Brazílie je tradiční fotbalová velmoc, v níž kopaná není jen sport, ale zvláště pro ty nejchudší také potenciální prostředek, jak si zajistit lepší život. V tradičně patriarchální společnosti je to také cesta, která může být součástí rozvojových programů, jež by měly vést k větší genderové rovnosti i na hřišti.
„Byl to výjimečný okamžik. Rodiny hráčů se o poločase semkly a začaly se modlit. Ani na chvíli nikdo z nich neztrácel naději, že můžeme ještě vyhrát,“ popisuje brazilská reportérka dění na tribuně. Hned nato se jí zalesknou oči, odmlčí se a v živém vysílání se dává do pláče. Skončil zápas, který byl pro Brazilce na šampionátu v Rusku rozhodující. Belgie ze sportovní podívané globálních rozměrů vyřadila poslední zbylý tým z Latinské Ameriky. Sen o šestém titulu si tak země ponese do dějiště příštího šampionátu – Kataru.
O fotbale a jeho společenském významu pro Latinoameričany psal například antropolog Eduardo P. Archetti. Podle něj se národní identita Argentinců vedle hráčů póla a tanečníků tanga formovala i díky fotbalistům. V Brazílii je fotbal také bezesporu součástí národní identity, nicméně tento populární sport má i jiný význam. Je nadějí na lepší budoucnost.
Cesta za lepší budoucností
Před začátkem šampionátu se s brazilskou reprezentací pustila do intenzivních příprav i brazilská populace napříč různými věkovými kategoriemi a sociálními skupinami. V naší čtvrti, kde bydlel ještě zbytek téměř vymizelé střední třídy, měli místní na oknech a balkonech vyvěšené brazilské vlajky a nazdobená auta už měsíc před zahájením mistrovství. A že fotbalová horečka dostihla i mě, jsem zjistila ve chvíli, kdy jsem si chtěla koupit předraženou limitovanou edici jinak docela obyčejné a levné brazilské kávy, protože dárkové balení obsahovalo „podepsaný“ dres od Neymara.
Rychle jsem zjistila, že fotbalová euforie většiny Brazilců může být vcelku náročná pro ty, které fotbal nezajímá. Jestli místo fotbalu dáte přednost posilovně nebo nakupování, nebudete mít úspěch. Nejen v době zápasu, ale několik hodin předtím i potom je všude zavřeno. Otevírací doba se zkrátka upravuje podle času utkání. A pokud jste v Brazílii na doktorském výzkumu a chcete si domluvit rozhovor, akademický svět pro vás načas přestal existovat. Můžete si zapnout televizi a do bádání se pustit po šampionátu, všichni vás dopředu upozorní, že během něj nebudou k dispozici.
V reprezentaci se objevilo i jméno Gabriel Jesus. Kromě toho, že byl ve svých jednadvaceti letech nejmladším členem týmu a reportéři komentovali jeho rychlý kariérní vzestup, se o něm hovořilo i v jiném kontextu. Připomínalo se, co dělal a kým byl před čtyřmi lety.
Jak je v Brazílii při fotbalovém šampionátu zvykem, lidé vyrážejí s natěračskými válečky do ulic a natírají brazilskými barvami chodníky, patníky a cesty. Vyvěšují od domu k domu papírové vlaječky na provázcích a sprejují slogany jako „Vai, Brasil“. Zvyk malovat ulice mají převážně obyvatelé v chudinských čtvrtích a na periferiích. Právě jednu takovou ulici pomaloval před čtyřmi lety i Gabriel. V chudinském předměstí São Paula, kde bydlel, si tenkrát sotva dokázal se štětcem v ruce představit, že brzy bude další z inspirací pro chlapce i dívky z podobných komunit, kteří stejně jako jejich rodiče věří, že cesta za lepší budoucností vede skrze fotbal.
Ženy a „mužské“ sporty
Brazilci a další národy Latinské Ameriky hrají a fandí celým srdcem. Sledování zápasů v kruhu rodiny a přátel je pro ně svátek. V Evropě podobně fotbal prožívají třeba Španělé nebo Portugalci. Na pozadí velké fotbalové události lze pozorovat i to, jaké místo mají ženy v brazilském sportu i společnosti. Scénář je odlišný od situace Spojených států, Norska nebo Číny. V Brazílii nesměly ženy od čtyřicátých do osmdesátých let minulého století vykonávat bojové sporty, fotbal, ragby nebo vzpírání, zkrátka disciplíny vyžadující fyzickou námahu. Vláda považovala tyto sporty za neslučitelné s jejich rolí stávajících či budoucích matek a začala tlačit na to, aby ženy přestaly tradičně „maskulinní“ sporty praktikovat.
Zejména fotbal, který byl v souladu s diskursem té doby proti „ženské přirozenosti“, ženy navzdory těmto omezením nepřestaly nikdy hrát. Nicméně dědictví v podobě čtyřiceti let zákazů negativně ovlivňuje ženy na profesionální i amatérské úrovni ve sportu dodnes. Genderové předsudky a násilí dorazily už i na tribuny a sociální uznání spolu s respektem jsou ve spojitosti s ženským fotbalem stále nedostatkovým zbožím. Zájem Brazilek o sport přitom roste rychleji, než stoupal v kariérním žebříčku Gabriel. Sportovkyně jsou ovšem stále neviditelné a jejich úspěchy zanikají v debatách o tom, zda jsou dostatečně „sexy“ nebo se z nich naopak staly „mužatky“. V Brazílii bývají ženy označovány také jako sapatonas, což je hanlivý výraz vztahující se k sexuální orientaci sportovkyň.
V době, kdy jsem poprvé slyšela o Gabrielovi, by mě sotva napadlo, že jednou se budu procházet stejnou ulicí, kterou kdysi pomaloval on, a fotit si malůvky šampionátu 2018 vytvořené pravděpodobně jeho bývalými sousedy a kamarády. Při té procházce jsem si s mou zdejší informantkou pod stovkami zelených vlaječek, které vyvěšovala den předtím, povídaly o tom, zda a jak jí maskulinní sport v podobě sportovního rozvojového projektu změnil život.
V hlavní roli rovnost
O sobotách děvčata chodívala hrát pravidelně už od brzkých ranních hodin. Nevadilo jim, že trénink začíná až za dvě hodiny. Bylo půl sedmé ráno, pršelo a ony už si do brány vzájemně sázely jeden gól za druhým. Většina z nich hrála na boso. Některé měly kopačky, které jim darovali otcové, když viděli, že to jejich dcery s fotbalem myslí vážně. Tato děvčata ze saopaulské komunity se účastní rozvojového programu a většina sní o tom, že jednou z nich bude profesionální fotbalistka. Jako Marta. Už teď ale musejí, stejně jako Marta, bojovat o uznání, respekt a dokazovat, že fotbal dokážou hrát „stejně dobře“ jako kluci.
OSN prohlásila sport za „efektivní a flexibilní nástroj“ k naplňování cílů udržitelného rozvoje, jako je zmírňování chudoby, zlepšování a prevence zdraví či posilování postavení žen ve společnosti. Dala tím podnět k vzniku hnutí s názvem Sport pro rozvoj (SDP), což je i téma mého výzkumu. Konkrétně jde o dopady sportovních iniciativ, které pracují s tematikou genderu a používají sport jako prostředek ke zplnomocnění dívek a žen.
Fungování rozvojových programů můžeme nahlížet dvěma způsoby. Z pohledu takzvaných sportovních „evangelistů“ je sport efektivní způsob zlepšování života, naopak stoupenci kritických teorií tvrdí, že sport sám o sobě k sociální změně nevede a že je potřeba jej nahlížet v širším kontextu mocenských vztahů a strukturálních nerovností. Podle Marthy Saavedry, jež se zabývala tématem genderu a sportu v Africe, je snaha zplnomocnit dívky skrze sport tak trochu paradoxní. Sport totiž považuje za „baštu mužské privilegovanosti“ a arénu pro uplatňování mužské nadvlády nad ženami. Přesto ale projekty SDP do jisté míry posilují ekonomické a sociální postavení žen a sport pro ně představuje příležitost setkávat se v bezpečném prostředí.
SDP vnáší do sociologie sportu řadu nových problémů a otázek. Jisté ale je, že nejen nerovné postavení žen, ale chudoba, kriminalita, sexuální zneužívání dětí a nerovný přístup ke vzdělání a zdravotní péči jsou problémy, jež sport ani rozvojové organizace samy nevyřeší. Mají totiž často co dělat s nezamýšlenými důsledky vlastních projektů. Neziskovky jsou nakonec pouze jedním článkem v řetězci rozvojových snah. Brazilská vláda jim ale nejde vůbec naproti. S nadcházejícími prezidentskými volbami je ústředním tématem diskusí kontroverzní téma „genderová ideologie a tradiční rodina“. Někteří Brazilci ale vidí naději v tom, že se věci mění a pomalou jdou kupředu. Jako příklad uvádějí třeba to, že během posledního šampionátu odvysílala brazilská televize fotbalové utkání, které poprvé v historii komentovaly ženy, což může být první krok v cestě za genderovou rovností a lepší budoucností.
Autorka je doktorandka sociologie na FSV UK.