Představení, která dávají divákovi dramaturgickou volnost, patří k nejnovějším dramatickým formám a publikum je má v čím dál větší oblibě. Které proudy se za krátkou dobu existence imerzivního divadla etablovaly a jaká jsou jejich specifika?
Z imerze se stala obchodní značka bez ochrany a zvláště ve Spojených státech a v Británii, které lze označit za kolébky imerzivního divadla, je čím dál snazší si tuto oblíbenou nálepku přisvojit. O kvalitě přitom může rozhodnout jen divák, protože ani divadelní teoretici a kritici zatím příliš netuší, jak by měli tuto dramatickou formu hodnotit a pojímat. Není se však čemu divit, většinou se toho „na scéně“ děje příliš mnoho, a když už se účastník rozhodne běžet několik pater za jednou z postav, připlete se mu do cesty jiný návštěvník, hrdina se ztratí z dohledu a divák není o nic moudřejší. Po několika podobných zkušenostech už se nicméně naučíme v situaci orientovat a rozeznávat opakující se schémata. Osobně bych z pohledu poučeného diváka rozlišil čtyři základní postupy typické pro projekty, jež se označují přívlastkem „imerzivní“.
Opulentní zábava
Zástupcem prvního pojetí, angloamerického komerčně-zábavního modelu, je mediálně nejvýraznější divadelní skupina na poli imerzivního divadla, totiž britský soubor Punchdrunk. Jeho nejdéle trvající projekt, Sleep No More (Nespěte, 2011), se odehrává v bývalém hotelu McKittrick v New Yorku a jedná se o taneční divadlo na motivy Shakespearova Macbetha. Punchdrunk tvoří obří, do detailu promyšlené produkce, které čerpají ze světově proslulé zábavní kultury na londýnském West Endu a newyorské Broadwayi. Vše je epické, přesné a inscenace šlape jako hodinky – možná až příliš hladce a dokonale. Divák je nucen nosit masku a herec ho obvykle nezatahuje přímo do hry, pokud tedy nedojde na setkání „jeden na jednoho“. V takové chvíli herec návštěvníka zatáhne někam do soukromého prostoru, odmaskuje ho a sdělí mu něco jen pro jeho uši. A právě takové momenty návštěvníci vyhledávají, sdílejí je s ostatními a chodí kvůli nim na inscenaci i několikrát za sebou. Sleep No More se tak stalo v New Yorku jakousi záležitostí společenské prestiže, hraje se již několikátým rokem a pořád je vyprodáno, ač se člověk musí při její návštěvě řádně plácnout přes kapsu.
Pro silnější povahy
Za protipól Punchdrunk lze považovat práce skupiny Signa, která začala tvořit v Dánsku, ale v poslední době jsou její projekty často k vidění i v Rakousku a Německu. Německá kritika mimochodem pro Signu slovo „imerzivní“ nepoužívá a formu jejích představení označuje za „cosi na pomezí performance a instalace“. Také zde je prostor do detailu vytvořený, tentokrát je ale zahlcený estetikou kýče. Během představení o náboženské sektě Das Heuvolk (Lidé sena, 2017), jež se odehrávalo v opuštěných kasárnách na okraji Mannheimu, byly například místnosti zaplněné malbami bůžků, různými figurkami, chlupatými koberci, fontánkami ve tvaru delfínů a koníků, rozkošnými čajovými konvicemi, talířky, tácy či zrcadly ve zlatých rámech. Divák strávil přes pět hodin v prostředí sekty, ke které se mohl posléze přidat. Vše to působí nepříjemně a nebezpečně, herci mluví přímo s návštěvníkem, nespustí ho z očí a jsou tak sugestivní, že téměř nelze uvěřit, že jen něco předstírají.
Projekty Signy jsou obvykle autorské, ač samozřejmě využívají různých předloh, svými tématy se dotýkají palčivých společenských otázek a kladou si za cíl publikum znejistět. Inscenovaný svět je natolik obsáhlý a informací je tolik, že ani během šesti nebo dvanácti hodin, což je běžná doba trvání projektů, nemůže divák vše pojmout. Signa pravidelně spolupracuje s velkými německými divadly – například ve zmíněném Mannheimu nebo naposledy, v případě inscenace Das halbe Leid (Polovina utrpení, 2017), v Hamburku.
České varianty
Podobné prostředky jako výše zmíněné soubory využívají i české imerzivní inscenace. Golem (2013) v režii Ivo Kristiána Kubáka ze souboru Tygr v tísni nebo Pomezí (2016) Lukáše Brychty a spolku Pomezí se svým přístupem blíží skupině Punchdrunk, ač samozřejmě s omezenými prostředky. Golem přitom kladl větší důraz na převyprávění příběhu a pracoval s rozvíjením dramatických situací, zatímco Pomezí je spíše divadelně rozvedenou performancí. Brychta rozehrává mezi postavami situace, které nám dávají informace o nich i o jejich prostředí, divák je může následovat a nechat se vést indiciemi, ale věci spolu nutně nemusí souviset – jde hlavně o snahu vytvořit dokonalou iluzi svébytného světa. I Kubák klade důraz na výraznou scénografii, ale ta se přece jen – v rámci činoherního uvažování – podřizuje myšlence příběhu, tématu. Ač se české imerzivní inscenace zdánlivě podobají, míří každý z tvůrců jiným směrem. Brychta své pojetí imerzivního divadla důsledně rozvíjel v Letci (2014) a v Pomezí (případně v loňském Pozvání, které se však jakožto letní venkovní kus řídilo trochu jinými pravidly). Kubák s dramaturgyní Marií Novákovou navážou na své pojetí imerzivního divadla Mistrem a Markétkou, která bude mít premiéru letos na podzim.
Obchodní značka
Zbývající dva přístupy spadají spíše do kategorie neprávem osvojené obchodní značky. První by mohla zastupovat londýnská inscenace Alice’s Adventures Underground (Alenčina dobrodružství v podzemí, 2015). Výsledek snahy předat zábavně a interaktivně příběh Alenky v říši divů ovšem více než imerzivní představení připomíná jakýsi pouťový, psychedelicky pestrý strašidelný zámek, v němž se divák vedený konkrétní postavou nemůže ve skutečnosti sám pro nic rozhodnout. A za druhé jsou zde inscenace, jež se sice také zaštiťují slovem „imerzivní“, ale chybí jim jak dobrý záměr, tak kvalitní provedení. Za příklad podobného podvodu by mohla posloužit opět londýnská realizace, a sice Velký Gatsby (2017) v provedení skupiny The Immersive Ensemble. Divák je v tomto případě držen na parketu, kde se má učit tancovat, nemůže nikam odejít, nic objevovat, vše je laciné, nedomyšlené a herci dokážou reagovat jen v naučených replikách. Vstupní hala, kde vše začíná, navíc není součástí hry, a divák tedy ani nemůže být do imerzivního světa skutečně vtažen – chybějící scénografie ho neustále upozorňuje na to, že se u žádného Gatsbyho na návštěvě neocitl.
Pro imerzivní divadlo je přitom komplexní svět, který diváka pohltí, ale zároveň mu nechá volnost v pohybu a rozhodování, klíčový. Návštěvník si utváří svůj vlastní zážitek a tvůrci mu k tomu dávají veškeré možné prostředky. Je na něm, zda bude následovat postavu, prohledávat šuplíky a číst si cizí korespondenci, nebo sedět v baru. Jeho zážitek je proto pokaždé jiný. Tento přístup lze nazvat diváckou dramaturgií. Je přitom jen na divákovi, zda se rozhodne pro komerční model velké show, v níž je bezpečně skryt za maskou, anebo pro formu intimního, intenzivního a osobního setkání jako při představení Signy.
Autoři dosavadních českých imerzivních projektů dokazují, že míří – byť inspirováni zahraničím – svou vlastní cestou. Je nepravděpodobné, že by mohly v Česku vznikat tak velkolepé a nákladné produkce, jaké předkládá třeba skupina Punchdrunk, ale vliv jejího přístupu je už nyní patrný. Jsem přesvědčen, že v dalších letech dojde i k pokusu využít výrazněji model Signy, jejíž projev umožňuje vyjadřovat se daleko příměji k současné společenské situaci. Teoreticky je ovšem jen otázka času, kdy si i komerční divadla, oplývající většími rozpočtovými možnostmi, uvědomí, že imerzivní inscenace jsou v dlouhodobém časovém horizontu finančně rentabilní a nemusí vznikat jen na půdě nezávislé scény.
Autor je divadelní režisér.