Dlouhotrvající občanská válka v Salvadoru se podepsala i na fungování poválečné hardcorepunkové subkultury. Místní scéna se dlouho utápěla v násilí a svou strukturou připomínala pouliční gangy. Postupně se z ní však stává ostrůvek pozitivní deviace uprostřed země zmítané kriminalitou.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vznikla na amerických předměstích jedna z nejzuřivějších a nejchaotičtějších opozic vůči statu quo. Mladí outsideři, vychovávaní v iluzorním ideálu středostavovské utopie, se snažili vzepřít svým pravičáckým rodičům, vzývajícím patriarchát, militarismus, konzumerismus či segregaci, a tak vytvořili hardcore. Odosobněný nihilismus postupně skomírajícího punku nahradila konstruktivní nasranost a odpor vůči autoritám, a ačkoli spoustu mladých lidí nová scéna doslova zničila, dala vzniknout řadě pozitivních proudů, s nimiž se pojil nebývalý aktivismus.
Budeme zabíjet komouše
Těžko říct, zda by se takové množství energie bylo soustředilo, nebýt padoucha, který všechno zlo ztělesňoval. Tím byl pro HC punkery Ronald Reagan, nepřítel všeho jen trochu progresivního, symbol divoké privatizace, ale i maloměšťáctví a hlavně katastrofální zahraniční politiky. Pokračování v Carterem započatém financování paramilitárních jednotek ve Střední a Jižní Americe, které za sebou zanechávaly stovky tisíc mrtvých, bylo jednou z věcí, kterou hardcore nehodlal ignorovat.
„Už nás nebaví hrát si jen mezi sebou, potřebujeme nějaká čerstvá těla!“ vzkazuje usmívajícímu se Reaganovi na letáku hardcorepunkového benefitu z roku 1983 zakrvácená useknutá hlava jedné z civilních obětí salvadorských eskader smrti. Salvadorská občanská válka, probíhající v letech 1979 až 1992, byla pro mnohé případovou studií hrůz, které zahraniční intervence Spojených států přinášejí místnímu obyvatelstvu. „Chcete další válku? Tak rychle do Salvadoru! Budeme zabíjet komouše,“ zpívali v roce 1984 s osobitým vtipem Reagan Youth, kteří našli inspiraci pro svůj název u Hitlerjugend. „Přál bych si být v Salvadoru, blbnul bych tam se svou pistolí a vraždil chudé,“ poukazoval na brutální banalitu občanské války Jello Biafra s kapelou D.O.A. v roce 1989. O masakru ve vesnici El Mozote, nepotrestaných vrazích a vládě, která je financovala, zase pojednává stejnojmenná píseň od skupiny Screeching Weasel z roku 1993. Tímto způsobem se mezi mladým publikem šířilo povědomí o situaci v Salvadoru a pořádaly se benefiční akce pro politické organizace – například pro Frente Democrático Revolucionario, jehož ozbrojená složka bojovala proti vládním jednotkám.
Souvislosti občanské války
V Los Angeles, kam během osmdesátých let utekla spousta Salvadorců, vznikly gangy – k nejznámějším patří MS-13 a Barrio 18 –, které měly salvadorské imigranty chránit před gangy lokálními. Mnozí ze zatčených členů byli ale deportováni zpět do vlasti, kde začali rekrutovat chudou mládež a formovat místní pouliční frakce, tzv. maras. Mnohé chudé čtvrti jsou dodnes pod jejich kontrolou. Maras mohou mladým do jisté míry nahradit rodinu a poskytnout určitou záchrannou síť. Nebezpečí totiž hrozí všude, ať už ze strany ostatních gangů, které mohou člověka zavraždit jen za to, že vkročil do špatné čtvrti, nebo ze strany policistů, kteří mladou chudinu systematicky šikanují a leckdy preventivně vězní. Navíc lidé z oblastí kontrolovaných gangy čelí sociální a ekonomické stigmatizaci – vzniká tak začarovaný kruh násilí a perzekuce, který znemožňuje jakýkoli postup v rámci společenské hierarchie.
„Násilí, k němuž docházelo za války, zůstalo v DNA salvadorských teenagerů,“ píše Beverly Bryan na webu Noisey v článku s názvem Salvadorská HC scéna rozbíjí kruh násilí, aniž by ztrácela ostrost. Prezentuje v něm hardcore v San Salvadoru jako potenciální útočiště pro mladé, ve kterém se mohou poprvé skutečně realizovat mimo gangy. Punk ani další odnože extrémnější muziky vznikající po skončení občanské války neunikly obrovskému traumatu, s nímž se země teprve začínala vypořádávat. Koncerty byly plné násilí a konflikty vznikaly kvůli sebemenším záminkám či omylům. Punk zde skutečně naplňoval heslo „No future“ a platilo to i pro hardcore.
Subkultura, jež vznikla kolem roku 1997, v zásadě kopírovala tribalistickou strukturu gangů, k níž patřila i animozita vůči ostatním komunitám. Být členem jedné crew implikovalo nenávist k jiné, být straight edge, tedy odmítat veškeré drogy a maso, znamenalo rvát se na potkání s hardcoristy popíjejícími pivo. V důsledku chaotického násilí byla scéna na přelomu tisíciletí značně uzavřená – nikdo kromě insiderů zkrátka nechtěl mít s hardcorem cokoli společného, podobně jako o dvacet let dříve ve Spojených státech.
Pozitivní záchrana
Ryan Moore v knize Sells Like Teen Spirit: Music, Youth Culture, and Social Crisis (Prodává se jako mladistvý duch. Hudba, kultura mladých a společenská krize, 2009) píše, že to byly straight edge a jiné formy „pozitivního punku“, co zabránilo na začátku osmdesátých let sebedestrukci celé scény, jež byla v zajetí drog a násilí. Dodaly jí totiž přesah a přesvědčení, že o něco jde. Právě tehdy začal vzkvétat aktivismus, informovaná rebelie a DIY etika.
Podobný vývoj nastal v posledních letech i v San Salvadoru, v němž se salvadorský hardcore koncentruje. „Udržovat si pozitivní přístup, milovat své okolí a nemyslet na minulost, o tom je straight edge, o tom je skutečný hardcore,“ říká Gonzalo Pacas z Toma El Riesgo, kapely inspirované legendárními Youth of Today, od nichž převzala extrémně rychlé tempo i pozitivní filosofii. Relativně mladé skupiny jako Sentencia, Ignition, Intense nebo právě Toma El Riesgo se rozhodly navázat na pozitivní ideje amerického hardcoru, které v Salvadoru doposud chyběly. Ačkoli zpívají často o nenávisti a hrůzách, které je každodenně obklopují, akcentují primárně rodinné vztahy, přátelství a sílu kolektivu. Ruku v ruce s tímto přístupem se subkultura celkově otevřela: ve straight edge kapelách například hrají i lidé, kteří nepatří ke straight edge komunitě, a na koncertech je vítána hudba všemožných stylů.
V roce 2015 se podařilo kolektivu La Casa Tomada uspořádat Centro America Edge Fest, HC festival pro kapely ze Salvadoru, Kostariky, Panamy, Hondurasu a dalších zemí Střední Ameriky. S účastí několika stovek návštěvníků proběhly úspěšně i následující dva ročníky. Velká akce tohoto typu byla pro HC punkery ještě před pár lety něčím nepředstavitelným. Vedle toho, že násilí, které bylo dříve vnímáno jako naprostá samozřejmost, zde prakticky chybí a agrese podněcovaná rychlou a tvrdou hudbou se přetavuje v moshpit, v němž si publikum navzájem pomáhá, stojí za zmínku i fakt, že jde o akci profesionálně zorganizovanou a kapely dostávají honoráře. Kytarista Ignition Mauricio Lopez zmiňuje také pocit sounáležitosti, který uvnitř scény vzniká: „Teď si lidé uvědomují, že rvačky nikomu nepomáhají, proto ihned zakročí, když nějaká vznikne.“
Přestože americký hardcore zničil nemálo životů, podle spousty pamětníků jich několikanásobně víc zachránil. Vytvořil komunitu pro mladé outsidery, jimž rychle se transformující společnost neměla co nabídnout. Jeho filosofie se navíc rozšířila po celém světě. I když salvadorský hardcore tvoří jen mikrosvět a celá řada mladých lidí se kvůli neustávajícímu tlaku ze strany gangů i policie pokouší ze země utéct, těm, kteří se ho snaží udržet při životě, poskytuje jednu z mála věcí, jež mají v zemi zničené válkou smysl. „Chtějí být spolu,“ říká Fran Maravilla z La Casa Tomada, „to je v takovéto společnosti strašně významné. Není tu jednoduché být sám.“
Autor je publicista a překladatel.