par avion

Z německého tisku vybral Martin Teplý

Deník Die Tageszeitung z 29. března se vě­nuje mimo jiné problematice základního nepodmíněného příjmu. Pro Německo existuje několik modelů. Jeden z nich, vypracovaný „think­-tankem“ strany Die Linke, by přiřkl měsíčně všem dospělým 1080 eur a mladistvým pod 16 let 540 eur. To odpovídá 27 tisícům, respektive 13 500 korunám. Tato částka tedy převyšuje čistý průměrný příjem v České republice. Daňová zátěž by přitom u těch, kteří vydělávají více než 135 tisíc měsíčně, vzrostla na 70 procent, takže by jim zůstalo okolo 40 tisíc korun. Zastánci této myšlenky jsou přesvědčeni, že každý má právo rozhodnout se, zda chce pracovat, nebo ne. Je jim nicméně jasné, že aby jejich model fungoval, museli by nadále pracovat všichni ti, kteří pracují dnes. Vypadá to jako kvadratura kruhu, která navíc zcela odporuje německé antropologické konstantě, podle níž se jedinec definuje především skrze své povolání.

 

Církev a fotbal – toto spojení je vzácné a obě strany si pravděpodobně myslí, že jsou si na hony vzdálené. Deník Kölner Stadt­-Anzeiger ovšem na apríla uveřejnil trochu zvláštní rozhovor s katolickým farářem. Wolfgang Fey káže zpravidla ozdoben šálou fotbalového klubu 1. FC Köln. Neznamená to jen, že je fanatický fanoušek týmu. Snaží se fotbal „uchopit teologicky“ a také se starat o problematické fanoušky. Fotbal má podle faráře Feye podobně jako náboženství dimenzi, která pomáhá nalézat vlastní identitu. Je to pevný bod, jistota, že spolu můžeme žít, pokud zachováme určitá pravidla a máme jeden cíl. Na rozdíl od křesťanství je však ve fotbale výsledek zpravidla nepředvídatelný a před hrou vždy otevřený. Fey je – kromě toho, že má na starosti svou farnost – také odpovědný za problematické fanoušky a sedí v komisi, která rozhoduje o zákazu vstupu na stadion. Na začátku svého angažmá očekával rozhovory „s prázdnými holými lebkami s pearcingem“, ale setkává se spíše s normálními mladými chlapy, kteří přes týden chodí do práce a mají svůj „občanský život“, kdežto o víkendu v anonymitě velké skupiny na fotbale ventilují agresi. Feye nejvíce překvapilo, že si vůbec nejsou vědomi dosahu svých činů: „Netuší, jaký strach z nich mají třeba rodiče, kteří na fotbal vyrazili s dětmi. Souvisí to možná s tím, že jim je mezi 18 a 30 lety a v osobním ani pracovním životě ještě nebyli nuceni převzít za něco zodpovědnost.“ Zakázat vstup na stadion každému, kdo se nějak provinil proti pravidlům, však podle Feye není řešení. „I tihle fanoušci jsou součástí naší rodiny. Je třeba jim jasně sdělit, že je neodsuzujeme jako lidi, že odsuzujeme jen jejich chování v danou chvíli.“ Fey strávil celý život ve společnosti lidí, kteří se pohybují na hraně zákona či morálky nebo jsou v těžké životní situaci, a ti také plní každou neděli jeho kostel, což je dnes i v katolickém Porýní výjimečné. Sám duchovní má o budoucnost církve starost: „Jsme jako faráři unaveni ze všech možných koučinků a seminářů. Pokud se nebudeme schopni dotknout lidí, kteří žijí vírou a hledají ve víře odpovědi na problémy každodenního života, žádné další vzdělávání nám nepomůže.“

 

Mnichovský deník Süddeutsche Zeitung přinesl 1. dubna rozhovor s nakladatelem Thomasem Carlem Schwoererem, což je předseda Německé mírové společnosti. Ta je už od roku 1892 největší německé sdružení pacifistů a odpůrců války. Schwoerer je znechucen z toho, že se násilí stále používá jako prostředek, jak zabránit „ještě většímu násilí“. Prevencí genocidy nemůže být ozbrojený zásah v krizových oblastech – vždy existuje mírové řešení, ale buď jej nikdo nechce využít, nebo se o něj strany konfliktu snaží jen na oko. „Například ve Rwandě chtěla OSN postavit mezi znesvářené strany modré barety, ale členské státy buď vojáky neposlaly, anebo jen velmi málo. (…) Války, které se kvůli neochotě k mírovému řešení vedou, jsou pak nesrovnatelně dražší a stojí spousty lidských životů.“ Kdo chce mír, musí však mluvit i s nepřítelem, nejen se svými partnery. Jako příklad Schwoerer uvádí Severní Irsko, kde už dvacet let trvá příměří, nebo aktuálně Kolumbii, kde se armáda FARC mění v politickou stranu a vzdala se guerillových bojů. Ideální by podle Schwoerera bylo mluvit i s takzvaným Islámským státem a nabídnout mu vlastní území, pokud by se ovšem Daesh zavázal dodržovat lidská práva a nepodnikat další výboje. Podobně by se měly chovat USA v Afghánistánu; po sedmnácti letech bojů tamní „válka s terorem“ rozhodně není vyhrána a USA nemají plán, jak dále postupovat. Naprostou tragédií je pak účast Německa v „mírových misích“, ať už v Afghánistánu, nebo třeba v Mali. Německo by se podle Schwoerera mělo okamžitě stáhnout a využít svou dobrou pověst při mírových jednáních. Místo toho je dnes čtvrtým největším exportérem zbraní na světě a německé zbraňové systémy jsou využívány v Jemenu či syrském Afrínu k vraždění civilistů.