Následky nepřítomna

Tísnivá imaginace Františka Dryjeho

Desátá sbírka Františka Dryjeho, vůdčí osobnosti Skupiny českých a slovenských surrealistů, patří k pozoruhodným počinům loňské básnické produkce. Básník v ní jízlivě účtuje se světem, ale také se jím v tiché závrati nechává opájet.

Ve své desáté sbírce Nebe – peklo – já (2018) František Dryje citlivě vnímá „žvanivou“ po­dobu současné řeči a podstatnou část jeho básnické polohy tvoří perziflování a parodování hovorů, které zaznívají ze společnosti i všudypřítomných médií. Sám to ostatně říká explicitně: „slova mě berou do rukou/ kladou mě k ústům/ přikládají prst“. Básně mají formu promluvy, která na první pohled nesměřuje do předem vytyčeného cíle, ale spíše se svobodně odvíjí. Při čtení máme pocit, jako bychom vstoupili doprostřed rozhovoru dvou lidí a zprvu si museli domýšlet, o čem se vlastně hovoří. Nakonec se ale dozvíme vše podstatné. Hned na začátku pocítíme existenciální akcent, který celou knihu prostupuje: „Proč by ses odmýšlel/ On si tě vesmír najde/ (…)/ Našel jsi polohu, která ti vyhovuje/ Po­krčíš nohu/ Slast kostmi rozlije/ Žíněný splín“.

 

Vzdušná a lehká obraznost

Dryjeho poezie se vyznačuje vzdušnou, snivou či …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky