Modernizace se stala nadávkou

S Maratem Gelmanem o současném Rusku, provinčnosti a emigraci

Ruského sběratele, galeristu a politického komentátora Marata Gelmana jsme potkali na Letní škole žurnalistiky a sociokulturních studií Borise Němcova v Praze. Mluvili jsme o osudech ruských umělců v Evropě, o rozdílech mezi oficiálním a undergroundovým uměním a o tom, proč už nežije v Rusku.

Proč jste se vlastně rozhodl stát galeristou a kurátorem, když jste vystudoval technický obor?

Vysokou školu spojů jsem si vybral jen proto, že po absolvování školy s takzvanou vojenskou katedrou se nemuselo jít na vojnu, a mezi podobnými školami bylo v Sovětském svazu zase jen pár těch, na které brali Židy. Celou dobu studií jsem pracoval v divadle jako výtvarník. Při první příležitosti, v roce 1986, nedlouho po začátku perestrojky, jsem v Kišiněvě zorganizoval výstavu avantgardních umělců z Moskvy. Tehdy to bylo ospalé provinciální město a já jsem ho chtěl trochu oživit. Způsobilo to pozdvižení. Výstava byla úspěšná, i na lístcích jsem vydělal – a za všechny peníze jsem si koupil vystavená díla. V té době jsem přitom nejenže neměl byt nebo auto, ale ani vlastní sako. Zato jsem měl obrazy. Těšilo mě, že mi říkají pane. Jednomu moskevskému umělci se pak zalíbilo to, co dělám, natolik, že mi řekl: „Co kdybys mi dělal producenta?“ Nadchlo mě to, všeho jsem nechal …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky