Současná polská vláda vyvolala další vlnu kontroverzí, když schválila novelu zákona, jenž upravuje, jak se má správně hovořit o hrůzách šoa. Otevřela tím palčivou debatu o spoluzodpovědnosti Poláků na nacistickém vyvražďování Židů a rozhněvala představitele Izraele.
Polsko-izraelská diplomatická roztržka kvůli novele polského zákona o Ústavu národní paměti (IPN) je polské konzervativní vládě Práva a spravedlnosti (PiS) krajně nevhod. Na „západní frontě“ země čelí již od roku 2015 soustavné kritice a tlaku ze strany Evropské unie. Na „východní frontě“ nejenže stojí proti stále agresivnějšímu Rusku, ale prudce se zhoršily vztahy s Ukrajinou. A aby toho nebylo málo, blýská se nyní na dalekém jihu. Ostrý spor s Izraelem navíc doprovází kritika z USA. Přitom bylo Polsko dosud právem bráno jako věrný americký i izraelský spojenec.
Novela za novelu
O co vlastně v novele jde? Vláda chce zamezit tomu, aby na veřejnosti zaznívala spojení jako „polské koncentrační tábory“. Jak známo, tohoto ahistorického a vůči Polákům krajně necitlivého výroku se v roce 2012 dopustil Barack Obama. Sice se okamžitě omluvil, ale rozhořčení zůstalo. Ještě větší vášně vyvolalo, když se v roce 2008 podobné označení objevilo v zemi skutečných pachatelů holocaustu – konkrétně v německém deníku Die Welt, byť také následováno rychlou omluvou. Aktuální novela zavádí až tříletý trest vězení pro Poláky i cizince, kteří by v Polsku či zahraničí podobná spojení používali.
Také Izrael trvá na označení „německé nacistické vyhlazovací tábory“ a užití adjektiva „polský“ v tomto případě odsoudil. Kámen úrazu je v tom, že zákony mají vždy nezbytnou míru obecnosti, a ani tento neuvádí výčet zakázaných slovních obratů. Novela místo toho navrhuje postih pro každého, kdo by Polské republice a polskému národu veřejně připisoval odpovědnost či spoluodpovědnost na nacistické zločiny. Podle kritiků je to pokus tabuizovat veřejnou diskusi o polských kolaborantech a udavačích Židů za války. Zastánci říkají, že je to snaha ochránit dobré jméno země, která za války trpěla více než většina ostatních. Text zákona otevírá palčivé otázky. O jakou „spoluodpovědnost“ jde a jak naložit s definicí „polského národa“? Podléhá trestu například americký historik polského původu Jan Tomasz Gross, který tvrdí, že Poláci jsou zodpovědní za smrt sto tisíců Židů za války? Měl by být uvězněn historik holocaustu Efraim Zuroff, který prohlásil, že „mnoho tisíc Poláků vyzradilo své židovské sousedy Němcům, čímž způsobili jejich smrt“?
Čas schvalování zákona byl navíc zvolen necitlivě. Dolní komorou novela prošla v předvečer Mezinárodního dne památky obětí holocaustu, což se může jevit jako provokace. A reakce Izraele je vyhrocená: z oficiálních míst zní, že se ze strany Polska jedná o popírání holocaustu, někteří izraelští ministři chtějí z Polska odvolat velvyslankyni a v Knesetu je připravena novela zákona o holocaustu, která by nově kriminalizovala i popírání kolaborace a podílu na vyhlazování Židů. Novela za novelu, chtělo by se dodat.
Vyvoláváni duchů minulosti
Polští konzervativci si vždy zakládali na „politice paměti“, ať už se to týká dekomunizace, masakrů volyňských Poláků Ukrajinci nebo Katyně a její symbolické spojitosti se smolenským leteckým neštěstím. Úskalí takové politiky je mnoho. Minulost ve skutečnosti „politikům paměti“ mnohdy slouží jako klacek na soupeře. Navíc neprovádí-li se „politika paměti“ náležitě citlivě, může vyvolávat duchy minulosti, jejichž návrat si nejspíš nikdo nepřeje.
To se ovšem děje i v současné kauze. Předseda vratislavské židovské obce a někdejší protikomunistický opoziční aktivista Aleksander Gleichgewicht prohlásil, že se vracejí přízraky března 1968. To je silné tvrzení – březen 1968 je totiž vskutku nepěkná kapitola dějin komunistického Polska. Režim tehdy ve své propagandě využil dřímajícího antisemitismu, aby potlačil studentsko-intelektuálskou revoltu, jež byla ozvěnou pražského jara i studentských bouří roku 1968. Humanistické hnutí s marxistickými kořeny tehdy zleva vystoupilo proti byrokratickému a autoritářskému režimu, který zrazoval ideály, na něž se odvolával. A režim odpověděl tak, že označil opozičníky za prominentní rozmazlenou mládež židovského původu, která studuje za dělnické a rolnické peníze a dokonce prý sympatizuje s imperialistickým Izraelem a veřejně slaví jeho vítězství v šestidenní válce proti Sovětům. Na univerzity režim poslal kromě policie i bojůvky dělníků posilněných alkoholem, aby studenty zbili. Následovala kampaň v médiích, která vše líčila jako jakési sionistické spiknutí. Těm, kdo se cítí loajálnější k Izraeli než k lidovému Polsku, byly nabídnuty jednorázové pasy na vycestování do Izraele. Netřeba dodávat, že této jedinečné legální příležitosti k emigraci do Izraele či spíše přes Izrael na Západ využily tisíce lidí. Jednalo se o největší emigrační vlnu, která doslova zdecimovala kulturní a intelektuální elitu tehdejšího Polska.
Přehání Aleksander Gleichgewicht? Světová i polská média přinesla zprávu, že mladý polský pravicový novinář Piotr Nisztor, pracující pro státní (rozuměj provládní) rozhlas, na Twitteru uvedl, že Poláci podporující izraelskou pozici by měli zvážit vzdání se polského občanství a přijetí občanství izraelského. Což by byl vskutku „duch března“ po padesáti letech. Tím to ale nekončí. Marcin Wolski, šéf státního kanálu TVP2, totiž ve snaze ukázat absurdnost sousloví „polské tábory“ navrhl označení „židovské vyhlazovací tábory“ s tím, že to přece byli sami Židé, kdo musel „obsluhovat krematoria“. Je zřejmé, že skandál se konzervativcům vymyká z rukou. Zkrátka, z řetězů utržená „politika paměti“ začíná žít vlastním životem a svým hybatelům se může patřičně vymstít.
Autor je politolog.