Nový spolkový zákon, zpřísňující tresty za projevy nenávisti na sociálních sítích, čelí kritice zprava i zleva. Vítězi se zdají být vlastníci sociálních sítí, kteří budou regulovat, co je ještě možné a co už je za hranou.
Jako by probuzení z utopického snu o kybernetické říši svobody do dystopické reality digitálního kapitalismu nebylo už tak dost tvrdou ranou. Nově přijatý německý Zákon pro zlepšení vymahatelnosti práva (zkráceně NetzDG) s účinností od Nového roku 2018 reguluje nenávistné projevy na internetu. Trestní postih rasistických výlevů v zemi s historickou zkušeností holocaustu přitom není tolik zarážející jako skutečnost, že odpovědnost za vymáhání práva na sítích nesou jejich provozovatelé jako Facebook nebo Google.
Dnes pravičáci
Německý ministr spravedlnosti Heiko Maas (SPD), jenž je autorem zákona, čelí kritice ze všech stran: zprava, zleva i z řad liberální opozice. První výraznou reakcí na přijetí této právní úpravy byla kauza pravicové poslankyně Beatrix von Storch (AfD), vnučky člena NSDAP a ministra financí Hitlerovy vlády Johanna von Krosigk. Twitterový účet poslankyně byl zablokován v reakci na její rasistické komentáře k uprchlíkům, které v souvislosti s obtěžováním žen v Kolíně nad Rýnem označila za „barbarské, muslimské hromadně znásilňující mužské hordy“. Výhřez potlačených sexuálních představ této političky, promítnutých do postav „znásilňujících barbarů“, by byl jistě příkladným výzkumným materiálem k rozvinutí psychoanalytické teorie Klause Theweleita o sexuálních fantaziích SS-manů. Beatrix von Storch však svým výrokem způsobila skandál nikoli kvůli nadsazené sexualizaci cizinců, ale pro svůj rasistický obsah, který byl navíc v rozporu se známými fakty.
Je proto nabíledni, že nejhlasitějším kritikem zákona se stali „patrioti“ z AfD brojící proti „diktátu politické korektnosti“ a „lžimédiím“. Jak v konzervativně-liberálním deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung ironicky vyhmátl publicista Alexander Davydov, ultrapravicoví obhájci „svobody slova“ se již začali na obranu proti Facebooku sdružovat ve svých facebookových diskusních skupinách, aby za klávesnicí proklínali Merkelovou a multikulturalismus.
Viceprezident Bundestagu Wolfgang Kubicki za liberální FDP podle středolevého Die Tageszeitung interpretuje zákon jako kapitulaci právního státu a odevzdání moci do rukou globálních digitálních platforem, rozhodujících o trestnosti obsahu na internetu. Levicový Die Freitag však akcentuje ekonomický rozměr celé debaty, jež je vedena nejvíce právě na sociálních sítích: ať zákon bude vymáhán, anebo zrušen, v každém případě všechny komentáře, lajky a tweety jen zvýší obrat internetovým gigantům, které nějakým způsobem zvítězí v každém případě.
Zítra levičáci
Mazání rasistických příspěvků a blokace účtů jejich autorů může v očích krátkozrakých pozorovatelů budit dojem převahy represivního aparátu liberálního státu nad ultrapravicovými křiklouny. Vcítíme-li se do mentality pravicových autoritářů z řad AfD, jsou to dnes oni a jejich zuřící hordy, kdo dobývá opevněné brány demokratické polis. Výrazně k tomu přispívá ekonomická a kulturní nejistota života širokých vrstev v globalizujícím se kapitalismu, vystupňovaná obavou z masové migrace.
Právě metafora „opevněné demokratické polis“ se zdá být nejpřiléhavějším popisem takzvané bojující demokracie poválečného západního Německa, jehož mladé a americkou armádou bráněné instituce se cítily a dodnes cítí ohrožené nacistickým dědictvím, přežívajícím v německé společnosti. Že toto dědictví není temnou stránkou jen předchozích generací, téměř denně dokládají hořící azylové ubytovny i tvrdá data volebních výsledků AfD. Jenomže hrozbou militantní demokracii nebyl vždy jen hnědý okraj pravicové části politického spektra, ale okraj jako celek. Zatímco východoněmecká takzvaná lidová demokracie se zformovala po vzoru ostatních spřátelených zemí do deklarovaně antifašistické koalice s hegemonií komunistů, západní systém se vrátil k výmarským časům volné parlamentní soutěže. Jedinými výjimkami v celé poválečné historii byly jen dvě politické strany: otevřeně neonacistická Socialistická strana říšská byla zakázána v roce 1952 a Komunistická strana Německa o čtyři roky později. Pro německé komunisty to byl již čtvrtý zákaz od jejich založení a došlo k němu navzdory tomu, že vliv této stalinistické strany v bohatnoucí společnosti zeslábl na pouhých pět procent hlasů. Oficiálním argumentem soudu byla revoluční rétorika, volající po svržení Adenauerova režimu. Když byl zákaz komunistů v roce 1968 zrušen, aby se mohli vrátit zpět do své marginální pozice, čelila militantní demokracie již nebezpečí Nové levice a zejména pak v sedmdesátých letech městské levicové guerille, jejímž jediným reálným politickým dopadem bylo naopak zpřísnění zákonů.
A co třídní nenávist?
V debatách o navrhovaném zákazu ultrapravicové Národnědemokratické strany Německa (NPD) v souvislosti s terorismem Nacionálně socialistického podzemí se často argumentovalo právě odkazem k historii německé liberální demokracie: v době, kdy zakázali neonacisty, zakázali i komunisty. Dnes tedy může v Německu hrozit trestní stíhání za rasistický hate speech nebo takzvané fake news, ale v budoucnu může být uznán za trestný čin například návrh na vyvlastnění Facebooku.
Německá poválečná demokracie bojující proti všem formám politického okraje se tak i s celou svou historií ukazuje jen jako ztělesnění tvrdší verze liberálního totalitarismu, o kterém píše Slavoj Žižek. Tvrdší verze, která subverzivní postoje vylučuje z debaty nejen skrze jazykovou hru, ale i pomocí fyzicky vymáhaných právních norem, jež určují, jaký myšlenkový proud je a jaký už není v rámci ústavního systému přijatelný. Zplnomocnění managementu Facebooku k dohledu a trestání v digitálním prostoru tak posouvá sociální realitu kamsi k obzorům anarchokapitalistického světa soukromých policií a soudů.
Autor je publicista.