Rozdělená, nebo rozpolcená společnost?

Česká společnost si právě zvolila nového prezidenta, který je podle dikce Ústavy ČR „hlavou státu“. Co je ovšem stát, jestliže má hlavu, a jakými orgány jsou potom ostatní ústavní činitelé, jako například předseda vlády, poslanci a senátoři nebo ústavní soudci? Jak je možné, že se středověká představa politické organizace jako živého organismu a těla udržela až do dnešních dob? Můžeme skutečně i v současné politické imaginaci stát obecně a národní stát obzvlášť ztotožňovat s mytickým Levia­thanem, který do sebe pohltí celou společnost a ovládá ji svrchovanou mocí tak, jak to v polovině 17. století popisoval anglický filosof Thomas Hobbes?

Metafora politické obce jako těla, takzvané body politic, tak jako mnoho jiných metafor a celá politická imaginace má ve skutečnosti původ v antice a použil ji například Plútarchos v dopisu císaři Trajánovi. Teprve ve středověku se ale na královskou moc a korunu začalo hledět jako na symbolické tělo, které na rozdíl od fyzického těla monarchy nikdy nemůže zemřít. Podle této teologické a právní konstrukce král současně ztělesňuje celou politickou obec, a proto i předání moci, translatio imperii, je symbolicky zajištěno trváním této obce a nedělitelností jejího těla – korporace.

Dnešní prezidentská funkce hlavy státu představuje středověký teologický prvek v sekulární demokracii. Odpovídají tomu i povolební komentáře, které hovoří o rozdělené společnosti a potřebě ji sjednotit a znovu spojit v jeden celek právě tak, jako kdyby se jednalo o společné tělo, v němž má každý v nás nějaké místo a funkci jako ve složitém živém organismu. Skutečnost je přitom zcela opačná, protože moderní společnost je příliš složitá, než aby se dala řídit z jednoho politického centra a podřídit státní organizaci s její mocí, na jejímž vrcholu by stála jakási hlava. Moderní hospodářství také nelze řídit jen politicky, jak se kdysi domnívali komunisté, nebo podle pokrevních svazků, jak to praktikují mafián­ské organizace, ale ani politiku nelze proměnit jen na jednu z převodních pák hospodářských zájmů, jak si mysleli neoliberálové. Podobně ani vědu nebo vzdělání nelze podřídit náboženským dogmatům, ale zrovna tak nelze z vědy učinit novou formu náboženství nebo ze vzdělání jen výuku vědeckých poznatků a tak dále.

Jinými slovy, žijeme v moderní společnosti, která je rozdělená do mnoha různých činností, oblastí, organizací a celých systémů, které nelze sjednotit. A už vůbec se nelze stát hlavou společnosti, jež by mohla rozhodovat o tom, jak se vše má řídit a organizovat. Stát nestojí nad společností, ale naopak je jen jednou z jejích mnoha organizací. Také proto společnost nestojí a nepadá s tím, kdo je v čele této organizace, ale naopak konkrétní osoba v prezidentském úřadě je jen jednou z mnoha politických a symbolických reprezentací takové společnosti.

Moderní společnost je vždy mnohonásobně rozdělena – politickou volbou, majetkem, znalostmi, talenty, příležitostmi a podobně. Primitivní dělení na pouhé dvě skupiny, například pány a otroky, křesťany a pohany, árijce a neárijce nebo kapitalisty a proletáře, neodpovídá složitosti moderní společnosti. Naopak v ní existuje vždy mnoho různých forem dělení i sdělení a s nimi spojených konfliktů i kooperace. Ani moc nedělí společnost na dvě skupiny, na ty, kdo ji mají a jsou mocní, a ty, kdo ji nemají a jsou bezmocní. Společnost se nerodí na křídlech moci tak, že by si jedni podmanili druhé, ale naopak možnost mít a vykonávat moc předpokládá již určité společenské uspořádání.

Moc proto není schopnost diktovat podmínky života ostatním. Naopak se zvyšuje tím, jak se zvyšuje ve společnosti i svoboda, tj. možnost volit alternativy i těmi, kdo jsou moci podřízeni. V možnosti volit alternativy spočívá i síla a přednost demokratické moci. Ti, kdo jsou dnes v opozici, mohou zítra vládnout, ale jen za podmínky, že si získají na svou stranu většinu voličstva. Přesto existuje i v dnešní komplexní společnosti a jejím demokratickém politickém systému jedno riziko, a to možnost jejího úpadku zpět do primitivního stavu, ve kterém bude tato společnost politicky rozdělená opět jen na dvě nesmiřitelné skupiny – na přátele a nepřátele. Taková společnost však není rozdělená, ale rozpolcená.

Ti, kdo v posledních dnech hovořili o rozdělené společnosti, měli ve skutečnosti na mysli riziko rozpolcení společnosti. V tomto smyslu byla prezidentská volba skutečně nejdůležitější od roku 1990, protože se v ní rozhodovalo o tom, jestli zvítězí politika záměrného rozpolcení společnosti do dvou znepřátelených táborů, nebo politika uznávající rozdíly při zachování zdravého rozumu a možnosti vzájemné domluvy. Sto let od založení Československa tak Češi paradoxně stáli v lednu 2018 před zkouškou, zda se z nich za tu dobu stal emancipovaný politický a občanský národ, který nepodlehne politice kolektivizovaného strachu a volání po Leviathanovi, ale dokáže chladnou hlavou zvolit zrovna takovou chladnou hlavu do čela svého státu.

Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.