Jedním ze specifik umělecké scény v Rumunsku je existence unie umělců, jejíž kořeny sahají až do dvacátých let minulého století. Přežila jak období druhé světové války, tak éru státního socialismu. Podaří se jí ale přežít i rumunský kapitalismus?
Současná podoba Rumunské umělecké unie (UAP – Uniunea Artiştilor Plastici) vychází z nezávislého svazu, který byl vytvořen v roce 1921. V letech 1950 až 1989 byl podřízen státní moci a po roce 1990 se na něm podepsaly agresivní změny, jež si vynutil přechod ke kapitalismu. Unie se dnes chápe jako „nezisková, nevládní a nepolitická asociace tvůrců, která zahrnuje umělce i teoretiky z oblastí vizuálního umění a absolventy uměleckých škol. Příslušnost k unii je předmětem národní komise a řídí se regulemi UNESCO.“ Jediná rumunská organizace, která vůči státu hájí zájmy lidí pohybujících se v oblasti umění, dnes čelí hrozbě zániku.
Dějiny UAP
S myšlenkou svazu přišli aktivističtí umělci meziválečné éry, když potřebovali vytvořit institucionální strukturu pro svoji profesi. Založili tak v Bukurešti v roce 1921 Svaz krásných umění, začali prosazovat povolání umělce a vyjednávat o jeho povaze se státem. S výjimkou několika stipendií a děl nakoupených do sbírky Státní pinakotéky se ale umělci během první poloviny dvacátého století příliš velké podpory od státu nedočkali. Svaz organizoval kolektivní výstavy, začal vydávat první umělecký magazín a podařilo se mu pro umělce vyjednat i několik výsad – například dům v Balčiku pro rezidenční pobyty nebo státní příspěvky pro balčické tvůrce, o které se v roce 1931 zasloužil starosta Octavian Moşescu. Ve čtyřicátých letech se Svaz krásných umění přidružil k extremistické Železné gardě (známé také jako Legie archanděla Michaela), vyloučil židovské umělce a šířil nacionalistickou propagandu. Aktivity svazu byly až do konce války pozastaveny a krátce po změně režimu byl začleněn pod Sochařskou unii Rumunské lidové republiky, která byla založena v roce 1950. Stanovy unie byly ratifikovány vládním nařízením z prosince téhož roku, čímž se stala státní organizací sdružující celou uměleckou scénu s oficiálním zadáním „aktivně zapojovat své členy do budování socialismu prostředky umělecké tvorby“.
Tato unie samozřejmě od počátku fungovala jako pyramidová struktura s filiálkami v několika městech a centrální administrativou v Bukurešti, kde také působila většina jejích členů. Měla jasné politické zadání a dostávalo se jí i veškeré potřebné podpory. UAP spravovala Fondul Plastic (vedlejší organizace, která povolovala prodávání uměleckých děl), rozšířila kulturní dědictví o obrovský majetek, umělecké ateliéry, galerie a prostory pro letní rezidenční pobyty. V roce 1954 pak spravovala Combinatul Fondului Plastic (sdružení podniků vyrábějících výtvarné potřeby a poskytujících zbytné materiály, včetně litého bronzu). Unie sice pro své členy zajišťovala funkční institucionální zázemí a spoustu benefitů, ale zároveň plnila funkci autoritářského cenzora. Čistky v ní začaly hned v roce 1950, kdy z ní byli vyhozeni všichni členové nacionalistické Železné gardy, nicméně záhy byli přijati zpátky, přičemž mnozí se nakonec přizpůsobili duchu doby, stali se informátory režimu a nenechali si ujít žádnou příležitost k pošpinění svých kolegů. Přesto ale platilo, že kromě vynucené veřejné sebekritiky se jen málokdy přistupovalo k drastičtějším opatřením vůči umělcům, kteří odmítli respektovat státem stanovená pravidla.
Nový statut, ratifikovaný v roce 1973, nakonec přinesl členům další výsady a znatelně omezil vliv státu v oblasti umění. Přesto unie sloužila především jako nástroj státní propagandy a cenzury a byla plně podřízená komunistické straně. Součástí stanov byla také „spolupráce s Komisí pro kulturní a socialistické vzdělání“. Do roku 1989 prošla umělecká scéna kompletní proměnou: „státní“ umělci byli stále více podřízeni režimu a z UAP se stala instituce, která měla pod kontrolou jak jejich svobodu, tak i výsady. Tvůrci měli ateliéry zdarma, dostávali státní zakázky, disponovali galerijním systémem, využitelným pro jakýkoli typ výstavy, mohli prodávat svá díla a rovněž měli přístup k dílnám a potřebným materiálům. Byly publikovány jejich katalogy, jezdili na rezidenční pobyty a letní workshopy a někteří z nich měli dokonce povolení cestovat do zahraničí, byť zpravidla v rámci východního bloku.
Zkostnatělá struktura
Od roku 1990 se unie začala postupně proměňovat. Její nové stanovy byly návratem do meziválečného období – stala se profesní organizací sloužící k obhajobě a zajištění profesních, materiálních, sociálních, morálních a kulturních zájmů jejích členů a obecně umění. Nicméně všechny výsady, které do té doby garantoval socialistický režim, vzaly za své a dnes jde o jednu z nejhůře financovaných uměleckých asociací. O většinu majetku přišla v důsledku privatizace znárodněných budov, stát přestal nakupovat umění a komise pro veřejná díla a monumenty jsou úzce provázány s lokálními autoritami a konkrétními tvůrci. Ve vztahu ke státu byla UAP v čím dál marginálnější pozici a současná umělecká scéna se více posunula k soukromým zdrojům financování.
Unie nicméně zůstala jedinou asociací, která si bere na starost problémy umělců a umělecké scény. Její galerie už dnes ale neodpovídají současným požadavkům. Navzdory deklarovaným liberálním hodnotám v ní převládají konzervativní postoje, které zpravidla ústí v průměrné výstavy, u nichž nepřekvapí, že jsou zcela ignorovány. Později vznikl nápad, že by součástí UAP byl i odbor pro mladé tvůrce, avšak ze strany umělecké komunity se nesetkal s nadšením a skončil dříve, než vůbec začal. Dnes většina umělců žádné benefity z UAP nečerpá, členství je spíše symbolické a má spíše negativní konotace. Unie je kritizována pro špatný management své, dnes již dost útlé umělecké sbírky; její ateliéry jsou obsazeny především staršími umělci, kteří už netvoří, a když už se nějaké místo uvolní, dostane je zpravidla ten, kdo patří do úzké vlivné skupinky lidí.
Unie postupně přestala fungovat jako svaz, který usiluje o řešení problémů svých členů. Její vliv se stále zmenšuje a stává se z ní instituce, která se nedokáže adaptovat na současný svět. Není schopna se vyrovnat s vlastní minulostí, ale nezvládá ani hledět do budoucnosti; pouze bojuje o svou existenci tady a teď. UAP se ocitla v pasti v důsledku privatizace jejího majetku, rozpadu galerijního systému a nedostatku financování. A situace umělců se stále zhoršuje.
Autorka je kunsthistorička žijící v Bukurešti.