Vyrazit jen tak ven je někdy o život. Les billboardů a všemožné veřejné komunikace se natolik zahustil, že se jen těžko lze ubránit nabídkovým útokům a zásadním výzvám. Nejhustější je tento porost slov a obrazů v době předvolební, kterou prožíváme právě teď. A protože to není zdaleka poprvé, kdy se nás marketéři všech stran a hnutí snaží přesvědčit o jediné možné správné volbě, můžeme lehce srovnávat.
Už z velmi zběžného pohledu – k němuž není nutný ani výlet do ulic, neboť všechna ta krása dávno parazituje i na virtuálním prostředí sociálních a jiných sítí – zdá se být patrné, že jsme od programové komunikace definitivně přešli ke komunikaci primárně pocitové. Politická komunikace se změnila v emotivně laděnou marketingovou agitaci, která si vystačí s několika snadnými a rychlými výkřiky, jež přitahují pozornost i za cenu vyhraněné trapnosti (lepší trapný než přehlédnutý). Předvolební billboardová válka se proměnila v soutěž o nejvtipnější slogan či o nejkratší zkratku: „řešíme“; „vyřešíme“; „jasně“; „naplno“. Snad nejkrásnější výtvor v disciplíně zkracování (a to bude zřejmě jediné volební vítězství plné útěchy) vytáhla na Praze 6 TOP 09, když místním občanům, mezi něž rovněž patřím, ordinuje krásný a božský – KLID.
Nevybral jsem slovo KLID na konec přehledu současné politické vtipnosti náhodou. Celý ten zběsilý cirkus hektické moderní komunikace totiž paradoxně nejvíce svědčí o tom, že v české politice se ve skutečnosti neděje NIC. Tedy nic, co by stálo za řeč. Politické strany a různá kandidující sdružení už nepotřebují informovat o svém programu, protože ten beztak nikoho nezajímá, a tudíž nevyhraje. Sázka na vtipné slogany, svěží spokojené obličeje a zjednodušené přehánění není nějakým politickým rozmarem těchto voleb. Jde o obecný trend, který evidentně vychází z přesvědčení, že právě toto voliče zajímá nejvíce, že právě po tomto jdou, stejně jako když prodáváte novou pohovku, sekačku nebo notebook. Ani tam se dávno neprodává kvalita či technické parametry, nýbrž dojem či atmosféra, vtip. Směnná hodnota vítězí nad užitnou i v politice, což jistě také není úplná novinka. Nové je snad až to, že onou směnnou hodnotou už nejsou programové cíle, kondenzované do mott a sloganů, nýbrž emoce, důvěra či jakési sdílené naladění, jež nutně nemusejí mít nic společného se světonázorem, ideologií či s životním postojem; často jsou jen dílem nálady okamžiku. Volby pak nevyhrává ten, kdo má nejzajímavější a nejpropracovanější reálný program, nýbrž ten, kdo se v daný moment dokáže nejlépe vcítit do nálady většiny.
Politiku kdysi dělali „sociální inženýři“ (myšleno obecně, typově, nikoli pejorativně, jako konstruktéři možné budoucí reality), kteří se na základě odborných analýz a ideové či ideologické orientace snažili nabízet velmi konkrétní budoucnost. Dnes k politice stačí sociální empatie. Odborníky v jednotlivých oblastech vládní či obecní agendy nahradili sociální psychologové a praktici komunikační manipulace, jejichž cílem už není programová příprava a propagace praktické konstrukce budoucnosti, nýbrž kumulace a sdílení aktuálně vybuzené sociální energie.
Německý myslitel Jürgen Habermas již před pětatřiceti lety upozorňoval na to, že moderní společnosti vyčerpaly svou utopickou energii, a že se tudíž všichni řítíme do nové fáze vývoje, v němž se liberální demokracie otřese v základech. Habermas jasně viděl, že společnost už nebude stát na ideologii práce a sociálního státu, které politicky svazovaly bezbřehou kapitalistickou touhu po zisku, a že se dříve nebo později přehoupneme ke společnosti komunikace. Už tehdy ale bylo jasné, že má-li tato společnost nadále stát na demokratických základech, musí jít o komunikaci rozumovou. Tedy o rozpravu vycházející z možnosti vymezení určitých pravidel debaty, vykazování argumentů a jejich pravdivosti. Ani Habermas ale nevylučoval, že přechod ke společnostem komunikace bude spíše znamenat jisté loučení s liberální demokracií, jak jsme ji znali v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, a že budeme muset najít novou formu praktické organizace společnosti, která už nebojuje o práci, protože to, co řídí společnost, je informace a její mediální zdání.
Kampaň pro české obecní volby je dokladem, že Habermasovy dávné úvahy nebyly jen neurčité předpovědi či fantaskní vize. Leč realita, kterou žijeme, je složitější. V rámci liberální demokracie, která stále jakoby vychází z diktátu a primátu práce, nezačíná vládnout trendový boj o informace, ale prostá emocionalita, nálada, kterou lze snadno mediálně simulovat. V tom je také setkání s dnešními veselými a rádoby vtipnými předvolebními billboardy nejděsivější: ve vědomí, že politika je zoufalá simulace, která se jen obtížně vrátí do modu rozumu. Simulace, která má bohužel velmi reálné a bolestné dopady.
Autor je šéfredaktor stanice Český rozhlas Vltava.