Třetí autorská reportáž (viz A2 č. 3 a 5/2018) ze zemí bývalého Sovětského svazu nás seznamuje s mezinárodní organizací Memorial, která se zabývá oběťmi politických represí. Jejím členem je i Jurij Dmitrijev, který v devadesátých letech objevil v Karélii hromadné hroby lidí popravených v době Velkého teroru. On i ostatní pracovníci Memorialu čelí nejrůznějším represím, protože nabourávají mýtus o hrdinství vlastenců z Rudé armády a KGB.
Váreňku jsem si vždycky představovala trochu jako Varju z Rybakovových Dětí Arbatu (1987, česky 1989). Drobná a bledá, s tvrdým jemným pohledem a blonďatými vlnami okolo čela. Bylo jí sedmnáct, o rok míň než Alje Rachmanovové, a byla krásná a přímá a vzdělaná a zcestovalá. Alexej Brusilov byl o třináct let starší, měl malé oči, řád na prsou a otce generála. Toho generála. Alexeje Alexejeviče Brusilova, nejúspěšnějšího ruského vojevůdce téhle války. Musela to být svatba roku. Jenom ať skončí válka, říkali si všichni, a všechno je zase jako dřív. O bolševicích nemluvili. Byl začátek července 1917 a zámeček nedaleko Moskvy, kde se brali, sloužil jako vojenské sanatorium.
Žanna d’Ark
Čeka je sebrala ani ne rok po svatbě. Váreňku pustili, ale Alexej z Lubjanky přešel k rudoarmějcům a snad zemřel v Kyjevě, snad v Rostově. Snad tyfus, snad děnikinovci. Rozešli se už ve vězení, ani syna neviděl. Váreňka zůstala u Brusilovových. Začala vystupovat proti perzekuci duchovenstva a bránila chrámy. V Moskvě jí přezdívali „pravoslavná Johanka z Arku“ a nikdo nemohl uvěřit, že se tahle mladinká vdova míchá do chaotické politiky. Jak se zastává kněží – hodí se to od mladé ženy vůbec? Vždyť má doma kojence! Jak je statečná a přitom krásná!
V květnu 1922 ji znovu zatkla Čeka, vlastně už GPU. Z Butyrské věznice krátce nato odešlo psaní Vladimiru Iljičovi: „Ptám se Vás, který se nazýváte vůdcem ruské revoluce: jakými slovy, ne-li krvavým zúčtováním, nazvat Váš revoluční soud? Nemyslete, že touto cestou vykořeníte náboženské cítění z duše ruského národa.“ Žádná prosba o slitování, ale pohrdání. Z monstrprocesu s Váreňkou a osmi kněžími se dochovala její obhajoba: „Vinu nepřiznám. Ale váš verdikt přijmu klidně, protože podle mého náboženského přesvědčení žádná smrt není. Nežádám shovívavost ani milost.“ Držela při tom v náručí dvouletého syna. Poslali ji na Solovecké ostrovy. Nevím, kde zůstalo děťátko – všichni na něj zapomněli. Možná u toho chromého generála v domě pod Arbatem.
* * *
Jurij Dmitrijev na ni poprvé narazil, když už byla na Soloveckých ostrovech. A okamžitě se do ní zamiloval. Opravdově a otevřeně. Nikoho takového ještě nepotkal. Pořád o ní mluvil. Všem bylo jasné, že nepřestane, dokud ji nenajde. A on nakonec všechny najde, jakože se Dmitrijev jmenuje, i kdyby měl pozobracet celou Karélii. Vskrytu si ovšem říkali, že zamilovat se do ženy z lágru je šílenství. Ale kdo by na jeho místě nezešílel? Trochu psycho a trochu mystik asi byl. Většinou pro něho prostě používali slovo „svérázný“.
* * *
Nepřeryla jsem ani zdaleka tolik archivů jako lidé z Memorialu, ale nějaký obrázek o Váreňce mám. Považovala se za politického vězně, v jednom dopise dokonce za mučednici, a otevřeně pohrdala plebsem a nevěřícími bolševiky. Musela být tvrdá a hrdá. „Informuji vás,“ psala v červenci 1937 vedení tábora, které ji poslalo na rozestavěný Bělomorský kanál, „že odmítám nastoupit do práce, stejně jako být deportována do podmínek, v nichž jsou běžné krádeže, hrubý jazyk, prostituce, štěnice a vši, stejně jako další důsledky toho, že kriminálníci sdílejí baráky s odsouzenými podle paragrafu 58.“ Kriminálníci ji nenáviděli a dávali to najevo. Vzpomínají na ni jako na namyšleného cvoka. Odmítala pracovat, „aby neumřela nudou“. Ale když vypukla epidemie, okamžitě se přihlásila jako zdravotnice. Ostentativně se modlila. E. Selezněva vzpomíná, že minimálně třikrát držela protestní hladovku a ničila přídělové lístky na chleba. Požadovala knihy a noviny. V nemocnici brala morfium, a když ho nedostala, zahajovala hladovku. Nemám ponětí, jak dokázala se svou povahou tak dlouho v lágrech přežít. V posledním protokolu se uvádí: „vyšší trest – zastřelení“. A. Zinkovščuk měl celu naproti ní a tak onu večerní scénu viděl:
„Brusilova, jdete do transportu!“
„Kam půjdu, občane vrchní dozorce?“ očividně se mu vysmívala.
„Na Solovky.“
„Ach, tam už jsem byla. Máte nějaký tabák na tak dlouhou cestu?“ Dozorce vyndal z kapsy tabák a podal jí ho.
„Není to málo?“ ušklíbla se.
On taky.
„Nebudeš mít čas vykouřit ani tohle!“
Pochopila, co tím myslí, a omdlela. Stráž ji za nohy vytáhla z cely a naložila do auta.
Lovec lebek, těch s dírou v čele
Jurij Dmitrijev není z těch, co by se z nepochopitelné situace zhroutili. Když ho zavřeli, smířil se s tím. Jeho spoluvězni většinou zabíjeli čas sledováním prvního kanálu – z petrozavodské věznice utíkali do televizních show. On ale zůstal duchem za mřížemi. Přemýšlel nad tím, jak se lidé cítí a co se jim honí hlavou, když koukají na strop v cele. Často myslel na Váreňku, na její neústupnost a víru. Ale vzpomínal i na živé.
1988. Jak se jen ten traktorista jmenoval? Muselo to být v osmaosmdesátém. Telefonáty, že zas vyryl „ňáký kostečky“. Pár tejdnů předtím je s Míšou vytáhl Saša Trubin do Běsovce, někdo z prokuratury, milice, lidi z okresu, někdo řekl: „No, kosti, no a co?“ Nikdo se s tím nechtěl tahat. A v lebce bylo co? Malá kulatá díra na čele. Tak to celý začalo. Hned mně bylo jasný, co je potřeba dělat, pohřbít, křesťansky, lidsky, a zjistit, kdo to byl. Nemohl se pak nevracet a nehledat, po Běsovci v Sulažgoru, až tehdy přišel ten traktorista, kopal a v garáži schraňoval kosti, lebky, brýle, pera, lžičky. A ty noviny ze září 1937, co nemohl přečíst. Září 1937… Váreňka.
1990. Nikdy jim nevěřil, že archivy nechaj otevřený. Nesměli kopírovat, jen opisovat ručně. Seděli v archivech s Čuchinem, namlouvali protokoly na diktafon. Doma pak přepisovat. Tehdy ho opustila žena a nechala ho s dětmi, dřevěný stůl padal pod bordelem, hrůza, rozšifrovat, propojit, archivy zatčených, příjmení, jméno, jméno po otci, rok narození, archivy zastřelení, ženy, muži, čísla, archivy zasedání trojek, jména, data, čísla, z papírů vyvstávali konkrétní lidé, touha je najít a pohřbít. První Knihy paměti, třináct tisíc obětí Velkého teroru, místa, kam se nechodí, jak říkaly babky, kde straší, kopání v tajze, slyšel jejich hlasy, volaly ho. Lidi musí vědět, odkud jsou, a v Karélii je země rudá od prolitý krve.
1965. Vždyť byli malí, nevěděli, co dělaj. Najednou si vzpomněl, že to léto měl modročervené tenisky. Zatracený tenisky, když s klukama za městem našli lebku, lidskou lebku, a hráli s ní fotbal, kopali ji do brány u baráku, zatraceně, muselo jim dojít, co dělaj, svoloč.
1991. Dírou v podlaze auta se míhal asfalt a – bylo to rodinné tabu, děd umřel ve dvaatřicátém roce a druhý ve třiačtyřicátém, byla válka, těžký život, všichni umírali – cestou z pohřbu těch, co našli, vraceli jim jména a pohřbívali jejich ostatky, teprv cestou domů se otec přiznal, že děda rozkulačili, že umřel na Bělomorkanálu, že druhý byl v kolchoze zatčen a zmizel v Jakymsistánu ve třicátym osmym.
Jurij Dmitrijev seděl ve věznici, kterou dobře znal. Pamatoval si jména lidí, kteří tu byli zavření v letech 1937 a 1938. Znal jejich rozsudky. Věděl, kam koho odvezli. Věděl, kde koho on sám vykopal a pohřbil. Věděl, kdo před osmdesáti lety seděl v jeho vlastní cele. Třicet let obětoval přiřazování jmen rozházených po archivech ke kostrám v zapomenutých masových hrobech. Přemýšlel, jestli se v petrozavodské věznici cítili jako on.
2016. A stejně to nejde, čekat, Solženicyn říkal arestoznanie; přišili mu dětskou pornografii, pedofilii, Natašku sebrali rovnou ze školy. Káťo, sám tomu nerozumím, nic nechápu, ale s takovým paragrafem v zóně nepřežiju, od osmi do patnácti, a v telefonu slyšel její hlas: „Dní?“
1997. Museli ho zavřít kvůli Sandarmochu. Devět tisíc lidí, proděravěných lebek v rakvích vystlaných kapradím, první ze tří etap soloveckých poprav, to Solovky ho vedly k Váreňce, a Bělomor s Gríšou Saltupem tam postavili kámen, „Lidé, nezabíjejte jeden druhého“, a pak portréty mrtvých přibili na sosny, lidé odevšad jezdili a hledali příbuzný, na Dny paměti, Véňa s Irou z Memorialu to začali, 5. srpna, všude byli komáři, tolik lidí jezdilo. Rozdíl mezi obyvatelstvem a lidem je jasný, ne? Lid zná svou historii, jazyk, kulturu. Dám lidem seznamy jejich mrtvých, to vaše děti zabili, a jestli ne vy, nikdo se o ně nebude zajímat, lidské duše čekaly, aby někdo přišel a vzpomenul na ně. To proto ho zavřeli, fakt, loni vyšel ten článek, že to ne NKVD, ale Finové za války, naši nevraždili nevinné, a předloni poprvé nepřijel nikdo z okresu, žádný pop nebo tak a nikdo z Ukrajiny. To už bylo jasný, že je Memorial v průseru, zahraniční agenti, jako Váreňka, paragraf špionáž a agitace. Věděl, že přijedou, černý vrány, a jeho seberou nebo zabijou a že mu nikdo nevěřil, ani Káťa ne.
2003. Od Sandarmochu pět let, každé léto, a to věděl, kde musí být, měl zápisy o popravě, musel ji najít, všem říkal, že na setkání s ní asi ještě není připravený, Boží vůle, mrtví nejsou nikdy mrtví, dokud patří k živým, a když pak na osmém splavu křtil Natašu, chtěl ji pokřtít Varvara, najednou vysvitlo slunce, vždyť Boží milostí Váreňku našel, pohřbil ji, slyšel ji, v noci, v lese, Karélie je prokletá země, ale tehdy vyšlo to slunce, na osmym šljuzu Bělomoru, když křtil svoji Natašku.
* * *
Jurije Dmitrijeva, hlavu karelského Memorialu, 27. ledna 2018 pustili po roce domů. O měsíc později státní orgány uznaly, že je „trochu divný, ale zdravý“. Varvaru Brusilovu zastřelili 10. září 1937.
Autorka je publicistka.