Pro mnohé státy Latinské Ameriky jsou USA neotřesitelnou totalitou, která určuje jejich kulturní, ekonomické i politické směřování. Dá se šíření „pax americana“ odolávat návratem k podstatě Ježíšova učení, které by v rozporu se současným kultem individualismu a úspěchu hájilo slabé a malé?
Impérium a imperialismus působí dojmem mrtvých slov, ale skutečnost je vzkřísila. Dnes při popisu vysávání velké většiny tohoto světa nestačí mluvit o útisku a kapitalismu. Globální Sever a nadnárodní korporace si tento svět podrobily způsobem dříve neslýchaným, což obzvláště platí o Spojených státech – impériem naší doby jsou právě ony.
Vtiskují svou vůli celé planetě, s nezměrnou mocí, vedeny patosem vítězství, ve všech oblastech reality a všemi prostředky: ekonomií, která se neohlíží na oikos, mocí zbrojařského průmyslu i jeho produktů, bezohledným a nespravedlivým obchodem, ničením životního prostředí… Tím zdaleka nejhorším je, zdá se, celoplanetární znečištění ovzduší, jímž se živí lidský duch: exaltace individualismu a osobního úspěchu jako nejvyšších forem realizace lidské bytosti a užívání života zbavené odpovědnosti jako něco, co stojí mimo diskusi a bez ohledu na prostředky (do té míry, že nějaký sportovec, herec nebo zpěvák může vydělávat tolik, kolik činí rozpočet některé subsaharské země).
To vše je děsivé a impérium přesto hlásá, že je dobré, aby svět fungoval právě takto. Má to být dobrá zpráva, eu-angelion, příchod konce dějin, eschaton, globální vesnice, basileia tú Theú. Lidská bytost má štěstí, že může žít právě v tomto světě, a impérium má od Boha svěřen úkol bránit jej a rozšiřovat. Toto impérium se netváří jako teokracie, ale přesto je založeno na náboženských kategoriích. Jako božstvo se i ono těší výlučnosti a statusu poslední reality. Proti akumulaci moci v jeho rukou nelze namítnout, že směřuje k likvidaci slabých, neboť tato skutečnost je vyjádřením božské skutečnosti a nástrojem, který garantuje jeho přítomnost ve světě. Tak jako božstvo i impérium nabízí spásu, jejíž výsostnou formou je příjemný život. Vyžaduje ortodoxii a kult a především, jako Moloch, žádá o oběti, kterými se udržuje naživu. A chudí tohoto světa? Těm zbývají leda drobky pro Lazara.
Ničemnost a nestoudnost tohoto impéria vyvolává děs. Vyvstává otázka: „A co máme dělat my?“ Odpověď dal Pedro Casaldàliga při představování ročenky Agenda Latinoamericana 2005: „Na utiskovatelskou politiku jakéhokoli impéria nejlépe platí osvobozující politika Království!“ Obsah, teorii a praxi této politiky osvobození konkretizovali jiní. My jsme se, v souladu s požadavky Agendy, soustředili na antiimperiální spiritualitu, tedy na dech, impuls či ducha, který lidské bytosti motivuje k boji proti impériu a k jeho přeměně v království bratří.
V globalizovaném světě
Impérium je nástrojem Zlého, Šelmou, které drak podle 12. a 13. kapitoly Zjevení postoupil svou ničivou moc… Tak jako Zlý sám i ono má povahu vraha a z toho plyne, že prvním aktem ducha je soucit a milosrdenství. S oběťmi je třeba solidarizovat a bránit je odhodlaně a vynalézavě až do konce. Tento duch osvobození a mučednictví se v Latinské Americe vyskytuje velmi hojně – a nachází se rovněž u mnoha soucitných jednotlivců, jichž se dotkl uvnitř Šelmy samé. To vše je obecně známo a stačí se o tom zmínit. Proto budeme analyzovat jiné dimenze antiimperiálního ducha. Začněme tedy:
Zlý je „lhář“ a tváří v tvář zásadní lži impéria je prvním skutkem ducha demaskování, cvičení v upřímnosti vůči skutečnosti. Tato upřímnost není nijak snadná, neboť zlo se ukrývá a snaží se tvářit jako svůj protějšek. Impérium se vydává za dobrodince, ochránce dobra. V dnešní době mu do plachet věje příznivý vítr i díky krachu socialismu a globalizaci, proto se na tomto místě zdržíme u stručné analýzy.
Unáhlený entuziasmus, který se rozšířil po pádu Berlínské zdi, vzbudil klamný dojem, že radikální zlo zmizelo ze světa. Nikdo neočekával budoucí velkolepé vojenské střety, ačkoli vítězný blok neotálel s přípravami na války o ropu, vodu, koltanové rudy… Úkolem přeživšího mocenského bloku bylo garantovat prosperitu ostatním zemím hojnosti a přislíbit stejné dobro i těm chudým. A Spojeným státům připadlo podniknout kroky k ustavení trvalého míru, ze kterého se stala pax americana, následovnice pax romana a řecké eiréné. Nešlo o mír jakožto usmíření a sbratření, vyjádřený slovem šalom – takový mír nenastal a nikdo se ani nesnažil předstírat, že by se tak stalo. Úkol ustavit tento mír byl v každém případě na Spojené státy uvalen vůlí mnohých a bez diskuse. Pokud by byl založen dobře, stala by se z nich benevolentní supervelmoc. Nebyl důvod k tomu, aby se proměnily v tyranské impérium. Nenastala však ta první, nýbrž druhá situace; impérium nicméně plulo s větrem v zádech.
To vše se stalo zároveň s nástupem globalizace, kterou její obhájci ovinuli zářivou aureolou evangelia. Jazyk chápe její existenci jako nespornou a potvrzenou – ať se mluví o čemkoli, vždy se k tomu přidá dovětek „v globalizovaném světě“. A mocnosti tento svět prezentují jako něco dobrého a spásného, přestože rozpoznávají určité problémy.
Představa „globalizace“ je příbuzná představě „impéria“ – obě označují totalitu, určitou harmonii v rámci lidstva nebo alespoň určitý řád vítězící nad chaosem a k tomu ještě centrum plodící pozitivní skutečnosti. Zastánci globalizace prokazují impériu službu, když na ně převádějí její reálné či předpokládané přínosy.
Přítomnost pravého Boha
Ovšemže ne všichni sdílejí tento pohled. Ustavení, anebo dobývání světa? – tak zní titul jedné knihy o globalizaci, jež vznikla v pracovní skupině Cristianisme i Justícia v Barceloně roku 1998. A ještě ostřeji k nám hovoří teolog Jürgen Moltmann, když s moudrostí sobě vlastní prochází staletími vývoje na Západě: „Pole mrtvých, obětí dějin, které jsme viděli, nám znemožňují zastávat jakoukoli ideologii pokroku a jakékoli nadšení pro globalizaci. Pokud lze výdobytků vědy a techniky užít k anihilaci lidstva (a to, co lze, se jednou jistě stane), je obtížné radovat se z vynálezu internetu či z technického vývoje v genetice.“ Skutečnost, že impérium podporuje globalizaci, tedy nijak nesvědčí v jeho prospěch.
Co z toho plyne pro spiritualitu? Proti impériu je třeba vytvořit ducha boje za lásku k jeho obětem. A protože nepřítel se ukrývá, prvním účinným krokem antiimperiální spirituality musí být jeho demaskování. To spočívá v upřímnosti vůči skutečnosti, která ovšem není ani trochu evidentní, a to ani pro pokrokově smýšlející. Konkrétněji řečeno, musíme ve svém myšlení znovu připustit to, o čem se v minulosti (a často velmi špatně) hovořilo jako o „prvotním hříchu“. Jako lidské bytosti nejsme schopni překonat své hříšné sklony, přestože se může stát leccos dobrého. Ani pád Berlínské zdi, ani pokrok internetu či biogenetiky žádným způsobem nezaručují zrušení poroby a imperiálního útlaku.
Jelikož však to, co se ukrývá v jádru, není nic jiného než modla, proti impériu je třeba postavit skutečného Boha. Pro křesťana je Bohem Ježíš. To je občas potřeba říct na rovinu. V dnešní době nemáme ve zvyku takhle mluvit, často ani v některých křesťanských kontextech. Ale pokud se při srážce s impériem nemůžeme vyhnout odkazům k božské sféře, je přitom třeba zpřítomňovat pravého Boha. Tak o tom hovoří monsignore Óscar Romero:
„Nikdo nezná sám sebe, dokud se nesetkal s Bohem. Proto je na světě tolik služebníků modly vlastního ega, tolik uctívačů falešných bohů. Nesetkali se s pravým Bohem, a proto dosud neznají svou opravdovou velikost“ (10. února 1980).
„Jediným Bohem je Bůh.“ Není jím ani císař, ani impérium. Omyl v tomto bodě, ať už z pozice víry či sekularismu, má ty nejvážnější důsledky. Zdůrazňování tohoto bodu může pragmatikům všeho druhu připadat směšné, ale antiimperiální spiritualita nemůže opomíjet svou vlastní teologii. Stejně tak se nemůže spokojit jen s bořením model, ale v určitém momentu se musí pozitivně vrátit k teologickému uvažování.
Evangelická kontrakultura
Imperialismus jde ruku v ruce s geopolitikou. Přináší vůdce, které si (víceméně nevyhnutelně) podmanil, egoistické zájmy kapitálu a také excesivní porobu lidských společenství. Tak se ustavuje osud – život, nebo smrt, humanita, či dehumanizace – pro celé země. Proti tomuto globálnímu imperialismu je očividně třeba bojovat. A jednu ze současných realizací tohoto boje představuje hnutí sjednocené heslem „jiný svět je možný“.
Ale imperialismus lidskými bytostmi den za dnem postupně proniká i jinak: svody (pro jednotlivce) a klamem (pro většinu) takzvané americké kultury, american way of life. Ta člověku nutí dvě velmi mocné životní vize: individualismus jako svrchovanou formu bytí a úspěch jako konečné potvrzení smyslu vlastního života. Nabízejí nám je (a přímo nám je nutí) jako to nejlepší, co v dějinách lidstva vzniklo. A na druhou stranu, bratrství, soucit a služba představují sekundární kulturní produkty, které se těší toleranci, ale nikdo je nepropaguje. Trvat na nich spíše než na těch prvně jmenovaných není „politicky korektní“. Rovnost francouzské revoluce, nemluvě o bratrské komunitě z evangelií, vyšla z módy. V Afghánistánu a v Iráku nezáleží na Afgháncích a Iráčanech a v Africe nezáleží vůbec na nikom. A vrcholem toho všeho je jejich svádění prostřednictvím kultury „dobrého života“, jíž je třeba obětovat vše, i kdyby to patřilo ostatním lidem, a kvůli které je relativizováno nezměrné utrpení planety. Impérium produkuje také duchovní znečištění. Vzduch, který oživuje ducha, najednou dusí, ucpává póry a nese jed.
Podrobení se takovému způsobu života a jednání je radikálně protievangelické, a křesťan mu proto musí čelit z hlediska „Ježíšova způsobu bytí“. Impérium předstírá, jako by naší iluzí bylo jíst, pít, zpívat, sledovat sport a bavit se tak, jako se to děje na jeho straně. Proto je třeba postavit proti němu jídlo a pití u společného stolu, hudbu, která vytváří obecenství a radost, ne jen pouhý entertainment, sport konaný se skromností, bez donebevolajících finančních nákladů, jako soutěž uvnitř jedné rodiny. Tak vypadá každodenní aplikovaná antiimperiální spiritualita. A v současné situaci k ní patří i obrana určitého „nacionalismu“, správně pochopeného a reflektovaného jako právo na odlišnost. Obrana dobrého Božího stvoření, jak se jeví v rozdílných lidských společenstvích, tradicích, kulturách i náboženstvích.
Tváří v tvář vnucené kultuře je třeba udržovat spiritualitu založenou v kontrakulturních rysech Ježíše samého. Před několika lety jsme to shrnuli následovně: „Na Ježíšovi bylo šokující jeho milosrdenství a zásadní důležitost, kterou mu přiřkl. Pod ním ani nad ním není nic a z hlediska této vlastnosti se definuje pravda Boží i bytostně lidská. Šokující byla jeho upřímnost vůči skutečnosti a jeho vůle k pravdě, jeho soud nad situací utlačovaného množství a úzké skupiny utlačovatelů. Jeho schopnost být hlasem lidí, kteří žádný hlas nemají, a volat proti těm mocně znějícím. Šokovala i jeho reakce vůči této realitě: ochrana slabých i jasné pojmenování a odmaskování utlačovatelů. Šokovala Ježíšova věrnost, napřená k tomu, aby upřímnost a spravedlnost vydržely až do konce, bez ohledu na vnitřní krize a vnější pronásledování. Šokovala Ježíšova svoboda k žehnání i ke zlořečení, k tomu, aby sobotu světil v synagoze, anebo aby ji docela ignoroval – svoboda sloužící nakonec k tomu, aby nic nestálo v cestě konání dobra. Šokovalo, že Ježíš vítal hříšníky i lidi z okraje, sedal s nimi ke stolu a slavil s nimi, a radoval se z toho, že se právě jim může zjevit Bůh. Šok působily Ježíšovy zázraky – jen skromná znamení nadcházejícího království – i jeho utopický horizont, objímající celou společnost, celý svět i dějiny. Nakonec na Ježíši šokovalo to, že věřil v dobrého a blízkého Boha, kterému říkal ‚Otče‘, a přitom věrně sloužil Otci, který zůstával Bohem, mystériem, se kterým nelze manipulovat.“
Tak mohou dost dobře vypadat základní rysy antiimperiální spirituality. Ukazují k tomu, co z nás i v tragických situacích činí lidské bytosti – ejhle, člověk (J 19,5) – a co z lidstva činí rodinu. Právě tak lze zničit imperiální aroganci prohlášení „jsem římský občan“ (Sk 22), které s sebou nese pohrdání druhými.
Pohoršení ze spásy zdola
Proti impériu je třeba bojovat co nejrozmanitějšími způsoby a křesťané by se neměli vyhýbat ani práci na antiimperiální teorii, ani vytváření sociálních a politických sil, které impériu čelí či se je snaží postupně rozvrátit, a dokonce ani účasti ve spravedlivých revolucích, jak se již v běhu dějin stávalo. Tou cestou však nyní nepůjdu. Co se týče bojových prostředků, které by byly specifičtěji křesťanské, jsou „absurdní“, na první pohled dokonale „neúčinné“, ale podobně jako kámen padající z hory v Danielově vidění mohou roztlouci hliněné nohy velkých říší (Dn 2,32–35). Tyto „kamínky“ představují velké křesťanské skutečnosti, ačkoli jsou skandalózní a považované za neužitečné. Jejich podpora tvoří součást antiimperiální spirituality. V první řadě proto, že lámou tu nejhlubší logiku impéria, podle níž vychází spása jen z dominance a moci.
Základní antiimperiální teze zní, že osvobození vychází od obětí impéria, což však vůbec není očividné, často ani v rámci oficiální církve. Je zjevné, že adekvátně užívaná moc je k podlomení moci impéria a k jeho zničení nutná. Ale čistá moc nikdy nepřináší osvobození hodné lidských bytostí. Biblicko-křesťanská tradice, hluboce poučená ve věci osvobození a dynamiky, která k němu vede, nezačíná u obrazu moci. Spása a svoboda přicházejí ze strany slabých a malých – od neplodné stařeny, od nepočetného lidu Izraele, od žida na okraji společnosti… Slabí a maličcí tu stojí v centru procesu osvobození. Sami tento proces vykonávají, nejsou jen jeho adresáty. Utopie představuje odpověď na tužby těchto lidí, ne těch mocných. Jejich slabost vyjadřuje nepodmíněnost spásy, vede pryč od hybris, která neustále žádá výsledky.
Tato tradice spásné slabosti prochází napříč Písmem. Ve Starém zákoně se objevuje tajemná postava trpícího služebníka Hospodinova, který není jen „chudý“ a „maličký“, ale stává se přímo „obětí“. A právě tento služebník je Bohem vyvolen k tomu, aby přinesl spásu. K pohoršující slabosti se tak přidává bláznovství oběti. „Pouze díky obtížnému aktu víry je zpěvák Písně služebníka (Iz 53) schopen objevit to, co se před očima historie jeví jako zcela protikladné,“ řekl správně kněz a filosof Ignacio Ellacuría v Salvadoru. Ale toto bláznovství rovněž projevilo svou účinnost ve světě, mezi chudými: „Všechna krev mučedníků prolitá v Salvadoru a v celé Latinské Americe vůbec nevede ke ztrátě odvahy či zoufalství, ale naopak našemu lidu vdechuje nového ducha k boji a novou naději.“
Společně s touto fundamentální tezí můžeme co nejstručněji vyjmenovat další, o nic méně skandální, ale stejně křesťanské a důsažné, které působí jako malé kamínky vedoucí k pádu impéria.
Království Boží přijde jako civilizace chudoby, v protikladu vůči civilizaci bohatství, neoživující a nelidské. Odtud pochází naléhavá nutnost kritizovat prosperitu, jež bývá obvykle beze vší dialektiky oslavována, přestože je do značné míry dehumanizující, neboť vytváří na jedné straně bohaté hodovníky a na druhé Lazary (L 16,19–31). Existenci impéria nelze obhájit jen z toho, že generuje prosperitu.
Nejvyšší autoritu na této planetě mají ti, kteří trpí, aniž by se mohli odvolat k nějakému tribunálu. Odtud pochází nutnost kritiky či alespoň podezřívavosti rovněž vůči demokracii – jak dnes postrádáme staré „mistry podezření“! Demokracie v nejlepším případě pomáhá občanovi a právě v něm nachází zdroj moci, podivuhodně neochotná však je postavit se po bok trpícího ani jej neshledává legitimním a autoritativním. Existenci impéria tedy nelze obhájit ani na základě pouhého odkazu k demokracii – a tím méně k demokracii „light“, zprofanované a s omezenou suverenitou.
Překonání nekritické adorace veškerého dialogu a všech projevů tolerance, které nedoprovází alespoň špetka dialektické konfrontace a odhalení útisku a dominance. Existenci impéria nelze obhájit ani tím, že umožňuje dialog a tváří se, jako by naslouchalo podrobeným lidským komunitám.
Překonání vyděračského tvrzení, že politická polarizace vycházející z antagonismu ovládaného množství a vládnoucí skupinky znemožňuje správu státu. Existenci impéria nelze obhájit jenom tím, že garantuje správu celého světa.
Nakonec: vést boj na poli jazyka vytvořeného a kontrolovaného mocí. Nenechat si vnutit definici toho, co je terorismus, co je mír, mezinárodní komunita, civilizace. V jádru všeho je nenechat si vnutit definici toho, co znamená lidství.
Království dobrého
Ježíš mluvil o světě uspořádaném milostivou dobrotou Boží, ne vyděračskou berní mocí impéria. To je obecně známo. Plyne z toho, že bychom my křesťané měli takříkajíc niterně jednat proti impériu a ve prospěch království. Tak se můžeme dotknout své vlastní esence. Nakonec zmíním jen dvě záležitosti, které se týkají dnešních křesťanů.
Té první si skvěle povšiml José Comblin. Současný imperialismus Spojených států staví před křesťany problém, který trvá odjakživa, ale v současnosti se ostře vyjevil. V Asii a Africe je „křesťanství“ synonymem „Západu“ (s několika čestnými výjimkami). V současném světě tudíž více než miliarda lidských bytostí, muslimské národy, vidí v prezidentu Bushovi zároveň reprezentanta Západu i křesťanství. Tak se z křesťanské misie, vedené v duchu dialogu a sbratření, nikoli jako lovení duší, stává velmi obtížný úkol. Kdo má moc přesvědčit je, aby ty dvě věci neztotožňovali, když vidí, jak se impérium, Bush a jeho společníci, ostentativně modlí k Ježíši a ignorují ty z křesťanů, kteří jim odporují, včetně Jana Pavla II.? Dokud trvá toto impérium, bude velmi obtížné ohlašovat Ježíšovu dobrou zvěst.
Ta druhá by měla být známější, ale obecně se ignoruje, i uprostřed moře nových svatořečení, které nás zaplavuje. „Jestliže ho propustíš, nejsi přítel císařův“ (J 19,12). A Ježíše zabili proto, že nebyl přítelem impéria. Každý může snadno usoudit, že Ježíš nebyl přítelem císařovým jen na základě všeho dobrého, co přinesl na svět. V Latinské Americe byly tisíce přátel chudiny a Boha, ne impéria a jeho Caesara. Od nich máme svůj život. A oni sami na sobě ukázali lépe než kdokoli jiný, co má znamenat tato antiimperiální spiritualita.
Autor je jezuitský kněz a teolog.
Ze španělského originálu Espiritualidad del antiimperialismo, publikovaného v ročence Agenda Latinoamericana (2005), přeložil Matouš Jaluška. Redakčně kráceno.