Geniální vynález, tyhle volby. Kolik problémů se najednou vyřeší, drazí gentlemani. Pracující lůza řve, že by chtěla dostat přidáno, a roboti či uprchlíci jsou pořád v nedohlednu? Pusťte jim klipy a to, čemu se říká debata. Zdá se vám, že občané proti vám kují nějaké spiknutí? Předveďte jim souboj dobra a zla, nechte vzplát poslední bitvu mezi blátivým zlem a ztělesněnou slušností. Obyvatelstvo začíná remcat? Hoďte mezi ně volební lístky.
Rád bych využil historické příležitosti, abych zde vyslovil zákon sociálních médií, zobecněný pro současnou vývojovou fázi reálné demokracie: Míra respektu k druhému člověku je nepřímo úměrná množství informací, které máme o něm, o jeho preferencích a vůbec o způsobech jeho myšlení. Nenamáhejte se s jeho domýšlením, aplikace je prostá. Úplné zahalování nejen těla, ale především ducha jeví se jako nezbytná podmínka lidského bratrství. Nejpřísnější verze zákonů šaría jsou pouze prvním, přinejmenším však nutným krokem. Verze na trička: Fakt mi nevadí, že nos jak bambulku máš (ani já nejsem žádný ideál), ale zaboha mi nezkoušej cpát, koho volíš.
Ale chci se dostat k tomu, proč jsou volby úžasné. Úzce to souvisí s tím, že žijeme v nejlepší možné době a nikdy jsme se neměli tak dobře. Aby to lidi pochopili, nemůžete jen vytvořit simulakrum, které budou milovat a zároveň nenávidět. Musíte vytvořit dvě simulakra. Nejméně. Aby si mohla konkurovat a lidi aby měli čím kanalizovat svou nenávist. Musíte mít například tlustopřísného fotra, který je napojen na exekutorskou mafii, a proti němu vyňoumovaného strejdu, kterému naopak na transparentní účet pošle 200 banánků milovník umění a filantrop doktor Runták z Přerova, kde vybudoval nejefektivnější exekuční masomlýn. A když to dobře sehrajete přes oligarchická sdělovadla, jistě vám to veřejnost spolkne a ve verzi pro levicové liberály vydáví i nějaký ten angažovaný kulturní časopis. V boji o menší zlo se zajatci neberou.
Emoce, falešné naděje a autentické frustrace, které dlouhé měsíce neplodně a zároveň nekontrolovatelně bobtnají a do jejichž kultivace daly mediálně-retenční aparáty nemalé prostředky, emoce skryté pod povrchem, které pořád tak trochu hrozí vyvřít v nepravý čas na nepravém místě, a ohrozit tak cosi podstatného – všechny tyto citečky řízeně vykydnou do předem připravených báboviček takzvaných názorových proudů. Kolik „analýz“, článků, kritik, sebekritik a autonekrologů vznikne, aby zaplnily prázdné místo mezi reklamami, které by jinak muselo být zaplněno mnohem nepohodlnějším nahlížením vládnoucí oligarchii pod pokličku? To místo zaplníme, i kdybychom měli stlouct texty z břečky f-bookových statusů. Tento článek ostatně není výjimkou.
Vzduch se tedy pročistí, a než si všeobecně rozčilené obecenstvo vyřídí všechny účty a sepíše a zase roztrhá příslušné seznamy, má hospodář klid na práci. Už teď se těším na budoucí ústav, který bude vědecky zkoumat nynější pád do neosvobody & nenormalizace (nebo neonormalizace & nesvobody – ty nové odborné termíny se mi ještě občas pletou), a pěkně to každému historicky spočítá.
První na řadě by měli být pochopitelně nevoliči. Z každé díry, co jich tahle světaprdel má, slyším, že jít volit je otázkou několika minut, které rozhodnou o několika letech. Neříkají však celou pravdu: totiž že takto strávené minuty vám už nikdy nikdo nevrátí. Takže než aby se fankluby obou totemů vyhlazovaly navzájem, bude rozumnější, když se takticky spojí k potření té třetiny obyvatelstva, která si z nějakého podivného důvodu nedokázala ze dvou exekutorských maňásků vybrat. A která je navíc podezřelá už tím, že „volbu“ mezi fíkusem a pičusem těm státotvornějším dvěma třetinám spoluobčanstva nejenže upřímně nezávidí, ale možná i tak trochu přeje.
Historie nás učí, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly; vyvozuju z toho logicky, že cesta do nebe musí vést přes ty nejhorší pohnutky. Nikdo mě nepřesvědčí, že hlasovat pro takřečené menší zlo je konstruktivnější a státotvornější než zaslat na libovolný stranický sekretariát rodinné balení neznámého bílého prášku, doporučeně a do vlastních rukou nejbližší stranické tlamě. Třeba právě té, která v tlustofotrově hlavním stanu v předvečer zuřivých oslav nepředloženě vyslovila heslo epochy: „Nemusí se všechno všem líbit, ale víme, kam jdeme“ (Milan Chovanec). Směr byl stanoven a je na každém, jak rychle je ochoten šlapat (a jak rychle bude sám ušlapán).
Kdyby volební lístek měl moc zabíjet, šel bych hlasovat dvakrát. Ale kdybych naopak já sám měl absolutní moc, pořádám volby nejméně dvakrát do roka. Nic nezajišťuje neměnnost lépe než zdání neustálých proměn.
Autor je spisovatel.