Země nasáklá krví

Jurij Dmitrijev a ruská republika Karélie

Třetí autorská reportáž (viz A2 č. 3 a 5/2018) ze zemí bývalého Sovětského svazu nás seznamuje s mezinárodní organizací Memorial, která se zabývá oběťmi politických represí. Jejím členem je i Jurij Dmitrijev, který v devadesátých letech objevil v Karélii hromadné hroby lidí popravených v době Velkého teroru. On i ostatní pracovníci Memorialu čelí nejrůznějším represím, protože nabourávají mýtus o hrdinství vlastenců z Rudé armády a KGB.

Váreňku jsem si vždycky představovala trochu jako Varju z Rybakovových Dětí Arbatu (1987, česky 1989). Drobná a bledá, s tvrdým jemným pohledem a blonďatými vlnami okolo čela. Bylo jí sedmnáct, o rok míň než Alje Rachmanovové, a byla krásná a přímá a vzdělaná a zcestovalá. Alexej Brusilov byl o třináct let starší, měl malé oči, řád na prsou a otce generála. Toho generála. Alexeje Alexejeviče Brusilova, nejúspěšnějšího ruského vojevůdce téhle války. Musela to být svatba roku. Jenom ať skončí válka, říkali si všichni, a všechno je zase jako dřív. O bolševicích nemluvili. Byl začátek července 1917 a zámeček nedaleko Moskvy, kde se brali, sloužil jako vojenské sanatorium.

 

Žanna d’Ark

Čeka je sebrala ani ne rok po svatbě. Váreňku pustili, ale Alexej z Lubjanky přešel k rudoarmějcům a snad zemřel v Kyjevě, snad v Rostově. Snad tyfus, snad děnikinovci. Rozešli se už ve vězení, ani syna neviděl. Váreňka zůstala u Brusilovových. Začala vystupovat proti perzekuci duchovenstva …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky