V dechu býka

Bdění na konci

 

Měsíčním nálevem pluje zahrada

a vesmír uléhá přesně na mé čelo

Citrónové listy skrývají

milující se zvířata

exulanty hodinových strojků

Bojácnou travou se plazí mýty

o Slunci

prý někde existuje den

a oslepení bílou stěnou

Kdosi sbírá kapradiny polité nočním olovem

Ulomený stonek zapraští s lomozem a lehkostí

jako když končí epocha

 

Nebylo člověka, který by ten zvuk zaslechl

ale všichni ostatní

tu noc

bděli

 

 

Všechen soucit tohoto bytu

 

Vstupuje do mě

každé prudké otočení

cizince v tramvaji svítící

do noci jako mauzoleum

V obývácích křičím já

Noc co noc obstarat

stovky životů! Vydýchat

hádky a všechny ty úděly

novorozeňat Ach, spěchám

před bodajícím deštěm v Krči

i marocké periferii Z uší mi vytékají

potoky čínských luk Z konečků prstů

visí kořeny klečí a vlasy trousí

seschlé olivové listí Na ramenou nosím

těla masivních orlů a milosrdných vrabců

V kapsách plave nebohý sníh Nešlo jinak

Tíha propojení

Vařím pro svého bratra i unavenou

prabábu v sarajevském bytě

Pro skleník, v který zkřehlo

její mateřské tělo

Kde je důkaz, že střelba

v kazatelně kanadských baptistů neranila

mé známé, mého přítele, moji kolegyni a že

tříštivé náboje nedrásají mé vlastní

paže? Objímají přeplněný

vzduch Nemohu věřit

na vzdálenost a hranice

kůže Jaké rozdíly? Vždyť ta nahá

teplá těla stojí

před mými dveřmi

Kam je uložím?

Co jim nabídnu?

Já?

Míchaná vejce s cibulí

světlík s uskladněným

šepotem a všechen

soucit tohoto

bytu

 

 

 

Pouště Evropy

 

V lesích vypráví

o muži s měděnými pláty místo snědé kůže

s rukama jak klepadly dveří

– vedou pryč a dovnitř

 

Tišiny rozryté

nesmrtelnou zvěří

blábolí o muži, který tahal

stroj na psaní

své zaměstnání

svůj trest

 

Do zdi pokoje, kterým prošel

skoro sám

schoval oblečení

a popsané listy, vše

co obnosil

Morytát o závodu smrti a Chronosu

ti dva se ženou

přes vysušenou pláň

ženou se na splašeném větru

ženou se k člověku

 

Léta páně 1349

1349

1349, bože

hučí pustina v horečkách

 

Neznám ten čas

nežil jsem, jen snil tu dobu černé smrti

otrávených studní a falešných svědectví

z křesťanské lásky

z univerzálního strachu

 

Sedm set z Basileje – upálených v domovech

Masakr ve Freiburgu – měsíc po Vánocích

Tři tisíce v Erfurtu – vina za morová úmrtí

Vyhnání z Burgsdorfu a Curychu

obřezaný Azazel

vypráskaný do pouště

 

Ctihodní občané Fuldy

masakrují v chladném konci března

Šedesát ve Vratislavi

Šest tisíc v Mohuči

Hoří v zářijovém slunci

kdo přežil vybíjení v Kostnici

 

Pět set v Norimberku

a v listopadovém šeru

vévoda z Brabantu žene traviče studní

z ulic Bruselu

z osy Unie

z pupku viny

 

A měděný muž píše

o Chronově vítězství

Čas ovíjí mrtvé v náručí

Paměť přenáší zabité jak bohorodička

na obětním kozlovi

bezprizorní

bez zabookovaných pokojů

těhotná obětovanými

křižuje periferie Bruselu

 

Pod srdcem je vozí

přes všechny ztichlé duny naváté na Polabí

přes všechny pouště

do kterých pravidelně

vysychá Evropa

 

Má písečné oči

a Španěl bydlí ve veřejích

zatlučených vrat

 

 

Kalábrijský klín

 

Cítíš tu tíži?

Tíži světla a věčnosti

nacpaných do podnájmu

těchto životů?

Pozoruj čekání

v únavě olivových listů

Čekání na rozžetí

Slunečního města

 

Mezitím

mořské břicho poškrábané bělostným

nehtem

slavnost – matka hlubin na přídi

– nanebevzetí ženy

Křivku oblohy rozevírá nebeská vulva

a jejím středem stéká zlatý kotouč

jako každý den

jako v každém těle

 

Mezitím

ze srsti pravěku, šustí a chtíče po Dějinách

povstává pláž a slané výstřiky

Moře se vlilo do tvých prstů, dutin a jistot

Nes ten oceán zrodu a zalykání

Dospěl jsi?

Dospěl do zkřehlosti dítěte?

Tady se vteřiny rozbíjí do prchavé pěny

Tekuté písky rozsypaly dno

a vlny nadělují všem

Tvé úspěchy vysušila poušť

do anonymní běloby

Otisk zahladil příliv

Teď a vždy jsi přehazován nahý

Nemáš nic

Nic než moře

 

Mezitím

dítě slunečních skal

a pomerančových nocí

jdi a suchým jazykem

ochutnej sůl

na ramenou lidí

 

 

Cizí podzim

 

Vysušená střeva podzimu

rozhozena do větví

opentlila hranici

 

Neviditelné ohně se plazí

po kopcích pohybem

žárlivých mimů

a dým vzpomínek čpí

hlavami lesa Požár paměti

 

V podbřišku šera kňučí

bál kančích tvorů Civilizace hasne

s každým srstnatým

soumrakem Pravěk této noci

 

Zde si odložená těla

nazouvají kopyta

a kly Tvrdnout

v nepříjemné blízkosti

lidského

jazyka

 

 

 

Viriditas

 

I.

Na poušti provoněné lety do nachových

mračen nad Mekkou

Stařeč víří ostrá zrna

„Půjdu na poušť a obléknu se v divoký mech“

Zelené čelo a safírové oči v šatech poutníka

Tančí

Krouží kolem vlastní osy, dráždí

Zemi­-toužeb­nici, kabát zvedá v rozpučený květ

Skrze duny proráží

cypřišové kmeny a šlachy baobabů

Alej stínu

V tetelivém větvoví proplouvají tučná rybí těla

Nad hlavami pocestných švihají ocasy,

odráží se a vrhají

ke dnu nebes

 

II.

Dubové prsty nad vláčnou dlaní

Skřípají kostlivci hvozdu

chrámu bez konfesí

Umírá čas

tovární přesnosti

Kovové vteřiny tlí, pučí, stříkají na věčnost

v korunách

Koruny plují v rytmu dechů

a ze zlatozelených vln Někdo hledí

naznačuje

ale mlčí

Co pamatuje země, to ví stromy

Stromořadím v Posázaví drkotá žebřiňák

toskánských sedláků

Rozepnuté košile a pot otřený do kapesníků

Ozvěnou se nese výkřik Adónida, právě teď umírá

ve slaném tichu přesvatých kmenů

bok proražený kancem Krev na drsných

štětinách

Tady, vidíš?

A stařeny v tógách setřásají

jmelí do bělostných pláten

A ještě hlouběji a mnohem dál

 

Do trsů spánku, kdy jazyk neměl struktury

a neměl syntax

protože kvetl

protože prýštil

a byla to zelená řeč

Jsou bohoslužby listů

a chvějivé liturgie

Toto je tělo země

Toto je krev vteřin

 

Dnem zarostlého oceánu, kde

každé pohlazení

zanechá třísku v dlani

prochází se snědá dívka

O lýtka se otírají lososi a plameny

krkavčích vlasů spalují

vše, čeho ses bál

Chodidla omyla mlékem

blůzu ušil vítr od chladné řeky

a oči ošatilo slunce

Sofie, ty zapomenutá, Sofie, zůstaň

Je chrám, kde nemusíš věřit

Vždyť žiješ, to snad stačí

Nekonečno do všech stran

a do jedné bolavé dlaně

 

III.

Průzračně čistý je smrad říčního bahna

Církev sestrojili v poušti

ale Kristus má zelené tělo

 

 

Ritus mezer

 

Probuzením vyvržený z ráje

kde slova protančí

páteře věcí

Zabořím dlaň do blátivé kaluže

a pod kůži vjede jméno

Vládnu jím

Vládne mi

Vyslovuji tělem

Písmeno rozpouští

a znovu utkává

Chvění základů, vazkou sochařinu skrytosti

Tekuté struktury kůží, zcuchaného masa a zjevení (univerzum je tvým hlasem, mluv, jako když dýcháš), velebných necudností (zpocené gesto v každém záhybu galaxie), hladových hlav rozepjatých od počátku vědomí až k zelinářství na rohu (vše má vážnost mýtu – vše je teď a pokaždé kdysi), promyšlených skal, mořského šílenství, vrhu planet a ptáci, ptáci v neustálém pohybu vět

můj materiál a moji ustaviční stvořitelé

slovo­-bůh

slovo­-čin

slovo­-teď

stéká

funí

Bytosti­-jména

vzdouvají se

před

 

Probuzení/Pád

do Jazyka

Rozhrnu záclony

a ztuhnou ulice

stále ještě potopené

v býčím dechu

Dechu býka, jemuž jsem byl tělem

i obětníkem

Ztuhne svět

Končí ritus mezer

Ze zvyku pojmenuji kosmos

Vše je na svém místě

Vkročím do cizí země

 

 

 

Poslední na pláži, monolog skal

 

„Mezi pevností kamene a vřením myšlenek se ustavuje jakýsi proud…“

 

Jak dlouho mě omývá toto moře? Od popelavého rána, nebo od jednoho z počátků? Mám v sobě kosti, chrupavky rozdrcené mocnými, ale taky kosti pevné, mohutné a potetované, kosti padlých království. Slunce mě vysušuje, všechny mé obliny a nepravidelné spáry, a já těžce dýchám, lapám po prosoleném vzduchu. Na tomhle pobřeží jsem se milovala s tím párem, staří manželé, opálení, bezstarostní, zážitky se v nich nakupily jako v přecpaném skladišti, víc se jich nevejde – vnímají jen přítomné záblesky, vzruchy a slasti, převalovali se, ve vytržení mě hladili po bocích a zarývali do mě zkřehlé nehty. Bříšky zkrabatělých prstů četli mé písmo, znaky bez významu, vypálené černým kamenem svrhlým z nebe, bezedného a rozhněvaného, to bylo dávno, ty kosmické šrapnely žnuly na mé tváři a zanechaly nesrozumitelnou závěť. Ona pak byla vlhká, tekla na mou pokožku, mezi spáry mého těla, i já se kdysi přelévala, jindy, nejspíš i jinde, protékala jsem pomalu jako pulsující hmota, rozžhavená tělesnost, žár a chtíč, pekelné nitro vědomé jen sebe samého. Požírala jsem a rostla, valící se chaos. Zima mě pak vrhla do letargie a já zůstala tady, obnažená v pohybu, zastavená ve své touze. Vevnitř se mi uhnízdilo ticho jako vyfocený výkřik. Dnešní vítr je plachý a něžný, panic dechu. Ach. Opuštěné slunečníky se někdy třesou, lomcuje s nimi a prohýbá jejich chladné tyče. Dnes jenom s vážnou nehybností práchniví. Takové povětří tu zavládlo, když vedle mě sedával ten mladý, špatně oholený samomluvec se snivýma, těkavýma očima. Mluvil o vědomí kosmu a vesmírném korpusu – člověk připodobňuje přírodu k vlastní existenci, na motýlích křídlech vidí oči, v mraveništi společenské vztahy a Slunci věnoval bárku podobnou lidským škunerům, ale to samé prý činí svět. Formuje a vykládá člověka podle vesmírného těla. Kosmomorfie. Čemu se podobám? Labyrintu možností, zhrouceným singularitám, mýtům ze slepých realit a obřím bohyním na skládce hmoty? Možná jsem kdysi vypadala jako ten vrásčitý pár s chraptivými vzdechy. Odvezli je přes moře, křičeli a do zad se jim zarývaly ocasy bičů. Slunce se tehdy dívalo. Dvě pohaslé hvězdy, jedna cesta, mnoho pánů. Nechávám se poškrábat pískem, který proti mně vrhá větrný poryv – odnáší to vzpomínky a kypří mou přítomnost. Někde hluboko, v podbřišku, se chvěje minulé, opakuje se ve mně, ozvěny a cyklické můry na pozadí tohoto léta. Vzpomněli si – tam za mořem – na znaky meteoritu, tichou poštu z kosmických usedlostí? Kosmomorfie, samomluvče. Co se děje za mraky, že se do tohoto dne otiskuje taková bolest… Olivovníku na mém rameni neraší žádný list, jeho kostnaté větve po nocích chrastí a nic to neznamená, nic. Už dlouho jsem tu neviděla člověka.