Chtěl jsem být ten druhý

S Viktorem Horváthem o psaní a infantilní mentalitě

Podle maďarského spisovatele Viktora Horvátha je literatura určitý druh lži, ale ze lži může vyrůst velké umění. Mluvili jsme o románové tvorbě, ale také o národní identitě, kýči nebo o tom, proč západní autor nebude nikdy psát jako Bohumil Hrabal nebo Péter Esterházy.

Do češtiny byly přeloženy dva vaše historické romány. Jeden se odehrává v Uhrách v 16. století, druhý je o okupaci Slovenska v roce 1968. Proč právě tato dvě témata, která od sebe dělí téměř pět set let?

Je to velmi jednoduchý příběh: píšu o tom, co mě zajímá. Napsal jsem také utopii, prózu z dnešního New Yorku nebo o Satanově spasení. Pokud jde o rok 1968, podnět pocházel z dětství: vzpomínám si, že ve zprávách to byly samé protesty v Paříži a válka ve Vietnamu, ale o vpádu do Československa, což byla pro režim citlivá otázka, jsem slyšel až od otce. V románu Můj tank jsem, myslím, prošel znovu svou šestiletou osobností. Odráží se v tom mentální struktura typického občana totalitního státu: je to dětská, dětinská existence.

 

Byl váš přístup k psaní o 16. století a o roku 1968 stejný? Jinými slovy: souhlasil byste s klasicistním názorem, že lidé jsou v zásadě pořád stejní?

Hlavní postava románu o roce 1968 je infantilní, ta z 16. století je spíše archaická. Přinejmenším …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky