Je příčinou destrukce životního prostředí spíše výroba, nebo spotřeba? Můžeme směřovat k udržitelnému rozvoji individuálním jednáním každého z nás, nebo se neobejdeme bez kolektivní politické akce? Na tyto otázky hledají odpověď i stoupenci radikální ekologie.
Čím dál tím přesvědčivější a doložitelnější skutečnosti vypovídají o tom, že klimatické změny, které budou mít zcela zásadní dopad na podobu společnosti a na naše životy, nejsou spekulativní otázkou budoucnosti, ale stávají se realitou dneška. Zatímco v minulosti se hlavní spor vedl o uznání antropogenního vlivu na klimatické změny, dnes se vede spor o to, co je jejich příčinou. Co je vlastně hnací silou nejen oteplování země a s tím spojených klimatických změn, ale i úbytku biodiverzity a vymírání živočišných druhů, znečišťování planety toxickými odpady, jejího zanášení nerozložitelnými plasty nebo zabetonovávání úrodné půdy dalšími sklady a dálnicemi?
Jedinec, nebo systém?
Debaty probíhají i v environmentálním hnutí, a to včetně jeho radikálnější části, která se shoduje na potřebě zásadní proměny stávajícího neudržitelného statu quo. Nicméně ani radikálně ekologické hnutí není natolik homogenní, aby se shodlo, co je příčinou zmíněných jevů, a kde tedy začít s radikální proměnou společnosti a jejího vztahu k mimolidskému světu. Na jedné straně je názor, podle něhož hnacím motorem destrukce planety je člověk se svým egoistickým přístupem, chamtivostí a nenasytností. Jako problém se jeví v první řadě spotřeba, a tedy konzumní společnost. Toto pojetí říká: protože hnacím motorem spotřeby je jedinec, musí každý začít sám u sebe. Třídit odpady, nakupovat bio nebo eko zboží, jezdit na kole nebo veřejnou dopravou. Je třeba začít u sebe, změnit svůj vlastní život, své hodnoty, a až nás bude dost, promění se celá společnost. Na straně druhé stojí přesvědčení, že hnacím motorem je především systém založený na zisku, nekonečném ekonomickém růstu a konkurenčním imperativu. Planetu tedy ničí systémové nastavení společnosti. Zastánci tohoto názoru tudíž mluví spíše o kapitalismu a nevidí hnací sílu ekologické katastrofy ani tak ve spotřebitelském chování, jako spíše v systémové logice neustálé akumulace kapitálu, která se v první řadě prosazuje ve výrobě, a také v činnosti institucí, jež skrze zákony, předpisy, regulace a deregulace umožňují vývoj, který přináší environmentální a sociální problémy – zpravidla jako „vedlejší důsledky“ svobodného podnikání.
První přístup může velice dobře souznít s individualizací odpovědnosti. Ta spočívá právě v tom, že různí významní aktéři světového kapitalismu (korporace, politici, státní a mezinárodní instituce, banky) začínají přenášet odpovědnost za destrukci životního prostředí na bedra jednotlivců. Odpovědnost neseme my všichni, každý z nás. Na vině není výroba čím dál většího množství produktů a čím dál zbytečnějšího zboží, které přináší čím dál větší zisky, ale my všichni, spotřebitelé, protože výrobci a prodejci jen odpovídají na naši poptávku. A tak poptávka skrze spotřebu otepluje planetu, devastuje deštné pralesy, zanáší moře plasty, znečišťuje ovzduší a vodu…
I druhý přístup, ten radikálně ekologický, třeba v podobě sociální ekologie, říká, že bychom měli začít u sebe. Na rozdíl od toho prvního, který problém individualizuje a naše environmentální chování odvozuje od soukromé sféry spotřebitelského jednání odehrávajícího se s nákupním košíkem mezi regály nákupních center, ovšem toto pojetí spatřuje řešení ve veřejném prostoru, v politice. Je tedy potřeba začít jednat sám za sebe, ale ve veřejné sféře politiky, a nečekat, že environmentální nebo sociální problémy vyřeší někdo za nás. To znamená organizovat se spolu s ostatními – začít u vlastního politického jednání.
Spotřeba, nebo výroba?
Zatímco v prvním případě je paradigmatem jednání změna spotřebitelského chování u jedinců, kteří skrze poptávku ovlivňují výrobce, v případě druhém je takovým paradigmatem kolektivní akce sociálních hnutí, která ovlivňují společenské uspořádání a v ideálním případě nastolují otázky týkající se výroby.
Jakkoli se přikláním spíše k paradigmatu, jež nachází příčinu ekologické krize ve výrobě, respektive ve výrobě za účelem nekonečného zvyšování zisku, domnívám se, že tento spor nestojí jen na opozici spotřeba versus výroba – už proto, že co se vyrobí, musí se i spotřebovávat. Aby běžící pás výroby hladce fungoval a přinášel zisky významným aktérům kapitalistického světa, je třeba, aby také běžel pás spotřeby, promazávaný obrovskými výdaji na reklamu, které celosvětově přesahují výdaje na vzdělání. Aby se běžící pás výroby nezasekl, je třeba stejně rychlým tempem konzumovat. Stoupenci zeleného, šetrného, etického konzumu, kteří vzali za svou individualizovanou odpovědnost, již jim na bedra naložily korporace, však nevidí, že každé zboží se musí nejdříve vyrobit. To mimo jiné znamená, že případné zásadní omezení spotřeby bez tematizace toho, kdo jak a co vyrábí, by mělo výrazné sociální dopady právě ve sféře výroby: propouštění, nárůst nezaměstnanosti a sociální nerovnosti.
Představivost nákupního košíku
Výroba a spotřeba spolu úzce souvisejí, nicméně motor výroby je z obou běžících pásů ten silnější, a proto se mu nelze při řešení environmentálních ani sociálních otázek vyhnout. Koneckonců i sociální hnutí vytvářejí určitou politickou kulturu a s ní spojený životní styl, takže i lidé v těchto hnutích spotřebovávají, ale i produkují. Problematičnost přístupu, který se na svět dívá optikou konzumu, spočívá v tom, že zpravidla vede k omezené politické představivosti. Všichni máme začít u sebe, třídit odpadky, jíst vegansky, nekupovat palmový olej, nelétat letadlem, ale jezdit vlakem a recyklovat… Všichni začínáme u svého spotřebitelského chování, ale zpravidla u něho také končíme. Schopnost představit si, co můžeme dělat, začíná a končí u našeho nákupního košíku. Vidina politického a kolektivního jednání, které by zásadně změnilo pravidla fungování současné kapitalistické společnosti, potom zůstávají mimo naši představivost, a tedy mimo debatu. Spíše si představíme konec světa než konec kapitalismu. Radši budeme bojkotovat výrobek, než abychom obsadili továrnu, která zamořuje a znečišťuje okolí, a změnili její výrobu.
Mezinárodní klimatické hnutí má heslo „Změnu systému, ne změnu klimatu“. Ona změna systému však neobnáší jen naši spotřebu, ale především to, co kolektivně produkujeme. Je proto třeba vymanit se z role „spotřebitel ví nejlépe“ a odmítnout přesvědčení, že poptávka rozhoduje, kdežto nabídka jen reaguje na poptávku. Osvobození se od tohoto dogmatu nám umožní tematizovat spotřebu v souvislostech s výrobou. Teprve pak můžeme začít se změnou každý u sebe, aniž bychom u toho skončili.
Autor působí na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.