Arnon Grunberg
Mateřská znaménka
Přeložila Veronika Havlíková
Dybbuk 2017, 344 s.
Ač se to zpočátku může zdát, není román Mateřská znaménka příběhem o rodinných nebo milostných vztazích. A navzdory názvu není ani vyprávěním o zhoubných nádorech. Jeho hlavní postavou je psychiatr Otto Kadoke, průměrný Evropan, který našel uplatnění v krizovém centru prevence sebevražd. Podobně jako sezení u drahého psychiatra, který vydělává na tom, že se mu klienti postupně a pomalu otevírají a on je léčí, je kniha velmi vleklá a skoro bezdějová. Úchvatnou zápletku tedy v románu nečekejte. Postupný ponor do fikčního světa nicméně vyvolává několik otázek, na které si mají nejen Kadokeho pacienti, ale i čtenáři odpovědět sami. Nizozemský autor Arnon Grunberg, podobně jako románový protagonista, je nesmí hned vyslovit: jinak by lékař nevytáhl z pacientů potřebný čas a peníze a autor ze čtenářů čas a pozornost. Nejzásadnější otázkou románu je, jaké místo v moderní společnosti mají osoby, které se nedokážou podvolit všeobecně přijímané morálce a životním hodnotám. Jako východisko se nabízí buď potlačení vlastní osobnosti ve prospěch jiné, nebo dobrovolný odchod ze života. Druhá možnost přitom není v románu nahlížena jako něco nežádoucího, co nezbytně potřebuje zásah zvnějšku. Měšťácká morálka je tu zpochybněna otázkou, zda je precizně organizovaná prevence sebevražd vlastně nutná a jestli psychiatr a krizová centra nepředstavují spíš mezistupeň mezi životem a smrtí. Stejně jako při terapeutickém sezení však čtenář hotové odpovědi nedostane…
Olga Pavlova
Carlton Mellick III
Strašidelná vagina
Přeložil Milan Žáček
Carcosa 2018, 192 s.
Specializované hororové vydavatelství Carcosa vydalo tři krátké prózy amerického spisovatele Carltona Mellicka III, nabízející první nahlédnutí do těsných a vlhkých hlubin okrajového žánru Bizarro Fiction. Nálepka je spojená hlavně s produkcí malé portlandské firmy Eraserhead Press a jejími kmenovými autory, k nimž Mellick III patří. Útlá kniha Strašidelná vagina je ve skutečnosti souborem dvou různých Mellickových knih, z nichž každá má zhruba sto stran. Rozsahem – ale nejen jím – se autorovy prózy blíží teenagerským hororovým novelám z edice Stopy hrůzy. V případě Mellicka máme ale spíš co dělat se stopami krve, spermatu a dalších tělesných tekutin. Hrdina titulní novely podniká expedici do vaginy své přítelkyně, v níž s největší pravděpodobností straší. V příběhu Fantastické orgie se hlavní postavy účastní speciální swingers party, určené výhradně pro osoby nakažené exotickými pohlavními chorobami. Nejlepší text knihy, povídka Porno v srpnu, je delirické vyprávění o zmutovaných pornohercích uprostřed oceánu. Mellickovy prózy jsou jednoduché, svižné a soustředěné na popisy čím dál grotesknějších výjevů, sycených především žánry body hororu a pornografie. Autor zároveň v několika pasážích přiznává inspiraci Japonskem jako jedním z důležitých zřídel absurdní popkultury. Strašidelná vagina je transgresivní pop, přinášející euforický pocit radostného klouzání po mazlavých, lepkavých površích různých bezprostřední odpor budících objektů.
Antonín Tesař
Anna Křivánková, Antonín Tesař, Karel Veselý
Planeta Nippon
Crew 2017, 299 s.
Mezi tituly nominovanými na cenu Magnesia Litera za publicistiku se letos vcelku překvapivě objevila kolektivní monografie zaměřená na japonskou vizuální kulturu. Ze tří navržených knih nakonec jako jediná odešla bez ceny, což je trochu škoda, protože téma rozebírá vskutku poctivě. Jednotlivé bloky si mezi sebe rozdělili tři povolaní autoři – vedle našeho redakčního kolegy Antonína Tesaře, který se komiksům manga věnuje i jako jejich autor, to jsou dva přispěvatelé Ádvojky, Karel Veselý a Anna Křivánková. Nakladatelství Crew publikaci nabízí především jako příručku pro ty, kdo by se v japonské komiksové produkci rádi zorientovali. Manga ale zaujímá jen třetinu knihy; prostor tu dostal také film, počítačové hry nebo svérázná móda fanoušků japonské vizuální kultury, která v poslední době dobývá svět. Dozvíte se, proč jsou mezi jejími fanynkami tak oblíbené příběhy, v nichž se do sebe zamilují dva muži, proč jsou japonské animované filmy plné přírodních motivů a nejrůznějších bůžků i jak s tím vším souvisí láska Japonců k robotům a monstrům. Autoři se snaží uvádět jednotlivé fenomény do kontextu a také je interpretovat pro české čtenáře. Vzhledem k trojčlennému autorskému týmu je až překvapivé, jak celistvě kniha působí. Vytknout by se dala snad jen trochu nepřehledná sazba, plná informačních boxů, v nichž se občas některé informace opakují. Vzhledem k tematickému řazení a objemnému rejstříku může Planeta Nippon ve svém oboru fungovat i jako encyklopedie.
Jiří G. Růžička
Aleš Palán, Jan Šibík
Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Prostor 2018, 376 s.
Výpravná publikace s fotografiemi Jana Šibíka nechává nahlédnout do exotického světa, který je pro většinu lidí ve 21. století těžko představitelný. Aleš Palán se vydal za devíti samotáři, kteří žijí mimo civilizaci na různých místech Šumavy. Většinou obývají maringotky, sruby nebo staré baráky a snaží se žít postaru – bez elektřiny a technologických vymožeností, každodenní sociální interakce i stálé práce. Tento způsob života zde není nijak idealizovaný: dočteme se o hmotné nouzi, hladu i o vnitřních bojích novodobých poustevníků. U několika dotazovaných byl totiž na počátku útěk před vlastními démony – ať už se jednalo o závislosti, psychické problémy nebo rozpadající se osobní život. Všem je společná odhodlanost, citlivost a víra v něco, co nás přesahuje. A i když jde ve většině případů o křesťanského Boha, vymezují se vůči pokrytectví církve. Jejich citlivost často hraničí s esoterikou a mysticismem a v jednom případě přechází ve spiklenecké teorie. Blíže než k Bohu ovšem všichni mají k přírodě, s níž musí spolupracovat, ale také – vzhledem k drsnému podnebí – bojovat. V rozhovorech je kromě podivuhodných lidských osudů zároveň nepřímo obsažen i portrét Šumavy. Ta vždy podobné lidi přitahovala (vezměme si jen postavy knih Klostermannových nebo Stifterových), avšak nikdy se zcela nevzpamatovala z odsunu původního obyvatelstva a následného zřízení hraničního pásma. A devastace krajiny ducha zde pokračuje i dnes: zamořením čtyřkolkami, pestrobarevnými cyklisty a bezohlednými developery.
Karel Kouba
Foxtrot
Režie Samuel Maoz, Izrael 2017, 112 min.
Premiéra v ČR 12. 4. 2018
Izraelský režisér Samuel Maoz v roce 2009 natočil originálně pojatý válečný film Libanon. Ukazuje v něm bojovou akci kompletně viděnou z nitra jednoho tanku s posádkou nezkušených vojáků. Po téměř deseti letech se vrátil s druhým filmem Foxtrot, ve kterém ale záliba v různých formálních a obsahových konceptech poněkud přesahuje rozumnou mez. Příběh se několikrát vrací k metafoře tance foxtrot, při němž tanečníci vždy končí na stejném místě, na kterém začali. Zároveň je to zvláštní, komorní varianta filmů spojujících různé dějové linie do síťového vyprávění, v němž mnohé náhodné události získávají osudový nádech (Magnolia, rané filmy Alejandra Gonzálese Iñárrita). Formálně je snímek pojatý jako volný triptych a každý jeho segment je natočen výrazně odlišným stylem. První část celkem funkčně propojuje situaci rodičů dozvídajících se o smrti svého syna s lakonickou ironií severských černých komedií, druhá pasáž je záznamem rutiny hraniční vojenské posádky a je plná uhrančivých obrazů bláta, deště a rozkladu, komorní finále si zase pohrává s bergmanovskou destrukcí partnerského soužití. Kromě toho se dočkáme i krátké animované scény a spousty významově či vizuálně přetížených záběrů (zejména interiér bytu, kde se většina děje odehrává, je pro ně až podezřele vhodně zařízen). Nezřízené množství motivů a témat ale příliš nedrží pohromadě. Jako katalog slušně zvládnutých řemeslných postupů film obstojí, jako ucelené dílo už příliš ne.
Antonín Tesař
Hana Kosáková (ed.)
Formalismus v polemice s marxismem
Ústav pro českou literaturu AV ČR 2017, 158 s.
Některé polemiky nestárnou, chtělo by se říct při prvním pohledu na sborník textů, který si klade za cíl zmapovat vášnivé debaty mezi ruskými formalisty a marxisty, jež pocházejí především z první poloviny dvacátých let minulého století. Předkládaná selekce z jednoho vědeckého a ideologického sporu si na jednu stranu sice vystačí jenom s několika reprezentativními statěmi od Viktora Šklovského, Lva Trockého, Borise Ejchenbauma a Anatolije Lunačarského, avšak vynahrazuje to alespoň částečně závěrečnou studií editorky Hany Kosákové, která debatu uchopuje v historickém kontextu a neopomíjí ani další reakce na ruské formalisty. A to především ty, jež pocházely z okruhu Michaila Bachtina. Autorka polemiku shrnuje natolik zajímavým způsobem, že čtenáři snadno přijde líto, že nejde o robustnější sborník, který by téma pojal ve vší komplexnosti. Snad by takový projekt byl příliš ambiciózní, nicméně v českém prostředí by se jednalo o bezesporu záslužnou kapitolu, mapující rané fáze sporů o takové otázky, jako je umělecká autonomie, role autora a jeho intence, ontologická priorita uměleckého díla nebo vztah umění k jeho sociálnímu a ekonomickému kontextu. Některé z odpovědí překvapí svou aktuálností, což je další důvod, proč se jim podrobněji věnovat – ne snad jako kapitole z historie, ale s vědomím, že inkoust ruských formalistů a jejich dobových soků dost možná ještě nezaschl.
Martin Vrba
Heiner Müller
Pověření
Lachende Bestien, Praha, premiéra 12. 1. 2018 ve Venuši ve Švehlovce
Tři francouzští vyslanci, otrokářův syn Debuisson, venkovan Galloudec a černý Sasportas, jsou pověřeni vyvolat na Jamajce mezi tamějšími černými otroky obdobu francouzské revoluce. Než na místo dorazí, k moci se dostane Napoleon a nesmyslnost „revoluce shora“ je náhle jasná i jejím emisarům. Müllerova hra Pověření měla před čtyřiceti lety šokovat, nicméně v době, kdy už jsme díky internetu viděli i to, co jsme nikdy vidět nechtěli, spíš nudí. Proložení upovídané předlohy dalšími texty, například citáty ikonického žvanila Slavoje Žižeka či kriminálníka Jeana Geneta, sice pomáhá, avšak bohužel ne dost. Kostýmy banánů, loupání banánů skutečných, nasazování kbelíků na hlavy, kopání do zadku a přehánění gest má být groteskností na druhou, pomrkávání na diváka bez dostatečné energie ale působí prostě křečovitě. Osvěžující je využití hudební složky s živou dechovkou a zpěvy – a možná by bylo nejlepší, kdyby se u toho karibského reggae muzikálu s opakujícím se refrénem „Liberté ou la mort“, jemuž svědčí i diskotékově třpytivá scéna ze stříbrných lamel, zůstalo. Představa revoluce je dnes skutečně trochu pitoreskní. Mnohovrstevnatost a kolážovitost, která je hlavním inscenačním prvkem Pověření Michala Háby, totiž charakterizuje i současnou společnost rozpadlou do názorových proudů, které se shodnou na tom, že vždycky ještě může být hůř.
Marta Martinová
Keiji Haino & Sumac
American Dollar Bill – Keep Facing Sideways, You’re Too Hideous To Look At Face On
LP, Thrill Jockey 2018
Přetrvává-li dodnes mezi nemetalovými fanoušky nedůvěra k metalu, není to ani tak tím, že by sami měli předsudky, jako spíš kvůli tomu, že se obávají stereotypů přežívajících uvnitř metalové komunity. Americko-kanadské skupiny Sumac se to samozřejmě netýká – její lídr Aaron Turner, který se proslavil především jako frontman skupiny Isis a zakladatel vydavatelství Hydra Head, je zosobněním všeho progresivního, co se za poslední čtvrtstoletí v metalu stalo. Japonský extremista Keiji Haino byl zase vždy dost agresivní a temný na to, aby byl vysněným spolupracovníkem pro každého metalistu, který si nestojí na vedení. Na druhou stranu bývá tento drobný šestašedesátiletý improvizátor v kolaboračních projektech natolik dominantní, že nemá problém udělat si ze superskupiny typu Boris v podstatě doprovodnou kapelu, což ale nemusí být vůbec na škodu. Hainovi dominance v kolektivu v poslední době evidentně svědčí víc než sólové hraní – loňský pražský koncert ukázal, že je hudebník ve svém vlastním univerzu tak suverénní, až to ve výsledku může paradoxně působit, jako by poněkud nesmyslně otročil sám sobě. Sumac se sice podřizují, ale Hainův nespoutaný styl hraní jim nakonec dává volnost, jakou ve své regulérní tvorbě zcela jistě nezakoušejí. Prvky metalu, hardcoru a noisové improvizace se dvojalbu prolínají tak přirozeně, že posluchač na jakákoli žánrová specifika snadno zapomene. A poslední skladba končí tak, jak se na odvázanou improvizaci sluší a patří: jako když vypadnou pojistky.
Jan Klamm