Sawsan Chebli byla svého času „shooting star“ německé sociální demokracie. Narozena v roce 1978 palestinským migrantům, byla celých patnáct let svého života bez státní příslušnosti, německy se naučila až ve škole, pak ale vstoupila do sociálnědemokratické SPD a po ukončení univerzity v Berlíně začala její strmá politická kariéra, a to hned na pozici jedné z mluvčích ministra zahraničí. V současné době pracuje pro město Berlín a je zodpovědná mimo jiné za i za mezinárodní vztahy. Vzhledem ke svému původu a k tomu, že je praktikující muslimka, se často a ráda vyjadřuje k otázkám integrace v SRN. Nedávno Chebli vyjádřila názor, že by každý Němec i přistěhovalec do Německa měl povinně navštívit koncentrační tábor. K tomuto nápadu zaujala stanovisko komentátorka deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung Hannah Bethke, a sice ve vydání z 9. ledna. Chebli se jednalo pochopitelně o návštěvy památníků. Přesto ale sklidila kritiku a posměch: „Vždy jsem byl pro internační tábory, ale teď mám na své straně i paní Chebli,“ objevilo se na Facebooku. Komentátorka Bethke se ptá, kolik Němců si je dnes vůbec vědomo zločinů minulých generací a do jaké míry jsou za ně schopni a ochotni převzít zodpovědnost. A máme i od lidí, kteří do Německa přišli ze zcela jiných kultur, vyžadovat spoluzodpovědnost za německé dějiny? Chebli totiž tuto spoluzodpovědnost za německé dějiny, respektive reflexi německé historie požaduje i od přistěhovalců. Podle Bethke však mají právo zaobírat se především vlastní minulostí: „Neznamená integrace hlavně to, že se ve vzájemném procesu poznání jednomu otevírá i horizont toho druhého?“ Podle Bethke přicházejí do Německa především muslimští přistěhovalci z oblastí zmítaných válkou a terorem a pravděpodobně nebudou mít o německou historii vážnější zájem. A zcela jistě se povinnou návštěvou koncentračních táborů nezmění jejich názor na Židy. „Antisemitismus má mnoho tváří a různé kořeny a nelze je odstranit tím, že budeme v integračních procesech používat koncepty z prvních let po druhé světové válce.“
Německé a především italské policii se podařil husarský kousek. O víkendu zatkli 169 členů kalabrijské mafiánské organizace ’Ndrangheta, z toho jedenáct v Německu. Německý ministr vnitra Thomas de Maizière se nechal slyšet, že SRN nebude sloužit jako „místo odpočinku a investic“ pro italskou mafii. Na to 10. ledna reagoval komentátor listu Die Tageszeitung Ambos Waibel, který upozornil na provázání německé politiky s italskou mafií. ’Ndrangheta je partnerem jihoamerických kartelů při importu drog. Protože z tohoto obchodu má neuvěřitelně vysoké příjmy, musí hledat různé způsoby, jak s penězi naložit. A v tom je ’Ndrangheta dosti vynalézavá: investuje do stavebnictví, gastronomie, zemědělství i obchodu se zemědělskými a potravinářskými výrobky. Italská mafie tak nutí i německé pizzerie kupovat vlastní víno, sladkosti a různé suroviny a chce mít pod kontrolou celý dodavatelský řetězec. A pro případ, že by o ‘Ndranghetě někdo v SRN chtěl napsat něco negativního, zaměstnává tato mafie podle Waibela špičkové advokátní kanceláře, které mají vydání nelichotivých článků zabránit. V Německu ’Ndrangheta již dávno opustila „malý a střední byznys“, který přenechává třeba arménské mafii. Zajímají ji vyšší kruhy. Waibel upozorňuje především na současného evropského komisaře Günthera Oettingera, který v devadesátých letech pravidelně navštěvoval restauraci jednoho z mafiánů. Waibel shrnuje: „’Ndrangheta je tady a jako zbraň nepoužívá starou flintu. Má notebook a tašku plnou peněz, které slouží ke korumpování politických stran.“
Lidl je velmi úspěšnou firmou v oblasti prodeje potravin, ale nyní se chce podílet na chodu elitních univerzit. Nadace firmy Lidl se dohodla s Technickou univerzitou v Mnichově, že bude financovat dvacet nově vznikajících profesur, což je opravdu vysoké číslo. Navíc chce Lidl platit profesory až do jejich důchodu. Experti odhadují výši investic na více než 2,5 miliardy korun. Paul Munzinger však 9. ledna v Süddeutsche Zeitung informoval také o obavách z ohrožení nezávislosti vědy, pokud bude financována soukromým kapitálem. Spojení vědy a soukromých peněz jistě není nic zavrženíhodného, pokud existuje jasné dělení vlivu a na průběh a výstup bádání má vliv pouze univerzita. Soukromé subjekty samozřejmě také nesmějí ovlivňovat například jmenování profesorů. Zde ale začíná dle Munzingera problém: smlouva mezi Technickou univerzitou Mnichov a Nadací firmy Lidl totiž není veřejná a z toho vyplývá podezření na tajné dohody a netransparentní jednání. Na druhou stranu je jasné, že podobně obsáhlé smlouvy obsahují množství důvěrných dat. Munzinger cituje jednoho z profesorů, kteří se na spolupráci soukromé a akademické sféry dívají kriticky: „Všechno nemusí být ve smlouvách ani zakotveno. Je třeba počítat totiž s automatickou vděčností obdarovaného. A také s tím, že chlebodárci chtějí mít přirozeně vliv na to, o čem se bude bádat.“ Technická univerzita v Mnichově ovšem odmítá jakékoli pochybnosti o svobodě bádání: „Pokud bychom připustili vměšování do bádání, ztratili bychom nakonec všichni. Nadace by přišla o prvotřídní výzkum a my bychom poškodili naši pověst.“