Problém je patriarchát

Jak jste se dostali ke studiu lingvistiky a gender studies?

Fátima Sadikí: Mým rodným jazykem je berberština, která byla v Maroku dlouho diskriminována. Proto jsem se jako studentka rozhodla věnovat jazykům. Uvědomovala jsem si ale, že diskriminace se v mém případě netýká jen berberštiny, ale i toho, že jsem žena. Začala jsem si všímat rozdílů ve výchově chlapců a dívek v rodinách, ve škole i na univerzitě. Lingvistkou jsem se stala kvůli berberštině a feministkou proto, že vidím spojitost mezi jazykem a genderem ve společenských jevech. Od jazyka a genderu jsem se postupně dostala k ženským právům a sociální problematice. V rámci gender studies se věnuji oboru zvanému gender a lingvistika. V Maroku vedle sebe existuje několik jazyků, které nemají stejný status. Berberština je jazyk předávaný hlavně ženami, které jsou také nositelkami berberské umělecké tradice, arabština je zase spojená s náboženstvím, politikou, veřejným prostorem a potažmo s činností mužů. Jazyk je tedy v interakci s genderem.

Múhi Ennádží: Na počátku jsem se věnoval komparatistice berberského a arabského jazyka na úrovní fonologie, morfologie a syntaxe. Prováděl jsem terénní výzkum jazykové diverzity v berberských vesnicích a situace místních obyvatel mě šokovala. Především chudoba a nízké postavení žen, které denně dřely na polích, aby zajistily aspoň základní obživu. Tehdy jsem se rozhodl, že se zaměřím více na otázku genderové nerovnosti, protože to je důležitější než samotný jazyk. Začal jsem tedy číst a studovat genderové teorie.

Které osobnosti vás ve vašem směřování inspirovaly?

FS: V první řadě to byl můj otec a pak také můj manžel. Měla jsem štěstí, že můj otec nedělal rozdíly mezi kluky a holkami a říkával mi, že bez vzdělání se ve společnosti nelze prosadit. S manželem jsme se potkali už jako studenti, vzali jsme se a společně jsme studovali lingvistiku a psali články. Tito dva muži – otec a manžel – mě vždycky podporovali a dodávali mi odvahu. Mým velkým vzorem byla také socioložka Fátima Merníssí, která učila na univerzitě v době mých studií a byla feministickou ikonou nejen v Maroku, ale v celém arabském světě. Později jsme se s ní s mým mužem spřátelili. Studovala jsem – hlavně během svých doktorských studií na Západě – také díla autorek západního feminis­mu, například Judith Butler, a dále egyptsko­-americkou feministickou spisovatelku Leilu Ahmed. Když jsem se ale vrátila do Maroka, snažila jsem se na feminismus nahlížet skrze zdejší kulturu, protože si myslím, že místní problémy týkající se genderu a ženských práv nemohou být pochopeny skrze odlišné sociokulturní zázemí. Ptala jsem se tedy sama sebe znovu: co znamená být ženou nebo mužem v islámské zemi, jakou je Maroko, které je navíc multikulturní a multilingvní? Jsem lingvistka a věřím v důležitost teorie, díky níž můžeme nazírat věci abstraktně. Pokud budeme mluvit o muslimských, berberských a marockých ženách, můžeme prostřednictvím teorie pochopit metodické koncepty a historii, analýza by však měla být spojena s terénním výzkumem.

ME: Také mě velmi ovlivnilo rodinné zázemí. Vyrostl jsem v rodině s mnoha silnými ženami a moje babička, která byla vdova, protože děda byl v tehdejší divoké době zabit, se starala o všechno sama. Stala se tak z ní svým způsobem feministka, i když o feminismu nic nevěděla. Psala také básně. Její silná osobnost, otevřenost a svobodomyslnost mi velmi imponovaly. Velký vliv na mě mělo také pozdější setkání s Fátimou Merníssí a dalšími představitelkami a představiteli feminismu na Západě.

Jste oba muslimové. Jak propojujete islám a feminismus?

ME: Pro spoustu lidí na Západě jsou islám a feminismus protichůdné pojmy, dokonce i intelektuálové nebo novináři si islám spojují s útlakem žen. Když se ale podíváte na historii islámu a život proroka Mohameda, najdete spíše pozitivní přístup a podporu žen. Prorokova žena Chadídža byla obchodnice a politička, Aiša byla zase velmi emancipovaná a nezávislá a sám Mohamed pobízel ženy k účasti na veřejném životě. To pokračovalo i po prorokově smrti v různých obdobích islámské historie. Islám má totiž mnoho proudů a škol. Když vyloučíme těch pár reakcionářských, které utlačují ženy, třeba wahhábisty, zjistíme, že většina muslimských směrů je otevřená, usiluje o emancipaci žen a podporuje jejich vzdělávání, práci mimo domov a podobně. Například málikovská škola interpretace islámského práva, která je rozšířena v Maroku a severní Africe, je velmi tolerantní. A podobné prvky usilující o ženskou emancipaci lze nalézt i v hanífovské škole. Severoafrický islám byl vždy pokrokovější – i během francouzské kolonizace byly ženy součástí hnutí za osvobození. Dnes zasedají v parlamentu, ve vládě a jsou ve vysokých pozicích ve veřejném i soukromém sektoru. Islám je náboženství míru, tolerance, bratrství a sesterství, soucitu a solidarity. A je otevřený vzdělávání, což také znamená otevřenost modernitě, demokratičnosti a lidským právům.

FS: Západ i Východ dělá stejnou chybu – generalizuje a zjednodušuje. Islám přitom může znamenat hodně věcí. Může být kulturou, náboženstvím nebo politikou. Narodili jsme se jako muslimové, je to jako barva naší pokožky, a kdyby mi někdo řekl, že nejsem muslimka, brala bych to jako urážku. V časech krize je ale islám zaměňován s politikou, v historii byl mnohokrát zneužit k mocenským účelům, což se děje i dnes na Blízkém východě. Islám je náboženství důležité pro mnoho lidí, stejně jako křesťanství nebo judaismus, ale je politizován, což je nebezpečné.

Jak tedy zacházet s různými interpretacemi Koránu? Jednotlivé náboženské proudy ho vykládají odlišně a svou interpretaci považují za jedinou správnou.

ME: Na tom, že text Koránu je obecně dost chatrný, je založena dynamika islámu. Obsahuje řadu příběhů, historická fakta i legendy, byl přenášen ústně a sepsán byl až po Mohamedově smrti. Podle řady historiků a antropologů svatá kniha měla obsahovat tisíce stran, zbylo ale pouhých několik stovek. Mnoho příběhů zmizelo nebo bylo zkráceno, nedokončeno či jsou vytrženy z kontextu. Abyste jako čtenáři porozuměli Koránu, některým veršům, tomu, jak na sebe kapitoly a příběhy navazují, je třeba číst také další texty – komentáře a výklady neboli tafsír. Interpretace pak závisí na škole, na náboženském proudu a také na učenci samotném a na jeho vidění světa. Díky sociálním sítím a internetu bohužel mají velké slovo samozvaní vykladači, kteří znají jen pár veršů, nestudovali Korán, nevědí, co přesně znamená, a nedokážou pracovat se správným kontextem. Existuje mnoho interpretací – některé jsou progresivní, jiné velmi zpátečnické a nebezpečné, vyzývající k násilí, a přitom dostupné třeba na YouTube nebo na satelitní televizi, kde si je může každý poslechnout. Ne každý imám nebo učenec z mešity dokáže mluvit zasvěceně o Koránu, i když to samozřejmě tvrdí.

FS: Ještě je třeba dodat, že feministické interpretace zcela zmizely – a základní čtyři školy islámu byly vytvořeny muži. Teprve nedávno ženy začaly vydávat vlastní fatvy. Otázkou však je, kdo je bude následovat. Hlavním zdrojem problémů je totiž patriarchát, a to nejen v islámu. Všechna velká světová náboženství jsou prostoupená mužským pohledem na svět, všichni prorokové i vykladači byli muži. Některé moje kolegyně z akademického prostředí se snaží najít ženský hlas například i v Bibli, vystopovat ženský příspěvek k ustavování náboženství. Mužská dominance na poli náboženství generuje moc a politici to v některých zemích pochopili již dávno a začali toho využívat. Když může muž vládnout v rodině, může vládnout i ve státě a v celé společnosti… To není jen problém islámu.

Jak vidíte budoucnost marocké společnosti v otázce rovnosti žen a mužů?

ME: Po roce 2000, zvláště po arabském jaru, nastalo mnoho důležitých změn. Máme novou ústavu z roku 2011, která zaručuje rovnost mužů a žen, lidská práva a svobodné volby, poprvé také uznává berberštinu jako oficiální jazyk vedle arabštiny. Nový zákon o rodině ustanovuje rovnost muže a ženy před zákonem a dává ženě právo na rozvod a na výchovu dítěte po rozvodu. Každý soud má také útvar věnující se domácímu násilí. V Maroku neproběhla násilná revoluce jako v Libyi nebo Tunisku, protože mnoho reforem probíhalo již od devadesátých let. Mnoho exulantů bylo vyzváno k návratu, byli osvobozeni političtí vězni, kteří dokonce zasedali v „Komisi pro pravdu“, zřízené současným králem Muhammadem VI., aby vyšetřila zločiny proti lidskosti předchozích panovníků. Všechny tyto kroky přispěly ke stabilizaci země. Také uznání berberštiny a její zavedení do škol a na univerzity a reformy trestního zákona a školství proběhly ještě před arabským jarem, takže nedošlo k žádnému násilí a země se mohla rozvíjet i ekonomicky. Značně se investovalo ve státním i soukromém sektoru, a když porovnáte dnešní Maroko s Marokem sedmdesátých nebo osmdesátých let, zjistíte, že mnoho věcí je dokonce levnějších než tehdy. Tyto politické změny se pomalu promítají i do společnosti.

FS: Po arabském jaru se mnoho mladých lidí začalo vyjadřovat také prostřednictvím sociálních sítí a požadovat rovnost pro ženy a muže. Znají mnohem lépe pravidla hry a umějí identifikovat hranice. My jsme se jako studenti všeho báli, hranice nebyly jasné, perzekuce byly na každém kroku. Dnes je stále zřejmější, že mladí budou v budoucnu řešit otevřeně třeba i roli náboženství ve společnosti nebo geopolitické otázky týkající se role Spojených států. Otevřela se také problematika vlastnění půdy – ženy dosud nesměly v řadě rolnických oblastí dědit půdu, a nyní to požadují. Budoucnost je tedy podle mě slibná. I naši politici pochopili, o co dnes jde, a existuje mnohem větší svoboda slova. Lidé přitom vědí, že potřebujeme jednotu k tomu, abychom v dané geopolitické situaci zůstali v bezpečí, a proto je monarchie stále velmi oblíbená. Zároveň ale lidé mnohem víc řeší marockou identitu – a k té islám jako kulturní projev jasně patří.

ME: Monarchie má v Maroku velkou historickou legitimitu a je součástí marocké národní identity. Je zde parlamentní systém a král je i náboženským vůdcem. To znamená, že zde není jiný náboženský představitel, jako například v Iráku, který by ovlivňoval životy lidí. S novou ústavou z roku 2011 se králův status změnil na duchovního vůdce všech věřících žijících v Maroku – nejen muslimů, ale i křesťanů a židů. Jde o opatření proti vzniku extremismu a proti tomu, aby duchovní podněcovali k nenávisti. V roce 2016 vydal královský palác nařízení oddělovat politické a náboženské otázky. Monarchie, která je založena na demokratických principech, udržuje rovnováhu mezi politikou a náboženstvím a hlídá diverzitu a politický pluralismus v rámci jednoty. To je cenné zvláště v dnešních složitých časech.

Šátek muslimských žen podle vás může být emancipačním nástrojem. Můžete to vysvětlit?

FS: Šátek je silný politický nástroj. Není to jen kousek oblečení. V současném Maroku je už od osmdesátých let spojen s politickým islámem. Poprvé jsem se s jeho významem ve smyslu „my také tvoříme součást politického islámu“ setkala, když jsem učila na univerzitě. Emancipační význam šátku spočívá pro mnoho žen v možnosti být součástí společnosti, protože hodně rodin chápe zahalení dcery nebo snachy za udržování jejího bezpečí. Ale často vidíte ženu v úzkých džínách a s make­-upem, která je zahalená a šátek pro ni má kromě politického aspektu i jiný význam – může to být znak příslušnosti ke globálnímu hnutí.

ME: V místní patriarchální společnosti představuje šátek pro mnoho žen svobodu, protože když ho nosí, jejich otcové a bratři je nechají jít ven. Šátek je emancipačním nástrojem – mohou chodit do práce, studovat a zároveň se cítit jako správné muslimky. Paradoxně si díky němu mohou dělat, co chtějí, a být svobodné – účastní se politického života, stýkají se s muži, jedou na konferenci, cestují do zahraničí. Řada z nich tedy na šátek nedá dopustit.

FS: A také se necítí vinny ve vztahu k Bohu. Vidím to i u svých kolegyň: když jsou zahalené, mluví otevřeněji. Často řeknou věci, které bych se já říct neodvážila – i náboženskou kritiku. A ostatní to akceptují. Vidím kolem sebe ale také mnoho studentek, které šátky odkládají, nebo mám kolegyni, která každý rok odhalí víc vlasů. Znám ženy, které si šátek berou, když vyjdou z domu nebo naopak když do domu vstoupí, ženy, které ho nosí, když letí letadlem, a v Evropě si ho sundávají. Může to prostě být nástroj k vyjednávání prostoru a svobody.

ME: V důsledku vlivu Východu zde máme také ženy, které nosí burku. Minulý rok ministr vnitra zakázal prodej a distribuci burek v Maroku, aby odradil ženy a dívky od jejich nošení, protože nemají souvislost s marockou tradicí a zvyky – je to import ze zemí Perského zálivu. Jde o jinou ideologii a islámskou tradici.

Připravujete knihu o ideologii Dáeše v souvislosti s ženskými právy. Můžete nám o ní něco říct?

FS: Hlavní myšlenkou této knihy je rozpor mezi už dosaženými právy žen v severní Africe – v zemích Maghrebu – a ideologií Dáeše, která naopak vrací postavení žen do minulosti. Přitom jde o menšinu, která se vydává za většinu. Je otázkou, co bude dál, protože i když Dáeš zanikne, ideologie tu zůstane. Jde například i o instrumentalizaci a extremistickou interpretaci termínů jako „džihád“, původně označující osobní rozvoj, usilování o něco, nebo „hidžra“, tedy odchod proroka Mohameda z Mekky do Medíny, které jsou pro naši kulturu důležité. Někteří lidé dokonce dávají svým synům jméno Džihád. Přitom slovo džihádismus je na Západě a už i u nás chápáno negativně, ve smyslu svaté války islámu proti zbytku světa. Chci jít ke kořenům těchto slov. Je to důležité také z právního hlediska, protože ženská práva jsou součástí šaríi, nemůžeme tedy dopustit její dezinterpretaci. Dáeš je extrémní důsledek neúspěchu politického sunnitského islámu a vznikl po potlačení Muslimského bratrstva v Egyptě.

Jak je s ženskou tradicí spojeno preislámské berberské náboženství?

FS: Je to podceňované téma, jehož výzkumu se nevěnuje dostatek prostředků. Než přišel islám, měli jsme v severní Africe boha Baala a bohyni plodnosti Tanit a v Egyptě bohyni Isis. S příchodem islámu jako monoteistického náboženství v osmém století bylo toto staré náboženství potlačeno. V Koránu jsou bohyně a jakékoli polyteistické kulty démonizovány, druhý kalif dokonce zničil kult dvou bohyň v Mekce. Takže bohyně zmizely, ale já tvrdím, že ne úplně. Zůstaly v domovech žen a objevují se v jejich umění a řemesle. Fátima Merníssí byla první, kdo mluvil o tom, že symboly na tkaných kobercích – trojúhelník, kruh a horizontální linie, tedy tělo bohyně, jež se objevuje také v malbách henou nebo na špercích a je považováno za součást staré marocké kultury – jsou ve skutečnosti preislámského původu. V berberské abecedě tifinagh najdeme znaky vycházející také z tohoto symbolu. Ženy navíc pomáhaly kodifikovat berberský jazyk. Oproti tomu neznáme žádné ženy, které by kodifikovaly arabštinu, i když jistě existovaly. Podle Merníssí jsou marocké koberce to jediné, co zbylo z této staré kultury. Ale stále tady jsou, máme tedy příležitost iniciovat hlubší studium těchto témat. Navíc jsou tkané berberskými ženami­-umělkyněmi, na rozdíl od arabské kultury, kde to byli hlavně muži – kaligrafové. U Berberů bylo tkaní koberců důležitá a uznávaná činnost, kmeny středního Atlasu se předháněly, kdo bude mít zajímavější koberce, a každý měl svůj vlastní, unikátní vzor. Studium těchto historických skutečností spjatých se ženami v Maroku zatím chybí. Dávné symboly se ale pomalu vracejí – existují ženské hudební skupiny pojmenované podle Tanit a také současné umění nám odhaluje minulost, o které víme tak málo.