Vlny podzimního rozhlasového éteru nedávno zčeřil pořad, který byl dosti neobvyklý i na poměry noční programové nabídky stanice Vltava. Tentokrát nešlo o „provokující penis“ v pořadu o vodě a koupání, ale pouze o reprízu květnové debaty tří mužů a jedné ženy. O úskalích hudební kritiky diskutovali Josef Chuchma, šéfredaktor pořadu ArtZóna na ČT art (pro neznalé: jde o veřejnoprávní televizní kanál, jehož „artový“ charakter vystihl druhý listopadový týden, kdy byl v páteční večer uveden záznam živáku Green Day z roku 2005), dále Jindřich Bálek a Věra Drápalová z Vltavy a ze záznamu promluvil i Luboš Stehlík, šéfredaktor měsíčníku Harmonie.
Přes rozdílné zázemí i zaměření se všichni zúčastnění shodli na dvou tezích: 1. hudební kritika je v krizi; 2. psát o hudbě není vůbec jednoduché. Je dobře, že obtížnosti psaní o hudbě jsou si vědomi i ti, kteří za svou publicistickou činnost zřejmě pobírají pravidelnou mzdu. Když se autor nachází o stupínek níže, situace je pochopitelně ještě horší. Inspirace často nepřichází, honoráře v nejlepším případě pokryjí náklady bezprostředně spojené s psaním textu a reakce „kulturní obce“ se obvykle dostaví pouze tehdy, když do textu pronikne zásadní chyba. Za takových okolností by mohl pomoci právě poučný rozhlasový pořad od zkušených profesionálů. Ti se ostatně bez výjimky shodli také na tom, že mladá krev se neshání nijak snadno.
Spíš než zájem o čerstvou krev ovšem zazníval tón, který bývá spojován se vztyčeným prstem – a mám na mysli spíše prostředníček než ukazováček. Jakkoli byl pořad zaměřen na kritiku vážné hudby, rychle se přesmýkl do úvah o hudbě obecně. Vážná hudba je přece vrcholnou formou umění, a tudíž postupy její reflexe můžeme bez problému aplikovat na všechno ostatní. Laťku nasadil vysoko Luboš Stehlík, který vznesl na hudebního kritika nemalé požadavky: měl by psát bez emocí a především mít „špičkový“ hudební sluch. Kritické psaní o hudbě holt není pro každého. Nabízí se nicméně otázka, k čemu by měl hudební kritik svůj špičkový hudební sluch vůbec používat? Mohl by si třeba (raději ale bez emocí) libovat, jak to dneska hudebníkům pěkně ladilo, nebo naopak (neutrálním tónem) vytknout houslistovi, že mu to při začátku partu o čtvrttónek ujelo. Jenže taková hudební publicistika může potěšit akorát ty, kteří na koncert raději nešli a po přečtení článku si mohou oddechnout, že o nic nebyli ochuzeni.
Jako by se v pozadí vznášela nikým raději nevyslovená otázka materiálních předpokladů psaní o hudbě. Hudební pisálci se na pracovním úřadě ani na LinkedIn příliš nepoptávají, a tak se nelze divit, že stávající redaktoři se touto otázkou celkem pochopitelně příliš zabývat nechtějí, neboť i jejich místa jsou v permanentním ohrožení nejrůznějšími „optimalizacemi“. Ptáme-li se pak, proč je mladých a experimentujících autorů tak málo, jedna z odpovědí by měla znít: protože na těch pár placených místech sedí ti, kteří tak rádi kritizují současnou krizi hudební kritiky a zároveň ji sami reprezentují. Korunu všemu nasadil Josef Chuchma, a to hned sérií prohlášení. Nejprve uvedl, že dělení na vážnou a nevážnou hudbu vlastně nedává smysl. Zkusil proto zkusil sáhnout po mladém autorovi „z okruhu časopisu Full Moon“, aby svůj pořad oživil, ale bohužel „to bylo nepoužitelné“ – prý kvůli množství odkazů na „subsubžánry“ elektronické hudby. O pár minut později prohlásil, že vážná hudba má oproti hudbě elektronické výhodu v tom, že vytváří univerzálně srozumitelný kánon. Aha. Proč ji tedy ve srovnání s různými subžánry elektronické hudby poslouchá mnohem méně lidí? Proč komunita vážné hudby připomíná skanzen, který by se bez tučných dotací sesunul jako domeček z karet? Sahat k argumentům založeným na „privilegiích bílého západního muže“, který vážnou hudbu považuje za vrchol kultury, snad ani není nutné. Nicméně se domnívám, že by si leckterý kultivovaný běloch raději vlastnoručně propíchnul ušní bubínky, než by si dobrovolně vyslechl koncert soudobé vážné hudby.
Nechutných klišé v pořadu postupně zaznělo tolik, že je třeba uznat, že hudební kritika silnou krizi opravdu zažívá. Ačkoli si všichni zúčastnění postěžovali na čím dál menší prostor, který je hudební publicistice v médiích věnován, diskusnímu pořadu – byť řešil značně širokou problematiku – pětačtyřicetiminutová stopáž nakonec bohatě stačila. V jednom se ale podařilo povahu hudební publicistiky vystihnout skvěle. Zase se potvrdilo, že z určitého hlediska je psaní o hudbě, bez ohledu na jeho rozmanitost, vždy parazitováním malinkých, vyhladovělých hmyzáčků na mnohem větším a živějším hostiteli – hudbě. A když si tito drobní parazité namísto pilného odsávání začnou stěžovat na svou situaci a konstatovat krizi, obvykle je více než jisté, že už to mají spočteno.
Autor je hudební publicista.