K výrazným českým krátkým filmům poslední doby bezpochyby patří Vězení Damiána Vondráška. Civilní drama „o různých podobách vězení“, natočené jako ročníkové cvičení na FAMU, se promítalo i na festivalu v San Sebastianu.
Krátký film studenta FAMU Damiána Vondráška Vězení na první pohled vyhlíží jako další z řady solidních, byť nijak zvlášť překvapivých studentských dramat, jakých se každý rok urodí několik (z poslední doby namátkou Místo, 2017, Terezy Vejvodové nebo Road-Movie, 2015, Martina Jelínka). Snímek, který se loni hrál v karlovarské sekci První podání a poté zamířil i na přehlídku v San Sebastianu, se však z tohoto šedivého průměru vymyká. Jak ostatně našeptává i závěr oficiální festivalové synopse, toto „intimní sociální drama o různých podobách uvěznění“ skutečně funguje jako vzácně subtilní výpověď o mřížích, jež si kolem sebe – každý zvlášť i jako společnost – stavíme.
Umně vytvářená autenticita
Ani ta nejefektnější interpretační nadstavba se nicméně neobejde bez alespoň chvalitebně zvládnutých režijních, hereckých a scenáristických disciplín. Jakub Koudela přesvědčivě vraští čelo coby mladý, nepříliš průbojný táta a manžel, který nedávno přišel o práci učitele. Veronika Lazorčáková na malém prostoru exceluje v nenápadné, avšak o to těžší roli manželky, která se ke všem chová vlídně a stojí přitom stranou zásadních rodinných rozepří. Když pak jejich dcera na otázku, jak bylo ve škole, utrousí „Furt stejný“, je to dobrý příklad civilnosti a věrohodnosti dialogů.
Z této umně utvářené autenticity postupně vyvstává vězení nejen jako místo, kam Jakub vyráží na pracovní pohovor, ale především jako metafora pro několik typů nesvobody, indoktrinace a oddělenosti. V tom nejosobnějším slova smyslu jsou to hráze, které si kolem sebe budují protagonisté: například neskrývané pohrdání, s nímž se k Jakubovi chová jeho tchán, nebo Jakubův sklon zadržovat v sobě frustraci a vztek tak dlouho, až samovolný projev zlosti zasáhne někoho, kdo je v tom zcela nevinně.
Zvonky a mříže
Mezitím se však Vězení odpoutává i k poněkud abstraktnějším přesahům, konkrétně k tomu, jak naše vztahy a jednání odrážejí prostory, v nichž žijeme a trávíme čas. Při své krátké, méně než půlhodinové stopáži si snímek v tomto ohledu počíná obzvlášť chytře, když složité téma vyjadřuje hlavně prostřednictvím opakujících se obrazových či zvukových motivů.
Vznikají tak asociace mezi třemi veřejnými a soukromými místy – věznicí, školou a domácností. V každém z nich zaznívá pronikavý disciplinační zvuk: bzučení, které vydávají vězeňská vrata, řinčivé školní zvonění ohlašující konec vyučovací hodiny, domovní zvonek značící nečekanou návštěvu. Všude rovněž kamera ulpívá na vizuálním motivu mříží, jenž se navrací v kuchyňských kachličkách, luxferách nebo provazové síti umístěné ve školní chodbě. Vězení tak jednoduchým, a přitom účinným způsobem vybízí úvahám nad formativní rolí institucí nebo uspořádáním našich domovů.
Od úspěšného famáckého snímku Tambylles (2011) režiséra Michala Hogenauera tady zřejmě nebylo filmové dílo, které by natolik citlivě a vícevrstevnatě dokázalo přiblížit téma vnějších a vnitřních žalářů. S potěšením se tak dá říct, že česká kinematografie se v takových momentech přibližuje i tvorbě špičkových evropských auteurů. Například Jaimeho Rosalese, jenž o těchto viditelných i neviditelných mezilidských bariérách podobným stylem mistrovsky pojednával ve filmech Samota (La Soledad, 2007) nebo Krásné mládí (Hermosa juventud, 2014).
Autor je filmový publicista.
Vězení. ČR, 2016, 27 minut. Režie a scénář Damián Vondrášek, kamera Filip Marek, střih Jakub Podmanický, hrají Jakub Koudela, Veronika Lazorčáková, Tomáš Borůvka ad.