Ať žijeme!

Ačkoli na letopočet zakončený osmičkou připadá celá řada historických výročí, s největším zaujetím slavíme sté výročí založení státu, který už pětadvacet let neexistuje. Kromě toho neexistoval také ještě sedm let mezi tím, na čemž málo změní retrospektivní státoprávní sebeprojekce kontinuity Československa i do let, kdy nemělo ani území, ani suverenitu. Stejně to je s celou řadou dalších slavnostně připomínaných stovek. Jeden příklad za mnohé poskytuje odborný časopis Umění, který slaví svoji stovku, přestože mezi lety 1949 a 1953 nevycházel. A když jeho nová, stalinistická verze převzala název té meziválečné, nebyla to zrovna demonstrace harmonické kontinuity, nýbrž projev mocenského obsazení sémantiky i teritoria.

Jádrem letošních jubilejních oslav se stal zakladatelský mýtus první, meziválečné Československé republiky. Tu veřejnost převážně vnímá tak, jak ji většina institucí inscenuje: jako fantasma o ideálně demokratickém a ekonomicky prosperujícím státě s uctívaným filosofem na trůně. Ve veřejném prostoru zaznívá jako alternativa jen roajalistická kritika, konzervativně truchlící nad stabilitou habsburského „žaláře národů“. Masarykův okřídlený výrok, že státy se udržují těmi idejemi, jimiž vznikly, byl pravdivý: zakládající ideou Československa bylo vítězství českého nacionalismu, realizované za pomoci fikce „národa československého“. Ta ovšem neobstála ve chvíli, kdy požadavek Slováků na sebeurčení podpořila mezinárodněpolitická situace, která zároveň posílila stejný požadavek českých Němců. Masarykovské Československo bylo státem, který trval dvacet let. Deficitů demokracie stihl nastřádat několik, od pokusu o koloniální anexi romantického Podkarpatska na východě přes neschopnost či spíše neochotu integrovat německy mluvící občany včetně Židů až po genderovou nerovnost a sociální rozpory vyostřené velkou ekonomickou krizí.

Když byla ČSR po druhé světové válce obnovena, už nebyla stejná jako před ní. K československému národu už se vrátit nešlo a stmelující konstrukt vnitřního nepřítele národa byl po vyhnání Němců a vyvraždění Židů z etnické roviny přesunut na rovinu třídní. Podkarpatská Rus byla postoupena Sovětskému svazu, jemuž byla nová, lidově demokratická republika zavázána: velký vítěz druhé světové války byl vnímán jako záruka, že třem milionům vyhnaných českých Němců nebude povolen – dobovým jazykem řečeno – revanš. Česko­-slovenský stát se ovšem začal rozpadat ihned poté, co sovětský dohled zmizel. Ostatně již dvacet let dříve, když onen dohled nakrátko zeslábl, se Československo stalo federací. Ta však dokázala fungovat jen v podpůrném korzetu ústavou zaručené „vedoucí role“ KSČ.

Česká republika je dnes jediným státem v Evropě (a nelze vyloučit, že i na světě), jehož parlament nezasedá v budově, která byla postavena právě za účelem sněmování, nýbrž v komplexu raně novověkých rezidenčních a reprezentačních staveb, upraveném historizujícím způsobem. Paláce, dvorky a domy jsou uvnitř propojeny spletí nepřehledných chodeb, nabízejících překvapivá a temná zákoutí – pravý opak transparentnosti parlamentní lobby demokratického zastupitelského sboru. Když v roce 1993 Česká republika vznikla, byla přitom k dispozici monumentální, výtvarně ryze současná architektura Federálního shromáždění. Obsadit ji sněmovnou samostatného Česka však nepřipadalo v úvahu. Vyjadřovala totiž étos vědecko­-technické modernity jako nosné síly právě svrženého státního socialismu. Navíc ztělesňovala i federaci, označovanou tehdy za nástroj, jímž vládnoucí komunistická strana zcizila a ve prospěch Slováků překroutila české historické vítězství, nejdřív nad Habsburky a posléze nad všemi Němci. Slovákům jsme se pomstili uzmutím vlajky a přivlastněním si československých kulturních i sportovních dějin, dnes samozřejmě považovaných za české.

Český nacionalismus, jak se dnes ukazuje, vyrůstal po celou dobu normalizace – sice skrytě, ale zato napříč politickým rozdělením společnosti, a to přesto, že vznikl jako vedlejší produkt slovenského národního sebepotvrzování. Jeho ideologem se stal právní historik Václav Vaněček, když v roce 1970 pro Českou národní radu zformuloval konstrukci kontinuity sněmu od 13. století, zahrnující odmítnutí buržoazní první republiky i specifickou definici po­­jmu státnost. Ta už neznačí povahu atributů státu, ale touhu, je „vědomím o trvání státu spojeným s vůlí stát dále držet a rozvíjet“. Lze ji proto elasticky roztáhnout v čase, postavit na ní iluzi nepřerušené tisícileté kontinuity a zvěcnit ji až do stavu, kdy má vlastní svátek, při němž se stává sekulárním stínovým dvojníkem sv. Václava.

Tolik touhy, iluzí, projekcí a fantasmat, potlačovaných, nereflektovaných, a právě proto skrytě ovládajících aktuální jednání, by jednotlivce už dávno přivedlo na psycho­analytikovo sofa. Sebepojetí orientované na hrubě idealizovanou minulost, která skončila už před osmdesáti lety, stěží může fungovat jako zdravá opora existence desetimilionového kolektivu. A právě nyní jsme svědky toho, jak instinkt soudržnosti zbavený sebereflexe při první větší krizi rychle sklouzává k primitivní představě pokrevní, v lepším případě jazykové příbuznosti. Není­-li už pozdě, je nejvyšší čas začít promýšlet svoji historii bez vlastní mytizace. Umlčování kritického myšlení „národními zájmy“ či nálepkou „sebemrskačství“ českou komunitu vždy jen oslabovalo.

Českost totiž nemusí být identitou – mů­­že být místem, kde stojíme. Nemusí být zavázána horší části našich historických tradic – může být otevřena budoucnosti i jiným. Nemusí se lacino prodávat globálnímu kapitálu – může objevit sdílenou zodpovědnost za krajinu, kde žijeme, i za déšť, jenž na ni padá. Pokud se ale velmi rychle nevzpamatujeme, přestanou nám vody hučet po lučinách i bory šumět po skalinách a vodu na zalévání jara květu budou mít jen bohatí.

Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.