Performeři pasivity

O provokující nečinnosti některých literárních postav

V literatuře se občas objeví typ hrdiny, který mírou své netečnosti vůči světu vyvolává ve svém okolí překvapivou aktivitu. Je pasivita těchto postav specifickým performativním aktem, který vede i k aktivizaci čtenáře?

Oblomov, Řehoř Samsa, Bartleby, umělec v hladovění, Akakij Akakijevič, Haňťa, Bernardo Soares a mnoho dalších – v literatuře se jednou za čas objeví postavy, jejichž podstatou je jakási bazální pasivita. Jde o figury nečinné nebo apatické, jejichž jednání většinou postrádá jasně artikulovaný smysl či účel, a mnohdy se zdá, že namísto aktivního života spíše vegetují. Tyto postavy jsou však díky své pasivitě paradoxně zdrojem určité, často radikálně intenzivní akce. Hranice mezi pasivitou a aktivitou se u nich rozostřuje, pasivita se převrací v aktivitu, v tvůrčí princip.

Vezměme si čtyři, na první pohled značně nesourodé texty, které však všechny propojuje určitá forma pasivity postav či subjektů: povídku Plášť (1842, česky 1883) Nikolaje Vasiljeviče Gogola, novelu Písař Bartleby (1853, česky 1990) Hermana Melvilla, Knihu neklidu (1982, česky 1992) Fernanda Pessoy a esej Vztáhnout na sebe ruku (1976, česky 2010) Jeana Améryho. Jak se v nich pasivita projevuje?

Melvillův …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky