Na periferii světa

Napsat ve dvaadvaceti letech autobiografický román vyžaduje nemalý kus kuráže a troufalosti. A platí to tím více, když se vypráví o dětství plném ústrků a utrpení, jako v případě francouzského románu Skoncovat s Eddym B. (En finir avec Eddy Bellegueule, 2014). Jeho autor Édouard Louis byl v době vydání knihy oslavován jako jeden z nejnadějnějších francouzských mladých spisovatelů.

Polarizace těl

„Na dětství nemám žádnou šťastnou vzpomínku,“ stojí v první větě autorova debutu. Édouard Louis nás provází různými druhy každodenních útrap desetiletého chlapce na periferii, který svým křehkým a zženštilým vzhledem silně přitahuje nevraživou pozornost ostatních, včetně své rodiny, a brzy si vyslouží nálepku buzny. Narozený jako Eddy Bellegueule v chudé rodině dělníka a ženy v domácnosti, autor sleduje s kritickým a dosti znechuceným okem svět, v němž žijí stejně chudí a stejně vyloučení lidé jako on sám. Pokusí­-li se někdo vyčuhovat, většinou je sražen dolů svým nejbližším okolím a institucemi – v první řadě školou a různými oficiálními poradci. Jako jediná možnost spásy se brzy ukáže útěk do tolerantnějšího města, kde autor může začít svůj sociální vzestup „třídního přeběhlíka“, jak se sám označuje.

Skoncovat s Eddym B. je román hodně tělesný. Tělo tvoří v očích autora jakési zhmotnění sociálních vztahů a nerovností. Tlustá a obhroublá těla vesnických chlapů ukazují na chudobu, špatné jídlo, namáhavou práci v továrně, nedostupnost zdravotní péče, machismus, nezodpovědnost a také nedůvěru vůči vyšším vrstvám, do kterých spadají i doktoři, jejichž služby jsou beztak často finančně nedostupné. Autor se naopak narodil s tělem křehkým, jak říká, „měšťanským“, které není schopno čelit vulgárnosti vesnického prostředí, i když se o to zpočátku Eddy B. snaží. Tato polarizace těl je velice nesmlouvavá, současně ale působí v jistém ohledu manicheisticky, jako by sociální vyloučenost tvořila fyziologii, což je teze spíš z pera Cesara Lombrosa než autorem opěvovaného sociologa Pierra Bourdieua.

Autobiografie, nebo manipulace?

Silným a vyzdvihovaným bodem románu je autobiografický ráz vyprávění, který se nakladatel rozhodl podtrhnout umístěním autorovy fotografie přímo na obálku – jak se to dělává s memoáry politiků či s knižními rozhovory hvězd showbyznysu. Tento silný autobiografický náboj může však vést k omylu, který se koneckonců kolem knihy opakovaně objevuje, a sice že jde téměř o dokumentární dílo. V roce jeho vydání se dokonce stalo, že obyvatelé vesnice, v níž Eddy B. vyrůstal, protestovali proti nelichotivému vylíčení svých životů a v prestižním liberálně levicovém týdeníku Le Nouvel Observateur vyšel „investigativní článek“ s názvem „Kdo je opravdu Eddy B.?“, který se fakticky snažil ověřit některá tvrzení obsažená v románu. Tomuto zmatení žánrů – beletrii se přisuzují funkce sociologické studie či novinového článku – ale nepodlehli jen ne­­­ohrabaní vesničtí burani a literárně nevzdělaní novináři. Současně mnoho kritiků a čtenářů vzalo román jako výpověď o lidových vrstvách kdesi na nevycválaném severu Francie.

S nadsázkou se však dá říct, že svým ambivalentním vztahem mezi realitou a fikcí jsou autobiografické romány tou největší manipulací. Nejde jen o to, že autor má vždy právo ve svých knihách vymýšlet a fabulovat. I pokud je takový román čistě založený na vzpomínkách (například sesbíraných v diáři), výběr jednotlivých scén, jejich sestavení a celkové složení příběhu jsou manipulativní. V tomto ohledu je však Louis vůči svým čtenářům naprosto otevřený. Jeho příběh má silný ideový cíl: zpochybnit idealizovanou vizi venkova a vesnických komunit a narušit blahosklonný stereotyp chudých lidí, kteří jsou sice jednodušší myšlením, mají neotesané a vulgární chování, ale v podstatě jsou to vlastně dobráci. Román se tak jistým způsobem přibližuje takřka neorealistickým tezím odmítajícím jakoukoli idealizaci lidových vrstev. Každé přikrášlení, ale také třeba omluvný soucit jsou touto optikou jen manipulace, která vede k zastření stavu podmanění, v němž se tyto vrstvy nacházejí. A s tím je při četbě knihy Skoncovat s Eddym B. třeba počítat.

Otázka ale je, zda onen polemický cíl stále existuje. Mnohé výzkumy ukazují, že o lidových vrstvách se v kulturní a mediální tvorbě hovoří jen málo a za použití silných stereotypů. Asi stále přežívá několik starých komunistických intelektuálů a umělců, již věří v dobrodiní chudých a mají poněkud sentimentální vztah k „dělnické třídě“. Většinové narativy však spíše vynikají více či méně otevřeným opovržením lidmi z periferií, ať už to jsou Arabové z předměstí či nižší třídy, které mohou za vzestup Národní fronty.

Stereotypní sociolog

Jistá stereotypizace protíná prakticky celý román. Autor sice v žádném rozhovoru ne­­opomene zmínit, jak moc ho zasáhla sociologie Pierra Bourdieua, ale román je ze socio­logického hlediska vlastně dost chudý. O Hallincourtu, vesnici, kde Eddy B. vyrůstal, je řečeno tak málo, že by mohla být jakoukoli vesnicí v Sudetech, východní Evropě či jiném periferním regionu Evropy. Chudí a deklasovaní jako by odpovídali rozšířeným představám z dob teorií kultury chudoby. Jsou to alkoholici neschopní se o sebe postarat, neuznávají vzdělání a doktory, pořád čumí na televizi a nejsou s to udělat si na věci racionální názor. Louis se při psaní přiznaně inspiroval knihou sociologa Didiera Eribona Retour à Reims (Návrat do Remeše, 2009), v níž se autor taktéž vyrovnává se sociálním prostředím lidových vrstev, odkud pochází. Jakkoli je úctyhodné, že se Édouard Louis snažil vyvinout styl a poetiku, jimiž by se odlišoval od svého učitele, Eribonovi se daleko lépe podařilo přiblížit prostředí, jeho obecnost i specifičnost, a tak si s ním vyrovnat účty. Vyzrálý sociolog má v této snaze zajisté lepší pozici než dvacetiletý autor a ze srovnání vyvstává rozdíl mezi dobře píšícím sociologem a špatně sociologizujícím spisovatelem.

I přes všechny námitky je ale Édouard ­Louis výrazným fenoménem francouzské literatury. Autor pocházející z neprivilegovaných vrstev, jenž dokázal prorazit do vyšších pater společnosti díky republikánské škole, líčí sociální prostředí nízkých tříd způsobem drastickým, ale v mnohém očekávatelným, představuje šťastnou konvergenci dispozic a pozic na současném francouzském literárním trhu. Vyprávění je šokující. Avšak středostavovský městský čtenář, na kterého se především obrací, se v něm cítí jak v bavlnce.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.