Španělský teolog Jon Sobrino, který dlouhodobě působí v San Salvadoru, patří mezi nejvýraznější postavy současné teologie osvobození. Ve svém díle vysvětluje, že katolická církev nesmí být nástrojem útlaku, ale naopak by měla propůjčit hlas jeho zapomenutým a bezejmenným obětem, jejichž osud v mnohém připomíná Ježíše Krista.
V Česku si připomínáme 17. listopad 1989 jako počátek sametové revoluce, ale pro Salvadorce je o den dřívější datum, 16. listopad 1989, dnem masakru na jezuitské univerzitě v San Salvadoru. Zavražděni byli profesor Ignacio Ellacuría, rektor a významný představitel teologie osvobození, další čtyři pedagogové a také kuchařka Elba Ramosová a její šestnáctiletá dcera Celina – coby nepohodlné svědkyně. Z vyhlédnutých obětí se zachránil profesor Jon Sobrino, který byl v době útoku na cestách. Vrahy byli příslušníci elitní armádní jednotky Atlacatl, vycvičení v USA.
Odpor církví
Když naši zemi navštívil v roce 2014 Noam Chomsky, zmínil tento případ při porovnávání postavení disidentů v bývalých socialistických zemích a Latinské Americe, a pozastavil se nad nekritickým obdivem USA ze strany Václava Havla. Vysloužil si tím v českých médiích nenávistné reakce.
Proč salvadorskému režimu tolik vadili učitelé teologie? Proč v převážně katolické zemi mučili a vraždili kněze a jeptišky a proč v roce 1980 plukovník salvadorské armády Saravia zastřelil v San Salvadoru při bohoslužbě arcibiskupa Romera? U oltáře byl do té doby zabit jediný arcibiskup: Tomáš Becket roku 1170, když se znelíbil králi, protože prosazoval církevní privilegia. I Romero a další se znelíbili mocným, domácím i těm z cizího impéria, a to proto, že prosazovali nikoli svá privilegia, ale práva chudých.
Po staletích španělské koloniální nadvlády, kterou vystřídala politika „zadního dvorku“, již pod názvem Monroeova doktrína praktikovaly Spojené státy, byla výsledkem obrovská nerovnost a brutální potlačování všech pokusů tento stav změnit.
V takovém prostředí se konečně zrodil i odpor církví. Určité kruhy se v Latinské Americe od konce padesátých let počaly zasazovat o zlepšení postavení chudých. V roce 1968 získal tento proud jméno teologie osvobození. Současně ho začal používat brazilský presbyterián Ruben Alves i peruánský katolík Gustavo Gutiérrez, který v roce 1971 vydal stejnojmennou knihu. Většinovou podporu hierarchie získal model církve zastávající princip „preferenční opce pro chudé“ právě v roce 1968 na zasedání latinskoamerické katolické biskupské konference v kolumbijském Medellínu. Biskupové tak reagovali na růst lidových hnutí, usilujících o sociální, politické a hospodářské reformy, a o větší podíl laiků na pastorační činnosti církve. Takový vývoj byl na straně instituční církve umožněn reformami, které přinesl Druhý vatikánský koncil (1962–1965). K radikalizaci lidových hnutí pak přispěla zejména úspěšná Castrova revoluce na Kubě v roce 1959, jejíž vliv na Latinskou Ameriku lze sotva přecenit.
Teologie osvobození od počátku chápala sama sebe jako kritickou reflexi praxe, šlo jí o nový způsob provozování teologie, vedoucí spíše k „ortopraxi“ než k ortodoxii. Významnou roli začaly hrát poznatky společenských věd a vedle dependenční teorie došla uznání i marxistická ekonomická a společenská (třídní) analýza nebo teorie strukturálního násilí. S tou koresponduje teologie sociálního nebo strukturálního hříchu, analyzující nadosobní podobu zla, vtělenou do společenských institucí a struktur. Z takového přístupu vychází kritika postkoloniální nerovnosti a kapitalismu jako takového.
Perspektiva obětí
Brzy se objevila výtka příklonu ke komunismu. Recifský biskup Helder Camara spor vyjádřil lapidárně: „Když dám chudým najíst, říkají, že jsem světec. Když se ptám, proč jsou chudí, říkají, že jsem komunista.“ K významným odpůrcům teologie osvobození patřili kardinál Ratzinger – v době, kdy vedl Kongregaci pro nauku víry, i jako pozdější papež Benedikt XVI. – i jeho papežský předchůdce Jan Pavel II. Za jeho pontifikátu došlo například k suspendování brazilského františkánského profesora teologie Leonarda Boffa, asi nejznámějšího představitele teologie osvobození.
Oficiální napomenutí za „chybné a nebezpečné myšlenky“, ovšem bez dalších sankcí, vydal Vatikán v roce 2007 i vůči dalšímu významnému teologovi, salvadorskému knězi Jonu Sobrinovi, tomu, který v roce 1989 jen o vlásek unikl smrti.
Sobrino je původem španělský Bask, narodil se roku 1938, do Salvadoru odešel v osmnácti letech už jako člen jezuitského řádu. Po studiích stavebního inženýrství, filosofie a teologie ve Spojených státech a v Německu se do Salvadoru vrátil a stal se spoluzakladatelem katolické Středoamerické univerzity Josého Simeóna Cañase v San Salvadoru.
Sobrino se věnuje především christologii, nauce o Kristu, který je podle křesťanské víry člověkem i Bohem. V dějinách teologického myšlení postupně sílil důraz na Ježíšovo božství. Stále více se z Ježíše z Nazaretu stával nebeský Kristus. Z toho, který volal k vnitřní proměně a k praktickému uplatnění lásky ve všech oblastech života, se stal předmětem uctívání. Jak se Kristus vzdaloval na nebesa, rostl význam církve, jejích kněží a obřadů pro cestu ke spáse. Už ve třetím století Cyprián vyslovil přesvědčení, že „mimo církev není spásy“. Navzdory reformaci i dalšímu vývoji katolické teologie je téma pořád předmětem sporů.
Nejvýznamnější Sobrinova christologická práce má příznačný titul Jesucristo liberador. Lectura histórico-teológica de Jesús de Nazaret (Ježíš osvoboditel. Historicko-teologické čtení o Ježíši z Nazaretu, 1991). Kniha vznikala v době krvavé občanské války a nese v sobě naléhavost hledání naděje. Sobrino volí perspektivu obětí – chudých, trpících a zabíjených Salvadorců. Kristus, kterého popisuje, je historický Ježíš s praxí lásky a osvobozujícím poselstvím Božího království chudých a pro chudé. Proti snahám zneužít Krista jako nástroje útlaku zdůrazňuje jeho konflikt s mocnými, který vedl k ukřižování. V jiné své knize píše o vzkříšení: „Ježíšovo vzkříšení je (…) symbol naděje. (…) Nevidím, jak jinak můžete prokázat lásku (…) než solidaritou s oběťmi tohoto světa. A když jste v solidaritě s oběťmi, nevidím, jak byste se mohli vyhnout kříži. Teologie kříže je teologií lásky v našem reálném světě.“
Stejně jako Kristus
Shodné hledisko pak proměňuje pohled na církev. Chápání církve jako „Božího lidu“ lépe koresponduje s novozákonním obrazem církve jako „těla Kristova“ než důraz na hierarchii, kněžskou moc a církevní autoritu. V přímé kritice tradičního pojetí nazval Sobrino svou sbírku prorocko-utopických esejů Fuera de los pobres no hay salvación (Mimo chudé není spásy, 2007). Tento základní motiv teologie osvobození, který najdeme i v dílech současného papeže, je vzdálen nějakému sociálnímu romantismu. Tito teologové zpravidla působí ve velmi úzkém kontaktu s chudými, s církví základních společenství, s bídou favel a slumů. Vědí dobře, jak krutá a degradující chudoba je. Chudí nejsou lepší lidé, ale jsou to lidé, jejichž důstojnost a práva a často i fyzický život jsou v ohrožení. Jsou oběťmi stejně jako Kristus.
Osvobození se týká všech. Nejen chudých a utlačených, ale i bohatých a utlačovatelů. Pro utlačené je cestou ke svobodě konec útlaku. Pro utlačovatele je osvobozením, když se útlaku vzdají, nebo spíše – když jsou zbaveni možnosti utlačovat. Růst vlivu levicových demokratických stran a hnutí v Latinské Americe posledních desetiletí a zlepšení situace chudých v řadě zemí bylo významně ovlivněno myšlenkami a praxí teologie osvobození.
V roce 2010 Jon Sobrino na závěr své přednášky v Mnichově před několika tisíci posluchači prohlásil, že naději na spravedlivou budoucnost nesou chudí, zatímco bohatý svět už žádnou naději vyvolat nedokáže. Často na jeho slova myslím.
Autor je publicista a duchovní Československé církve husitské.