala, zda mi nedojde, co znamená, a pak jsem si je vygooglovala. „Cisnormativita je společenský předpoklad, že každý je cisgender, že normální je být cisgender, a implicitně tedy že být ztotožněn/a s pohlavím (genderem) přiděleným po narození je hodnotnější než jiné genderové identity,“ četla jsem. Úplně jsem to nepochopila, přišlo mi to trochu jako definice kruhem. Uvažovala jsem, co na mém příspěvku bylo cisnormativního. Že jsem použila ženský rod? Znamená to, že používat rod se už nesmí? Nebo jsem urazila něčím jiným? Jindy je přece naopak potřeba použít mužský i ženský rod v každé větě. Jsem poučená, že generické maskulinum nestačí.
Krátce předtím jsem se pídila po tom, co je heteronormativita. Vzápětí jsem si už poněkolikáté vyhledávala termín „mansplaining“. Tím se nemusím tolik znervózňovat, protože se ho z definice dopouštějí jen muži, uf. Ještě tu ale máme „body shaming“, což je něco, co zásadně nedělám, takže taky dobrý. Ale celkem snadno se můžu dopustit „whitesplainingu“. V diskusích se to hemžilo argumentem, že někdo se má raději zdržet komentáře, protože je bílý privilegovaný muž. „Zkontroluj si svá privilegia!“ četla jsem nevěřícně. Pochopila jsem, že privilegovaný je touto optikou viděno každý, kdo je bílý a heterosexuální.
Zaplavila mě nejistota a nechuť v četbě podobných diskusí pokračovat. Cítila jsem, že ač si umím vyhledat pojmy, stejně se nedokážu orientovat a dopouštím se chyb. Přitom jsem to byla já, kdo v Česku pomáhal před dvaceti lety utvářet korektní jazyk ve vztahu k etnickým menšinám. Jako vystudovaná romistka jsem se v tom cítila jako ryba ve vodě. Vždyť je to přece tak jasné a nic na tom není. Když mluvíme o Romech, říkáme Romové. O romském původu lze hovořit ve chvíli, kdy se dotyčný necítí být Romem, ale nějak se vztahuje k romství svých předků. Když chceme naopak popisovat sociální vyloučení a chudobu, netřeba to zbytečně etnizovat. Samozřejmě je ale potřeba mít na paměti diskriminaci a etnický rozměr sociálního vyloučení. Problém trochu nastává, když chceme označit „Neromy“, existuje nicméně výraz „etnický Čech“. Není sice moc hezký, dá se však vhodně alternovat s romským slovem gadžo. I slova jako Cikán či Cigán lze použít, záleží na kontextu. Pojem „nepřizpůsobiví“ je naopak zcela nevhodný, neboť sugeruje, že se ti lidé nechtějí a neumějí přizpůsobit, navíc je inherentně rasistický. „Naši spoluobčané“ zas jasně ukazují na klanovité myšlení. Jak to „naši“, copak jsme nějaká skupina s rasisty, kteří to říkají? A v druhé skupině jsou všichni Romové? Stačí trocha citu a je to všechno jasné, že? Nebo je to srozumitelné jenom mně a lidem, kteří používají stejný jazyk jako já?
Vytanula mi vzpomínka na diskusi s jednou paní, která mi pod mým článkem před pár lety položila otázku, v níž se vyhnula slovu „Romové“. Použila jednou termín nepřizpůsobiví, podruhé zas napsala „naši spoluobčané“. Zeptala jsem se jí, zda má na mysli Romy a jestli by to nemohla napsat rovnou, že jinak se asi nedomluvíme. „Ono se smí psát Romové?“ podivila se ta žena a pak jsme v klidu dál diskutovaly. V první chvíli jsem to brala z její strany jako provokaci, až pak jsem pochopila, že skutečně nevěděla, jaká slova má použít. Na začátku debaty se projevil především její strach, že se nevyjádří správně. Pak se ukázalo, že její předsudky jsou velmi mírné a že je relativně otevřená. Kdybych s tou ženou mluvila osobně v jiném kontextu, asi by mě ani nenapadlo, že je rasistka.
V kritice politické korektnosti se objevuje argument, že korektní jazyk slouží k zamlžování podstaty problémů. Jeho hlavní problém dnes ale je, že je zaplavený přemírou anglicismů a pojmů, které vyžadují, aby ti, kdo se chtějí účastnit diskuse, přečetli nějaké ty studie, které vznikly na amerických univerzitách. Přeložené přirozeně většinou nejsou. V tom jazyce se ztrácejí všichni, kdo nemají dostatečné vzdělání, jazykovou výbavu a čas na to se otázkou správného vyjadřování do hloubky zabývat. Velmi často jsou to neprivilegovaní lidé, kteří tvoří celou třídu. Tu třídu, jejíž zájmy bychom jako levice rádi hájili. Chtěli bychom si s nimi rozumět, chtěli bychom, aby volili nějakou liberální levicovou stranu, která bude přece doopravdy hájit jejich zájmy! Jenže se neumíme domluvit. Na vině může být i naše snaha poučovat všechny o tom, jak mají mluvit. Smutné je, že mi to došlo, až když i mně ujel vlak. Dokud se šermovalo pojmy jako sexismus, ageismus nebo xenofobie, byla jsem na koni. Až teprve, když jsem přestala sledovat, kudy se korektní jazyk ubírá, dostala jsem se na druhou stranu. Tam, kde se nachází naprostá většina lidí, třeba už jen proto, že nestudovali vysokou školu humanitního zaměření anebo netrávili čas samostudiem a četbou.
Rakouský filosof, teolog a sociální teoretik Ivan Illich popisuje, jak vznik institucí podílejících se na formování spisovného jazyka sloužil k identifikaci elit a plebsu ve společnosti. Plebs mluvil obecným, tedy vulgárním jazykem, elity si formovaly svůj vlastní jazyk. Přestupky proti kodifikovanému jazyku se tak staly příležitostí, jak vykázat plebs do patřičných mezí a zamezit jeho účasti ve veřejné diskusi. Aniž bychom rezignovali na slušnost a respekt k nejrůznějším menšinám a znevýhodněným skupinám, mohli bychom zauvažovat, jestli neděláme totéž. Měli bychom si zkontrolovat svá skutečná privilegia.
Autorka je redaktorka internetového deníku A2larm.cz.