Konstatovat, že to s humanitními vědami vypadá bledě, je dneska už banalita. Těch pár zoufalců, kteří ještě tráví čas tím, že sedí na zadku a čtou nějaké knihy, se už dávno ocitlo na smetišti dějin. V módě jsou mezinárodní týmy, zuřivé shánění grantů a projektů roztodivných, pořádání konferencí, které nikoho nezajímají a na něž nikdo nechodí. Jsme shodou okolností zrovna v období, kdy se rok sešel s rokem, vypisuje se všemi oblíbená grantová soutěž a vědecká obec v souvislosti s tím propadá magickému myšlení, tj. snaží se mermomocí vžít do myšlení hodnotitelů a koncipovat žádost tak, aby ji tito shledali přijatelnou. K jak smělým myšlenkovým konstrukcím jsou někteří v tomto směru schopni dospět, si nedovede představit nikdo, kdo s tím neměl reálně co do činění: Mají se letos psát projekty malé? Velké? Úzce vymezené? Široce vymezené? S velkým týmem? S malým týmem? (Jednomu se vkrádá na mysl slavný dialog ze Světáků: „Vestičky se letos nenosí, prosím.“ – „Krucifix, to přece už ví hergot každej blbec, že vestičky se letos nenosej.“). Představivost pracuje na plné obrátky – a napřesrok to zase nějak dopadne a zase se bude přemýšlet, jak na to. Většinou to dopadá špatně, ale to od přemýšlení, tradičně se odehrávajícího mezi lednem a březnem, nikoho neodradí. Grantové hodnotitelstvo se, zcela v kafkovském duchu, stává tajuplným tělesem, které sice nikdo nikdy neviděl, ale o němž se předpokládá, že se mu hlavou honí nějaké záhadné intence, do nichž je třeba se strefit. Četl jsem někde, že schopnost vžít se do mysli druhého si dítě se vším všudy osvojuje někdy kolem čtyř let. Nakolik jsem schopen posoudit, obyvatelům akademického světa to moc nejde. Anebo si ti hodnotitelé docela prostě nic nemyslí, co já vím. Vím jen tolik, že kdyby se do myšlení členů hodnotících panelů úspěšně vžili všichni, potom by se všem podařilo napsat přijatelné projekty, ovšem grantovou soutěží z podstaty věci všechny projekty projít nemohou. Takže jsme tam, kde jsme byli.
Ale zpět k tématu: protože pořádáním konferencí, koordinováním mezinárodních týmů a vyplňováním zpráv se tráví tolik času, že se samozřejmě nic kloudného dělat nedá, začíná se publikační i jiná vykazatelná činnost všelijak šulit. Texty se recyklují (na psaní nových není čas), nechávají se houfně překládat do cizích jazyků a vydávají pod jinými názvy, knihy se píšou tak akorát malé, aby se daly vykázat jako monografie, hledají se sexy témata, u nichž je šance, že se chytí někde v cizině, zkrátka přizpůsobili jsme se, přizpůsobili. Jest se obávat, že se v budoucnu prosadí právě ta část akademické obce, která se v tomto typu provozu dovede orientovat nejlépe a především která se nestydí. Maně se mi vybavuje věta, kterou pronesl v mé přítomnosti jeden nikoli zanedbatelný překladatel a která vystihuje všechno: „Provinciálové se zbláznili a rozhodli se, že budou světoví.“
Tohle všechno má své zajímavé vedlejší dopady. Úměrně se změnou myšlení proniká například do slovníku našich vědeckých pracovníků – čím výše postavených, tím intenzivněji – jakási perverzní manažerská hatmatilka. Mají náhle plnou hubu výrazů typu „excelentní výsledky“ a podobných. Ono svým způsobem není divu: výrazy „dobrá publikace“ nebo „dobrý článek“ jsou velmi nejednoznačné. Nemusí to vůbec znamenat, že by v nich bylo řečeno něco zajímavého nebo že by byly dobře napsané, tedy něco v tom smyslu, v jakém o takové té věci z papíru říkáme – nebo jsme kdysi říkali –, že je to „dobrá kniha“. Dobrá publikace je dnes spíš něco, co je upíchnuto v dobrém časopise (tj. pokud možno impaktovaném nebo aspoň uvedeném ve správných databázích); že to může být naprostá pitomost, je už jedno. Řekneme-li místo toho „excelentní výsledek“, dotyčná nejednoznačnost zmizí: z celé věci se stává prostě výsledek a výraz „excelentní“ jej pak zbavuje nepříjemných konotací spojených se slovem „dobrý“. Ostatně, to je čajíček, vždyť máme dokonce i „centra excelence“ (místo, kde má excelence střed?), o „excelentním výzkumu“ ani nemluvě.
Takto kupříkladu v jednom mailu jeden vysokoškolský pedagog sděluje, že v rámci podávání grantových přihlášek se mu podařilo zformulovat „opravdu silný a koherentní projekt“. Jako by člověk při četbě této silné a koherentní zprávy obešel polí pět. Tíseň na jednoho padá z toho, že tady už nejde o nějakou sice dementní, ale přece jen terminologii, nýbrž o víceméně neoficiální způsob vyjadřování; svědčí to o tom, že někteří se už s tímto druhem blábolu takříkajíc vnitřně ztotožnili (mimochodem onen silný a koherentní projekt tou grantovou soutěží zrovinka neprošel – vida, jak je svět relativní). Na schůzi se potom dovídám, že bude zase nějaký nový a do té doby nevídaný typ grantových týmů či co, jejichž vedoucí mají být „garanti špičkové kvality“ – k tomu, abychom je museli oslovovat „Vaše excelence“, je už jen krůček.
Když jsem už zmínil Světáky, napadá mě ještě Bílá paní a telefonický rozhovor Josefa Beka a Ilji Prachaře: „Když já nevím, jak mám dál…“ – „No zásadově, zásadově, ale takticky! Jasno?“ Neposunuli jsme se, pokud jde o langue de bois, zase tak o moc dál. A to jsme jen škrábli po povrchu; některé zcela oficiální texty a dokumenty, pokud jde o výzkum, vysokoškolské akreditace a podobné věci, představují skutečný zázrak duchaplnosti… no, aspoň bude materiál napříště. Teď končím a jdu si dát hrachovou polívku k řezníkovi do Kaprovky. Mívají tam excelentní.
Autor je filosof a překladatel.