minirecenze

Peter Macsovszky

Povrch vašej planéty

Drewo a srd 2017, 260 s.

„Román potřebuje tlachavost,“ řekl kdysi Puškin – a zdá se, že Peter Macsovszky si vzal ve své poslední próze jeho slova k srdci. Povrch vašej planéty totiž rezignuje na ucelený děj a dá se říct, že se tu v podstatě jen vypráví, na co si vypravěč zrovna vzpomene. V tom se kniha moc neliší od předchozího autorova románu Tantalópolis, který v roce 2016 právem získal cenu Anasoft litera. Jeho úrovně však nedosahuje. Problém určitě není v tom, že místo brazilského vnitrozemí se tentokrát většinou držíme v Bratislavě, Nitře a nejmenovaném maloměstě (v němž lze rozpoznat autorovy rodné Nové Zámky), ani ve skromnějším repertoáru formálních experimentů, které Macsovszky v Tantalópolisu prováděl i na úrovni větné stavby. Spíš není jasné, proč vypravěč neustále mluví o „vašej planéte“, když se dění na jejím povrchu nijak zásadně nestraní: chodí do hospod, cestuje, pracuje v různých redakcích, projde několika vztahy. Gabriel Ferde je sice nedůvěřivý a místy až paranoidní pozorovatel, ale oproti Szoborkayovi z Tantalópolisu je to pořád společenský člověk. Dovíme se od něj například, jak probíhala sametová revoluce v Nitře, jak fungovala slovenská redakce časopisu Reader’s Digest nebo jak vypadá sousedské soužití v maloměstském paneláku. Takováto mozaika proložená odkazy na nejrůznější osobnosti slovenské i světové kultury by mohla potenciálně pokračovat ještě hodně dlouho. Otázku, jak ji ukončit, dokud je čas, však Macsovszky vyřešil dost krkolomně: teleportem z Nových Zámků do Buenos Aires.

Michal Špína

 

Helle Helle

Tohle jsem měla napsat v přítomném čase

Přeložila Helena Březinová

Paseka 2017, 168 s.

„Nevěděla jsem, co sama se sebou ani co dál,“ říká dvacetiletá Dorte. Dánská studentka je hrdinka dnešní doby. Bezcílně bloumá životem, v němž ji všechno míjí stejně jako vlaky její malý domek u nádraží. Univerzitní studium hraje pouze roli jakési výplně v konverzačním vakuu při setkání s rodiči. Skutečnou náplní dne je káva, dlouhá procházka, zákusek za pár drobných a noční insomnie. Dánská prozaička Helle Helle rozehrává na malém prostoru part půvabné povrchnosti, který rezignuje na psychoanalytické reflexe i sociologickou sondu. Nakonec to autorka nevydrží a v poslední kapitole čtenáři zcela bezelstně prozradí svůj modus operandi: cílem literatury je osekat formu a vše, co tam nepatří, vyhodit. Tento autorský striptýz ale sám působí nadbytečně. Dorte se nicméně touto metodou zcela neomylně řídí ve svých vztazích, které mají formu tekuté lásky bez zodpovědnosti a budoucnosti. Partnerské panta rhei velí vyhodit starého milence po setkání s novým – bez emocí, vzruchu a vášně. Škoda, že ona vzývaná „osekanost“ zasáhla i do zpočátku budované nejistoty, zda čtenář sleduje pouze několik časových fází, nebo snad paralelní životy téže postavy. Nedostatek spánku, teta se stejným jménem i osamělou duší toužící po dokonalém partnerovi a chybějící časové údaje vytvářejí dojem sofistikované hry, ta ale až příliš brzy klesne k banalitě tradičního vyprávění. Jeden z partnerů hrdinky prohlašuje, že číst cokoli jiného než Kafku postrádá smysl. Ale tato kniha smysl nehledá.

Vojtěch Ondráček

 

Peter McLean

Dominion

Přeložila Michaela Šprtová Macková

Host 2018, 325 s.

Kilometr pod Londýnem, v chodbách, které tam před dávnými věky vykopali zemští elementálové, se dějí zlověstné věci. Hniloba zamořuje základy města, jimiž se šíří zkáza a nemoci, hranice mezi naší realitou a jinými světy se nepříjemně ztenčují a v Nebi se schyluje k válce. Nastává čas změny. A do toho všeho se zaplete Don Drake, kterého čeští čtenáři znají už z první části městské fantasy série Spálený muž jako diabolistu využívajícího svých schopností k nájemným vraždám. Relativní klid po porážce pekelných sil v minulé knize hodně rychle končí a najednou přestává být jasné, jestli jsou záporáci z minulého svazku opravdu tak špatní, jak se zdálo, protože v porovnání s novými podobami zla začíná platit, že nepřítel, kterého známe, je jen z poloviny nebezpečný. Vzhledem k tomu, že „podivná doba si žádá podivné spojence“, setkáme se opět s pekelným knížetem Adamem, hamižným démonem Pelyňkem i kněžím vúdú papa Armandem. Hlavní antihrdina Drake s domestikovaným arcidémonem, který se poněkud vymyká kontrole, se tentokrát především musí rozhodnout, na kterou stranu se přidá a kde v té chaotické směsi magie, kouzel a oživlé mytologie stojí skutečné zlo. Akční lehce napsanou žánrovku plnou břitkých dialogů máte přečtenou za večer, a když od ní nečekáte žádné transcendentní literární zážitky, snadno vás strhne eklektickou směsí černé magie, fantastických bytostí, cynických hlášek, alkoholového oparu londýnské periferie a především spoustou nečekaných zvratů.

Karel Kouba

 

Radka Kubelková

Edvard Beneš mezi Londýnem a Moskvou

Epocha 2017, 280 s.

Období, na které se historička Radka Kubelková ve své práci zaměřila, se sice v české historiografii dočkalo zpracování už dříve, ale její kniha přináší nové poznatky a problematiku podává v souhrnné a ucelené formě. Čtenář tak může sledovat vývoj spolupráce představitelů londýnského a moskevského exilu – od československo­-sovětské smlouvy z prosince 1943 po přijetí Košického vládního programu v dubnu 1945. Jde o poměrně krátký, ale velmi dynamický časový úsek. Jednání prezidenta i dalších exilových politiků je zde zasazeno do širšího kontextu. Například východiska Benešovy exilové linie smluvního zajištění bezpečnosti lze nalézt už v roce 1920, kdy si sovětské Rusko a ČSR vyměnily své zástupce. V knize najdeme také informace o méně známých jednáních, jež se týkala poválečného uspořádání osvobozeného státu, vyloučení některých politických stran z veřejného života nebo úlohy národních výborů. V neposlední řadě je pozornost věnována tématům Podkarpatské Rusi, cesty vládního delegáta na osvobozené území a konečně i návratu Edvarda Beneše do vlasti. Hranice státu, jak se ví, překročil z východu, ale méně známý už je fakt, že se vše událo za vyloučení západních diplomatů a v režii těch sovětských. Kniha představuje cenný příspěvek k dějinám exilové politiky a lze ji doporučit všem zájemcům o československou historii. Za pozornost stojí i příloha, která obsahuje přesné znění smlouvy z prosince 1943 a řadu dalších dokumentů.

Martin Dolejský

 

Plážoví povaleči

(Beach Ratts)

Režie Eliza Hittmanová, USA, 2017, 95 min.

Premiéra v ČR 29. 3. 2018

Druhý film americké režisérky Elizy Hittmanové Plážoví povaleči působí jako důstojný dědic francouzské sensualistické poetiky známé z filmů Claire Denisové nebo Philippa Grandrieuxe. Vypráví o dospívajícím Frankiem, který žije v Brooklynu, nedaleko od pláží na pobřeží. Zatímco před svými kamarády se snaží působit jako heterosexuál, a dokonce si kvůli tomu najde dívku, noci tráví s postaršími gayi, s nimiž se seznamuje na internetovém chatu. Film působí jako temný, destruktivní protipól loňské hořkosladké gay romance Dej mi své jméno. Zamlklý Frankie totiž neobývá rajské universum italského venkova jako hrdinové filmu Luky Guadagnina, nýbrž turistickou plážovou oblast, která je zobrazena spíš jako časoprostor nekonečné letargie než místo permanentní zábavy. Kamera volí spíš chladné tlumené barevné odstíny a všímá si více postav než prostředí. Zásadní pro náladu filmu je také zvuk, plný monotónních šumů a hluků okolí, od šumění moře po hučení dálnice. Stejně monotónně a bezcílně působí i jednání prakticky všech postav. Energii ovšem snímku dodává skvělý herecký výkon Harrise Dickinsona, jenž obsadil hlavní roli a v drobných grimasách nebo i držení těla dokáže zachytit vnitřní nejistotu a pocit člověka lapeného do pasti. Plážoví povaleči, kteří zvítězili na letošním festivalu Mezipatra, jsou tak spíše intenzivní imprese odloučenosti a vnitřní opuštěnosti než klasický LGBTQ film.

Antonín Tesař

 

Klára Hosnedlová, Nona Inescu

The Inhabitant

Polansky Gallery, Praha, 17. 3. – 5. 5. 2018

Umělkyně Klára Hosnedlová a Nona Inescu se na společné výstavě The Inhabitant rozhodly věnovat tématu utváření habitu jakožto krunýře chránícího člověka před destabilizujícími zásahy zvenčí. Instalace budí dojem sdílené křehké intimity, zaplněné symboly disciplinujícího a svazujícího řádu i artefakty, které asociují pocit bezpečí. Snad nejvýrazněji onu křehkost vyjadřuje objekt připomínající obrovskou perlorodku, jež v sobě ukrývá drahocenný poklad, nebo stylizovaný koupelnový závěs z latexu prošpikovaný piercingy z chirurgické oceli, jehož autorkou je Nona Inescu. Intimní dojem je umocněn tím, že instalace sestává z estetizovaných předmětů každodenního domácího života, a vytváří tak svého druhu bytový interiér, v němž najdeme taburet, žehlicí prkno nebo dekorativní obrazy. Výslednou subverzivně femininní výpověď ještě posilují performativní intervence Nataši Novotné. Kdo by ale očekával, že je zde stereotypní obraz křehkého ženského nitra, opatřeného tvrdým krunýřem nebo vyžadujícího ritualizované bezpečí domova, pojímán ironicky nebo s nadsázkou, bude zklamán. Zdá se, že Hosnedlová ani Ionescu necítí potřebu reflektovat svou podmíněnost kriticky, z feministických pozic. Před reflexí své sociální podmíněnosti dávají přednost ponoru do femininní psýché a existenciálního rozměru ženského těla. Těžko říct, jestli je taková feminita pojímána esencialisticky. Spíše se zdá, že se za jakýkoliv obraz ženství staví s nesmlouvavou afirmací.

Martin Vrba

 

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Idiot

Divadlo Rokoko, Praha, premiéra 10. 3. 2018

Zatímco poslední významné pražské zpracování stěžejního Dostojevského románu, uvedené v roce 1981 v režii Zdeňka Kaloče na scéně Národního divadla, plynulo v pomalém tempu, současnou dramatizaci Věry Maškové v Divadle Rokoko lze přirovnat ke smršti, v níž se zmítá řada rozháraných duší. Ve středu dění je postava knížete Myškina, v podání Aleše Bílíka věrný obraz hlavního hrdiny Dostojevského románu. Myškin se ocitá v nerovném střetu s mamonáři, prospěcháři, násilníky a lháři a ve své naivní víře je chce léčit soucitem, přátelstvím a láskou. Z dalších postav zaujme Nastasja Filippovna Niny Horákové, jež střídá polohu bezuzdné kurtizány s polohou oběti marně toužící po lásce a pochopení. Režiséru Pavlu Khekovi se navzdory zkrácení románového děje podařilo c vytvořit výrazné typy lidí, kteří knížete obklopují. Hraje se na scéně s temně hnědými posuvnými dveřmi a stěnami připomínajícími obložení z dubového dřeva, prostor osvětlují dva honosné křišťálové lustry. Tak je znázorněn bohatý dům Jepančinových. Rekvizity jsou minimální – stůl, židle a pohovka. Kostýmy ženských postav jsou světlé, vzdušné, ve stylu 19. století, muži jsou v tmavém. Nápadný je ovšem bílý oděv knížete Myškina, symbolizující hrdinovu mravní čistotu. Novou inscenaci Idiota kromě milovníků ruské klasiky možná ocení i mladé publikum, které nerado sahá po „tlustých“ románech. Zájem mladých na prvních reprízách tomu nasvědčuje.

Alena Morávková

 

Charlotte Gainsbourg

Rest

CD, Because Music 2017

Málokterá celebrita je – údajně – tak jedinečná, svá a talentovaná. Nepodléhá žádným trendům ani módním diktátům, píše se v časopisu pro ženy. Na sobě má džíny, bílé triko a bundu Le Smoking: oblečená je neformálně, přesto elegantně. Je sebevědomá, ale s číšníky mluví šeptem a stejně i zpívá. Kdo je to? Správně, Charlotte Gainsbourg, jejíž čtvrté album, kombinující vkusný synthpop a decentní orchestrální aranže, opět neurazí. Zpěvačka si navíc poprvé sama napsala texty. Před padesátkou už má zkrátka člověk něco za sebou a obsahově to vydá třeba i na jedenáct písniček, jejichž slova hudební kritika ocenila. I když, co si budeme povídat – asi tušíte, jak je to se vkusem hudebních kritiků, navíc když nejde o hudbu. Možná se jim prostě jenom líbí zralá francouzská herečka, jejíž tvář znají z plakátů k Nymfomance, na nichž předvádí orgasmus (tahle umělecká studie ženské sexuality od režiséra Larse von Triera na bulvární novináře před pár lety zapůsobila téměř jako Padesát odstínů šedi). A pak jsou tu ještě posluchačky libovolného věku, jimž je nové album určeno především: také ony jsou rády sebevědomé, ležérně vkusné a možná i intelektuálně nymfomanické, a kromě toho je jim jasné, že za úspěchem moderní francouzské šansoniérky stojí dobrý producent, a ne homole silikonu. Tady jsou všechny ingredience přírodní a moderní technologie je pouze dělají lépe stravitelnými. K poslechu desky doporučuji intimní pološero, čajové svíčky, kvalitní mošt a klidně i trochu sýra od vašeho farmáře.

Billy Shake jr.