Nestává se často, aby se kázání stalo událostí a diskutovalo se o něm týdny, ba měsíce poté, co bylo proneseno. Bývalému ministru školství a nyní údajně jednomu z hlavních rádců hlavy české katolické církve Dominika Duky se to podařilo. Aby ne, když své publikum postrašil vizí společnosti, kde bude docházet k masovým krádežím dětí, vzniknou „nápravně-výchovné pracovní tábory vyhlazovacího charakteru“ pro stoupence tradiční rodiny a homosexuálové se stanou nadřazenou vládnoucí kastou.
Petr Piťha, na nějž bylo po právu podáno trestní oznámení za šíření poplašné zprávy (anebo snad zákony v katedrále neplatí?), má ovšem řadu zastánců. Postavila se za něj Česká biskupská konference, mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček i Institut Václava Klause. Tato organizace se jej obzvlášť procítěnými slovy zastala opakovaně. Někoho by snad mohlo překvapit, že bývalý prezident, dávající si tolik záležet na své racionalitě a vědeckosti, dnes vstupuje do politické arény v boji za evidentní lži a bláboly. Divit se ale není čemu – náklonnost Václava Klause ke spikleneckým teoriím je staršího data. Vždyť patrně nejproduktivnější český konspirátor Petr Hájek zastával významné místo v Klausově kanceláři a slovo pochvaly si Klaus našel i pro Adama B. Bartoše, jakkoli se distancoval od jeho antisemitismu. Ostatně, sám Klaus je spoluautorem knihy, která sugeruje, že za migrační krizí je plán evropských elit vyměnit evropské obyvatelstvo rozdělené do národů za nějaké jiné, povolnější.
Postavme to ještě jinak: profesora Piťhy se zastal profesor Klaus. Lidé, kteří dosáhli nejvyššího akademického titulu, a měli by tedy mít v popisu práce i v étosu svého povolání hledání pravdy a kritické zkoumání skutečnosti, říkají evidentní lži a bláboly a předkládají je k nekritickému uvěření, a to vše jen proto, aby krmili boha strachu. Vybízí to k dvěma úvahám. První z nich pramení z otázky: Jak se vlastně tito stoupenci tezí svou pravdivostní hodnotou podobných tvrzení, že Země je placatá, stali univerzitními profesory? Jak vidno, v určité době se v Česku nejvyšší akademické hodnosti domohli i lidé, jejichž vztah ke kritickému myšlení a pravdě je, mírně řečeno, velmi uvolněný. Často byl navíc sporný i jejich vztah k oboru a splnění nejnutnějších požadavků pro habilitace a profesury: konkrétně Klaus je příkladem mnohokrát zpochybňovaného řízení, které zjevně poznamenala jeho politická role. Jistě, lze namítnout, že taková byla doba. Zásluhy lidí, kteří rozvíjeli svůj obor v protirežimním prostředí nebo (jako v Klausově případě) v jakési šedé zóně, asi nešlo ocenit „standardními cestami“. Někdy to přispělo k tomu, že se na akademickou půdu dostaly mimořádné osobnosti, které by standardní akademický provoz dovnitř nepustil. V jiných případech lze aspoň říct, že to prostě bylo mimořádné opatření pro mimořádnou dobu. Jenže skončila ta mimořádná doba vůbec? Nebo se podobní profesoři stále reprodukují a předávají štafetu lidem, kteří tak jako oni nepředstavují akademickou serióznost, ale ani nonkonformismus, který měli ti lepší z jejich předchůdců?
Druhá úvaha je obecnější. V posledních letech často slýcháme variaci na staré protidemokratické téma: brexit či volba Trumpa prý ukázaly, jak nebezpečné je, když mají všichni stejný hlas. Někteří lidé prý jednoduše nemají vzdělání na to, aby určité věci posoudili, a proto by se rozhodování mělo ponechat vzdělancům. Ty prý kultivující síla poznání a kritického myšlení brání před hloupostí a zejména před fámami a konspiračními teoriemi, které se mají šířit najmě mezi prostým lidem. Profesor Piťha a profesor Klaus jsou každopádně varovnými ukázkami toho, jak bizarním spikleneckým teoriím mohou uvěřit vzdělanci. A nejsou přitom sami. Jeden z nejvlivnějších českých historiků profesor Jaroslav Pánek před nedávnem opakovaně vystupoval s tvrzením, že pozvání migrantů Angelou Merkelovou do Německa bylo snahou přehlušit aféru Dieselgate. A o tom, čemu všemu je ochoten věřit docent entomologie Martin Konvička, jsme byli informováni víc, než nám mohlo být milé.
Z českých i světových dějin známe dost a dost vzdělanců schopných věřit i těm největším hloupostem a tleskat nacismu či stalinismu. Konspirační teorie dnes hrají úlohu podobného opia mysli, i když jistě nejde jen o „opium intelektuálů“ – jsou tu pro lid i pro vzdělance. Pokud jim někdo chce čelit kritickým myšlením, měl by patrně začít tím, že si nebude zcela nekriticky myslet, že určitá vrstva je díky svému vzdělání vůči tomuto opiu odolná. Opak mu svým příkladem doloží nejeden český profesor.
Autor je politolog a publicista.