Když před třiceti lety začaly ve společnosti sílit kritické hlasy proti geneticky modifikovaným plodinám a některým dalším novým technologiím, přišli vědci s takzvaným deficitním modelem. Příčinou odmítaní nových technologií a vzrůstající nedůvěry ve vědu a její výsledky měla být podle něj skutečnost, že nevědecké veřejnosti chybějí základní znalosti. Řešením mělo být dovzdělání široké veřejnosti skrze nejrůznější informační kampaně. Ty ale nefungovaly, naopak se ukazovalo, že lepší znalost věci může skepsi i prohlubovat.
Na straně odpůrců nových biotechnologií se tehdy vytvářely z dnešního pohledu málo pravděpodobné koalice mezi zelenými a levicovými nevládními organizacemi, kritizujícími globální kapitalismus a moc korporací, a konzervativci, motivovanými náboženskou vírou i kulturním a kulinárním nacionalismem. Ve sporech, které hýbou našimi „rozdělenými“ společnostmi dnes, je rozložení pozic a sil výrazně odlišné. Přetrvává však sklon zastánců etablovaných institucí a mechanismů liberální demokracie (mezi něž patří i relativně autonomní akademická věda) vysvětlovat postoj rebelující části populace v termínech deficitu – tedy nedostatku vzdělání a pochopení toho, jak věci skutečně fungují a co je ve výsledku pro všechny nejlepší.
Zatímco pravicoví liberálové rebelující hlasy dlouhodobě ignorovali a dnes často nemají zábrany častovat je stejnými termíny, kterými Miloš Zeman označuje většinu médií, zastánci liberální demokracie z levicových pozic berou tuto rebelii vážně. Podle nich je rozhořčení oprávněné, jeho pravá příčina – a tedy i řešení – ale nespočívá v kultuře, spojené s tématy jako migrace, vztah křesťanství a islámu nebo genderová politika, ale zejména v ekonomice. Problémem je chudoba, nerovnost, zadluženost, případně ekologická deprivace a podvědomá úzkost z klimatické krize. Chudí, znevýhodnění a zadlužení si to jen nedostatečně uvědomují a svoji socioekonomickou frustraci přesměrovali na kulturní témata. Úkolem liberální levice je proto pojmenovat a řešit jejich jménem pravé příčiny krize.
Volební úspěchy Miloše Zemana a Andreje Babiše ale ukazují, jak málo je taková strategie účinná. Nikoli ovšem proto, že by se kultura a národovectví nestávaly v rukou konzervativců dobře prodávaným politickým a mediálním zbožím. Problém této strategie spočívá ve třech jiných aspektech: v uplatňování logiky nahrazení, v popírání vlastní politiky identity a v povýšeneckém postoji a chybném pojetí politické reprezentace. Nahrazení kulturních různic „pravými“ ekonomickými (a ekologickými) příčinami probíhá u liberální levice často jako jednorázový teoretický úkon. Pokud však chceme kulturní úspěšně nahradit ekonomickým, musí jít o otevřený, dlouhodobý proces – o dialog, ve kterém své pozice přehodnotí všechny strany. Musí jít o trasování širších souvislostí a opatrné nahrazování, nikoli o gesto nahrazení.
Problematickým aspektem strategie přesměrování je i to, že upírá váhu politice identity jedné části společnosti, zatímco v případě kulturních kauz liberálů (posilování žen, práva lidí s různorodou sexuální orientací) mají být kultura a způsob života závažným tématem. Jde o nesoudržnost postoje, kterou nelze přehlédnout a která oprávněně vzbuzuje pochybnosti a nedůvěru. Myslím, že politické angažmá širokých společenských vrstev v diskusích o Istanbulské úmluvě nebo zákazu kouření nelze jednoduše „odvysvětlit“ jako falešný kulturní střet. Jedním z důvodů, proč liberální levice odmítá brát politiku identity a kulturní témata vážně, je zřejmě i to, že nechce s chudými a deprivilegovanými spoluobčany nesouhlasit a vstupovat s nimi do sporu. Radši si pěstuje přesvědčení, že kdyby lidé měli lepší socioekonomické postavení, jejich kulturní pozice (například ve vztahu k migraci či genderovým otázkám) by se výrazně posunuly. Ve výsledku tak ale levicoví liberálové upřednostňují vlastní povýšenectví před uznáním těch druhých coby plnohodnotných protivníků v kulturně-politickém sporu o podobu společnosti.
Totéž povýšenectví se pak promítá i do přesvědčení, že levicově orientovaná elita může ve jménu deprivilegovaných dělat úspěšnou politiku. Zdá se však, že éra politiky založené na představě, že nás mají reprezentovat ti „nejlepší z nás“, je u konce. Všichni se totiž cítíme být reprezentováni nejen idejemi, ale také emocemi a habitem – tedy sociální zkušeností vepsanou do těla, s jeho gesty, tóny, chutěmi a kulturně vypěstovanými sklony k požitku. I proto oslovuje své volice Miloš Zeman, rebelant proti „zdravému životnímu stylu“, s autentickou chutí na kostelecké uzeniny, cigaretu a alkohol, u kterého je důležitější kvantita než kvalita.
Opusťme apokalyptický tón, se kterým dnes často mluvíme o potřebě ochrany institucí a mechanismů liberální demokracie před populisty a masami, a zkusme tyto instituce otevřít jinakosti – v idejích a především v habitu. Možná bude potřeba upravit kvůli tomu i kodexy veřejnoprávních médií nebo vzít na akademickém poli vážně představu „otevřené vědy“. Panická obrana liberálních institucí je ve světle traumat 20. století sice pochopitelná, ale málo účinná. Pokud tyto instituce padnou, pak nikoli proto, že jsme je před alternativními fakty, „nekorektními“ hodnotami a neliberálními postavami chránili příliš málo, nýbrž proto, že jsme je hájili přespříliš – a vytvořili tak prostor pro bujení paralelních světů s nechutí k „cinknuté“ politice a chutí vstupovat do války.
Autorka je socioložka.