O hnutí, jež se zformovalo proti hrozbě klimatické změny, nelze říct, že by nebylo slyšet nebo vidět. Je nicméně apokalyptická nota ten nejlepší způsob, jak bojovat s klimatickou změnou?
Musím se přiznat, že mě zneklidňuje apokalyptická poloha, do níž občas sklouzává hnutí, které se zformovalo kolem hrozby klimatické změny. Problém není jen v tom, že trochu ztrácím přehled, kolik času máme na to něco změnit, jestli se jedná o dvanáct let (nebo už jen jedenáct a půl?), či dokonce o pouhé dva roky. Z tohoto hlediska mám sice jasno, že jsme tak jako tak odsouzeni k záhubě, protože je zřejmé, že velká část světa není připravena ani ochotna podniknout nezbytné kroky vedoucí k omezení globálního znečišťování dostatečně rychle. Větší zádrhel spočívá v tom, že tato úvaha je logickou reakcí na apokalyptičnost a katastrofismus. Pokud je všechno skutečně tak zlé, že už včera bylo pozdě, sotva má smysl začít něco dělat zítra. Být horečnatě aktivní tváří v tvář zániku nedává smysl. Apokalyptický tón tak nakonec může mít za následek spíš apatii, než že by burcoval k aktivitě. I proto, že apokalypsa, která se neodehrává za burácení trubek a otvírajících se nebes je pro mnoho lidí nesrozumitelná, nebo dokonce neuvěřitelná.
Kde zbývá jen žal
Nutnost mobilizovat v otázce ekologických dopadů lidské činnosti je oprávněná, akutnost takové mobilizace by ale neměla přerůst v hysterický tón vlastní chiliastickým hnutím. V takové atmosféře se nakonec jedinou adekvátní odpovědí stává environmentální žal jako sekulární varianta sebemrskačství. Ten je ale sotva předpokladem konstruktivní politické odpovědi na krizovou situaci. Jazyk krize je v každém případě užitečnější pro hledání společné řeči s kýmkoli, kdo stojí mimo samotné klimatické hnutí, protože krize je prostorem střetávání různých možností. Krizové situace mohou mít více řešení, kdežto apokalypsa má jen dvě možná vyústění: spásu, či záhubu. A nic na věci nemění, je-li podpořena sakralizací expertního vědění, jejímž refrénem je fráze „vědci říkají“. Scientizace protestu, tedy zakotvení jeho legitimity v neotřesitelných faktech tvrdé vědy, vede k depolitizaci – na každou kritiku klimatického hnutí se pak hledí pomalu jako na kacířství –, zároveň ale klimaskeptiky ponouká ke zpochybňování relevance vědeckého základu klimatického hnutí a obě strany ke vzájemnému obviňování z účelové ideologizace vědy.
Výsledný politicko-vědecko-ideologický propletenec sice nijak nešokuje čtenářky Bruna Latoura, většina lidí však nemá šanci jej pochopit a raději se o to ani nepokouší.
Přitom jako šiřitel environmentální osvěty v českých podmínkách dlouhodobě funguje například nedostatek vody, který mnozí už léta pociťují na vlastních zahrádkách nebo chalupách. Ve snaze dostat klimatickou realitu do povědomí lidí bývají takovéto běžné zkušenosti lepším argumentem než expertní diskurs, kterému nezbývá než věřit anebo nevěřit, protože na jeho ověření zkrátka nemáme dost znalostí. Postavit klimatickou propagandu na základech „chalupářské praxe“ je přinejmenším v environmentálně apatickém a zaostalém Česku užitečnější než spoléhat na argumenty posledních chvil před katastrofou. Už jen proto, že navzdory záštitě vědeckými poznatky jsou v posledku apelem na strach a tím na iracionalitu, v jejímž kontextu pak působí stávky středoškoláků jako dětská křížová výprava a Greta Thunbergová jako klimatická Johanka z Arku.
Klimatická (de)politizace
Z hlediska politické mobilizace je klimatické hnutí už tak problematické. Přestože má jasného antagonistu (CO2 a v levicové variantě kapitalismus), už není tak zřejmé, kdo by vlastně měl být jeho protagonistou. Lidstvo, planetární biosféra, nebo snad Země? V tomto směru dává studentské hnutí pádnou odpověď: tímto protagonistou jsme my, vaše příslovečné budoucí generace, kterým vaše zaslepenost budoucnost ničí; a protože nemáme nejen moc, postavení, ale často ani volební právo, nezbývá nám než užívat takové prostředky, které jsou nám dostupné – protesty, demonstrace a stávky. Generační rozměr, který je přinejmenším od roku 1968 charakteristický pro velkou část protestních hnutí, je tak v tom klimatickém ještě zdůrazněn. Neméně to ale zdůrazňuje i problém všech podobných konfliktů: jen velmi málo jejich aktérů si z nich nakonec odnese víc než vzpomínky. Účastníci Května 1968 nesedí jen v europarlamentu za Zelené, ale také v představenstvech bank a korporací a příliš odlišné to za pár let nebude ani s alterglobalizačními rebely konce devadesátých let. Prudkost generačního střetu může být někdy impozantní (jako v roce 1968 na Západě), jeho limity jsou ale vždycky právě v tom, že je generační (jak ukázal právě rok 1968). I pokud se postoje mladých lidí dokážou podepsat na vítězném nastolení ekologicky uvědomělé kontrahegemonie – a v tomhle směru má v Evropě klimatické hnutí slušnou šanci na úspěch –, změna diskursu sama o sobě nestačí, nedoplňuje-li ji patřičná mocenská základna.
Je totiž paradoxní, že klimatické hnutí spoléhá v důsledku své depolitizace na to, že patřičnou změnu prosadí instituce, které jsou z podstaty věci přístupnější lobbingu mezinárodního kapitálu víc než tomu ze strany angažovaných občanů. Hnutí, které artikuluje nekompromisní bezalternativní apel, aniž by hodlalo být politickou silou, jež se zavazuje uskutečnit patřičné změny, může budit oprávněně nedůvěru. I když se tomuto postoji ani nelze příliš divit, protože kroky, které povedou k udržitelnějšímu rozvoji, sotva budou populární.
Je jednodušší říct „zachraňme planetu“ než se v rámci demokratické politiky prosadit s programem radikálního snížení životní úrovně. Přitom o nic jiného v důsledku nejde. To možná není problém z hlediska tradičně asketické radikální levice; o poznání nesnadněji se s ním ale bude identifikovat jakákoli strana usilující o volební úspěch. Lze očekávat, že alespoň v Evropě budou národní vlády v tomto směru nakonec rády spoléhat na byrokratickou iniciativu Evropské unie. V důsledku úspěšného zavedení nějaké sady skutečně efektivních opatření pro snížení emisí oxidu uhličitého do atmosféry může dojít také k radikálnímu růstu nerovností. Sotva lze totiž předpokládat, že nejbohatší (vyjma pár ekologicky uvědomělých celebrit) místo toho, aby si připlatili za luxus větší uhlíkové stopy, půjdou ostatním svou skromností příkladem.
Planetární řešení
Ekologická krize – přestože jako téma je tu minimálně od zprávy Římského klubu Meze růstu z roku 1972 – je jako potenciální globální limita další existence lidstva politicky stále poměrně neuchopenou a do jisté míry i neuchopitelnou veličinou. Na tom není vcelku nic zvláštního, přechod na globální úroveň se v lidských dějinách odehrál vlastně nedávno. Z hlediska přelévání protestního hnutí do většinové společnosti je problém už to, že potenciální řešení jsou velmi vzdálená od běžného člověka. Nehledě na to, že je často nelze naroubovat na klasické představy emancipace, spravedlnosti a zlepšování vlastní životní úrovně, z nichž vycházela sociální hnutí v minulosti. Planetární krize vyžadují nejen jiná řešení, ale také jiné druhy politické praxe. Tlak „budoucích generací“ i rétorika hrozící klimatické apokalypsy k takovým pokusům o novou praxi nepochybně patří. Pokud nám ale opravdu zbývá tak málo času, pak nemůžeme odkládat ani kritiku jejich efektivity a účelnosti.