Donald Trump se po telefonickém rozhovoru s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem rozhodl, že dostojí svému předvolebnímu slibu a stáhne veškeré americké síly ze Sýrie. Jeho rozhodnutí se nicméně nesetkalo s kladným přijetím ani u nejbližších spolupracovníků. Ohrozit může především syrské Kurdy.
Politický styl Donalda Trumpa bývá charakterizován jako dětinský a unáhlený. Radikální a často absurdní rozhodnutí činí mávnutím ruky a jeho denní agendu prý určuje konzervativní ranní pořad Fox & Friends. Absenci řádu v konání ale na druhou stranu doplňuje lpění na slibech, které učinil během prezidentské kampaně. V oblasti americké blízkovýchodní politiky tak dominuje vymezování se proti Íránu a boj proti takzvanému Islámskému státu. Na rozdíl od přístupu k Íránu, kde se Trump mohl odlišit od svého předchůdce zrušením nukleární dohody a obnovením sankcí, v boji proti Islámskému státu prozatím USA pokračovaly v kursu Baracka Obamy.
Syrská strategie Spojených států se ale podle všeho zásadně změní. V návaznosti na telefonický rozhovor s tureckým prezidentem Erdoğanem z pátku 14. prosince se totiž Trump rozhodl stáhnout ze Sýrie veškeré americké jednotky. Jeho rozhodnutí se ovšem vzhledem k úspěšné spolupráci americké armády se Syrskými demokratickými silami (SDF) při boji s Islámským státem dočkalo mnoha nesouhlasných reakcí. Vlivný konzervativní senátor Lindsey Graham například míní, že si USA tímto krokem zadělávají na katastrofu a že rozhodnutí odporuje veškerým doporučením Národní bezpečnostní rady, jejímiž členy jsou mimo jiné Trumpovi poradci či ministři zahraničí a obrany.
Trump versus bezpečnostní aparát
Kauza rozkryla dlouhodobé konflikty mezi Trumpem a jeho bezpečnostním aparátem, tedy problém, na který už loni v dubnu upozornil Aaron Stein v analýze pro internetovou platformu War on the Rocks. Zatímco načasování a rychlé stažení jednotek je unáhlené, samotný záměr není vůbec nový. Stažení amerických vojáků z válek na Blízkém východě totiž bylo jednou z Trumpových volebních priorit. Doposud se ale bezpečnostnímu aparátu dařilo prezidenta v taktických otázkách držet na uzdě, což přineslo posílení SDF a téměř kompletní vojenskou porážku Islámského státu. Oddalování Trumpových priorit ale podle Steina vede i k tomu, že se zanedbává strategické plánování, které by mohlo zmírnit negativní dopady jeho radikálních kroků. Chybí například vize, jak situaci v Sýrii stabilizovat v případě urychleného stažení amerických sil.
Z těchto okolností vyvodil důsledky i ministr obrany James Mattis, který v souvislosti se svou rezignací Trumpovi sdělil: „Máte právo na ministra obrany, jehož názory jsou těm vašim bližší.“ Jeho příkladu následoval i vyslanec USA u protiislamistické koalice Brett McGurk, přímá spojka mezi SDF, iráckými milicemi a americkým prezidentem. Radost z toho měl zejména turecký prezident, který už dva dny před telefonátem s Trumpem oznámil, že má v plánu do Sýrie poslat další turecké jednotky. Turecko totiž považuje kurdské Lidové obranné jednotky (YPG), tedy nejdůležitější součást SDF, za prodlouženou ruku Strany pracujících Kurdistánu (PKK), jež už 35 let vede guerillový osvobozenecký boj.
Zrada na Kurdech
Turecká armáda na YPG a SDF zaútočila už dvakrát. V prvním případě, v rámci operace Eufratský štít, se Turecko útokem úspěšně pokusilo zastavit postup SDF na města Džaráblus a al-Báb, čímž zabránilo spojení tří severosyrských oblastí, které syrští Kurdové nazývají Rojava. V druhém případě turecká armáda společně se syrsko-arabskými milicemi vpadla do regionu Afrín, odkud byla většina převážně kurdských obyvatel nucena uprchnout. Vzhledem k tomu, že představitelé turecké vlády hrozí útokem na SDF pravidelně (zprávy o zahájení operace Eufratský štít a invazi do Afrínu se objevovaly týdny před začátkem bojů), není snadné odhadnout, kdy a kde, nebo zda vůbec dojde k dalšímu útoku na Rojavu. Po Trumpově prohlášení se nicméně začaly objevovat fotografie a videa transportů vojenské techniky z Turecka do jím ovládaných oblastí v Sýrii na severozápad od Manbidže. Transport byl hlášen i v tureckém městě Şanlıurfa, které leží severně od Tel Abyadu. Zdá se tedy pravděpodobné, že se turecká armáda spolu s arabskými partnery pokusí zabrat oblast kolem Manbidže, která je od zbytku Rojavy oddělená Eufratem, nebo že do Sýrie vstoupí v blízkosti města Tel Abyad. Obě tyto lokality jsou převážně arabské.
Turecku se dlouhodobě hospodářsky nedaří a slabá lira prohlubuje ekonomickou nerovnost v zemi. Prezidentovi tedy přichází vhod, že od hospodářských problémů odvádí pozornost bojem proti kurdským jednotkám, s nímž souhlasí i opoziční Republikánská lidová strana (CHP). To by ostatně vysvětlovalo, proč se Erdoğan údajně snažil Trumpa přimět k mírnému zpomalení při stahování amerických jednotek ze Sýrie. To má nyní trvat šedesát až sto dní, tedy zhruba do konce února či března, kdy se v Turecku budou konat komunální volby.
Zatímco komentátoři a evropská levice Trumpovo rozhodnutí hodnotí jako zradu na Kurdech a jako podlé opuštění spolehlivého partnera, představitelé Rojavské samosprávy zachovávají chladnou hlavu a jednají o podpoře a setrvání francouzských jednotek.
Autor studuje blízkovýchodní studia.