Básně senzuální, analytické, všeobjímající, cynické i patetické. Poezie jako vyznání. To vše platí pro nové verše Adama Borziče, které jdou „z pohádky do porna, z magie do sci-fi, z fantasy do obřích regálů reálu“.
Podlehl jsem dívce u moře
1.
Představuji si dívku, která každé ráno chodí bosky k moři.
Lusk. Stín. Bronz.
Ty jsem vylovil při pozorování jejích pravidelných návštěv.
Raději bych napsal fazole. A slunce. Bílé stříbro.
Raději bych už nic nenapsal. Jen to vše nechal tak, jak to je.
Ale teď to zrovna neumím. Jsem prodloužená ruka větru,
který za oknem rozhání únorová mračna.
Noc je dnes věrná jako pes. A ještě víc věrná. A já,
který netuším, proč vlastně odnímám sám sobě spánek,
vkrádám se potají do své mysli a doufám, že budu
odměněn nočním úlovkem. Že zasvítí jako sokol.
Že se zaleskne jak smaragd jezera. Že se rozvášní
na samotné hranici viditelna. Tedy věřím.
Vidět znamená věřit. Věřit znamená být schopen:
přeludu a opojení, čárového kódu, opatření,
kterým lze rozvrátit bezvýchodný kruh.
Je to k nevíře. Můj zákaz, zákaz, který jsem sám
vynesl, vynesl ho v sobolí čepici pod ostrým
srpkem měsíce, pod Isidiným rohem, ten zákaz
jsem nyní odvolal a je mi jako černé slepici,
když ji vyženou z kurníku, aby zpívala
až do rozednění komusi z dlouhé chvíle věčnosti.
Jakési podivné komisi.
2.
Představuji si dívku na bílém mořském břehu.
Její nohy opisují kružnice, její ústa jsou odemčená
a její vlasy vlají, plavé vlasy tančí ve větru,
jehož tóny jsou plné hrubé soli.
Zuby má její slunce. A je žluté. Dnes je žluté.
Chce mít na světě želvy i žluny. Kůly i klauny.
Tato písečná sekvence se sytí z jiného pramene,
protože můj sluch odmítá slyšet, co už jsem slyšel.
Snad nejsem jako Yeats, když otevíral Věž,
snad neslyším černý vřískot. Ovšem nerozumím si
stejně jako on. I já mám před očima vejce,
rýhu, a pod ní cítím pukat radost. Až vyskočí ven
ta malá radost, možná záhonky rajčat budou vědět,
možná mi napoví bazalka. Možná sama zeleň světa
přítomná v mé krvi se ozve, přispěchá sama
s vysvětlením, jež bude průzračné
jako jarní ráno, v době, kdy jara mizí, v čase,
kdy jaro je jako blesk, rychlé a klamné.
3.
Představuji si dívku, která má odhalené prsy
a stojí u moře, první den jako poslední.
Její prsty kreslí do vzduchu křivku plamene,
který sama ze sebe vzněcuje, protože její věrnost
je natolik opojná, že se mi chce brečet.
Vyslovím náhle do ticha slovo fialky.
Ale neozve se úder, ani veslo, ani skříň,
dokonce ani jarní hrom v horách,
kterými profukuje prázdno
a na jejichž vrcholcích dovedou sedět
jen milosrdní Buddhové. Právě toto ticho
podobá se tichu tam někde v horách.
Tichu tam někde v horách.
Našlapuji tedy, otisk v srdci je náhle
měkkou šlápotou, patou, která se otáčí
v ledovém přítmí a hmatá v další prázdnotě,
jistá si jen toho dalšího posunku reality. Je to trochu
na palici. Radši si otevřít internet a vyhonit si.
Ale ani to nejde samo od sebe, každý povel
musí být vydán, a pokud já mizím, a slova
sama mluví mnou, takto troufale, bez výčitek,
beze studu, a přece suverénně, svrchovaně,
samostatně a myslícím způsobem,
jsem náhle odemčen tak nečekaně,
že jakékoliv přiznání si teď dovolím,
bude to jen další a další tlukot srdce,
ozvou se údery klávesnice,
kterou mi zapůjčí starý básník,
až se rozloučí s bílým stromem,
jehož plody jsou plné semen, chvějivého
stříbrného chmýří, tedy čehosi
velmi budoucího a velmi minulého.
Není třeba rozumět.
Nejkrásnější rozchod
Když naše bezelstné slabiny
odhalily kouř jako metaforu nejzazší mužské něhy,
prolnuli jsme se navždy.
Teď ale to slůvko zní zvláštně.
Jako když praskne guma u trenclí
nebo když hluchý střep o podlahu zazvoní.
V čase je slovo navždy opravdu divné,
řeka nese květy neustále vpřed,
zlaceným proudem odpoledne unáší
i naše sny o majáku a teplé posteli,
kam po tvé práci lehnem si,
pro změnu unášeni na slinách
do slaných hájů, v nichž ptáci modří i šedí
na tmavých i světlých travinách křičí do půlnoci,
zatímco my se zmítáme jeden v druhém:
rty v uchu, uši v ohni, ptáci na rtech,
hvězdy v podbřišku, sovy v hrudi,
sliny na prstech, semena na rtech,
oči v ohni, ústa křičící do tmy sprostou něhu,
stále znovu a znovu, zatímco mořské vlny
tam venku nám k tomu hrají,
vítr píská a reaktor hučí.
Čas odnáší i mechem něhy vystlanou hospůdku,
v níž bychom snědli kance a rybu, ústřice a sníh.
A pak u sklenky zlaté jako moč smáli se a skákali
páté přes deváté, z pohádky do porna, z magie
do sci-fi, z fantasy do obřích regálů reálu,
stále stejně mokří jako suší, stále otevření
jako škeble a květy, a jako rány, hlavně rány.
Navždy a stále jsou v čase divná slova
i pro ty, kdo okusili věčnost
sladkou jako hustá čokoláda v croissantech
věčného města, i pro ty, kdo nedaleko
baziliky Santa Maria Maggiore
o adventní noci, v té teplé noci
sledovali z okna koupelny něžný platan
a šeptali si, jak rádi spolu šukají
v hlavním katolickém městě
(ach, ty bývalé víry…).
Navždy a stále v čase nežijí.
A tak má lásko, odcházíš, mizíš,
a odcházím i já, mizím, ztrácíme se sobě navzájem,
aniž bychom se přestali milovat,
aniž bychom přestali cítit tlukot stále a navždy,
odcházíme a vlastně je to vcházení…
Vcházíme do jiného času, jarní brankou projdeme,
chodbou bílého paláce proklouzneme,
a hle, jsme v jiném čase, v jiném městě, v jiném vesmíru
a jen ta věčnost navždy a stále v nás, Matěji, zůstává…
Ofión
Chtěl jsem se otočit z jediného bodu.
V noci svítícího, z něj by se vydal had Ofión
na svoji oplodňující cestu, neboť severní vítr,
z něhož má tělo, přináší těhotenství pannám.
Ale čas si otáčí stránky sám.
A než se dotknu světla za hranicí ticha,
jako bych zrnka granátového jablka
polykal, procházím smutkem.
Protože ale nejsem nevěsta,
nedlužím bohům ani jedno vejce,
musím jen slovům najít místo.
Čas je tvář. Tak konkrétní.
Řezaná, jiskřivá, s čárkovanými zoubky.
Čas je hlad. Vyplul jsem na jiné moře.
A ty mi vyprávěj, jak za tebou vlna
odnesla další vlnu, jen mluv, to světlo
zná tvé chloupky, zlatí je, když den ze džbánu
vytéká. Rychle proto dlouhá čáro mého života
v tomto nešťastném světě, kde už brzy může každý
přijít o svůj domov, veď mě, aniž bych zapomněl na čas,
veď mě tak, aby i suchá zem se mohla napít zhluboka.
Příběhy jedné noci, dvou jar a pěti staletí
1.
Sv. Jiří! Svlékni mě!
Budu tě hledat! Ve štěstí!
Křičel jsem v noci jak pomatenec.
Teď prší na červené stromy z oblohy nasáklé olejem. Ale má nahota je pořád meč.
2.
Na kolika obrazech je ta tlustá stařena! Viděl jsem ji aspoň na čtyřech plátnech. Pokaždé je tak fotogenická, s hranatou bradou a zrzavým drdolem, skoro vždycky navlečená v těžkých látkách. Jen jednou v čemsi průsvitném pózuje za samotnou Svobodu, za Marianne.
Ale nejčastěji ji potkávám ve středu obrazu. Chce ho opustit. Chytnout se sukně a odletět. Odletět a strhnout s sebou davy z ulice i hostinu v paláci. Koroptve, bažanty, žluté a modrošedé sklo, karafy na víno i služebnou s tichou nenávistí pod srdcem, s plenou na hlavě a jedním chromým prstem vezme s sebou. Až ji odnese, služka ji zabije dlouhým nožem.
3.
Snem korzoval Martin. Budeme mu tak říkat pro jeho krásu i chytrost. A byla zrovna revoluční epocha. Dýmala, jela naplno, plnou parou, až pára stoupala k malovaným stropům. A každý novinář byl nervózní vzrušením. A každý třetí byl syfilitik. A každé druhé pouzdro mělo na sobě drahokam jako dračí oko. A na chodbách a galeriích se odehrávaly dražby. Dražby života za čárou. A Martin měl také ideály. Sice trochu pohublé, leč pořád mu oči svítí plachostí. Bude z něj dobrý komisař, o tom ví i růže na stole, který právě pokrývá ubrus, jenž je místy světlejší a místy tmavší. A má psa.
4.
Na stolech staré knihy. Knihy i v regálech do stropu. Ohmatané.
Za oknem moře, černé s krajkou špinavé pěny, plné lodiček.
Dívka s pihovatou tváří si zrovna z police vybrala Krvavou mušketu.
Slyším se říkat: „To bude dobrý román!“ A vím s jistotou mušketýra,
že si ten román sám lehne k lahvi vína a k zrajícímu modrému sýru.
Jsem antikvář ve vrcholné formě. Teď nebo nikdy.
5.
Maska na mém terapeutickém stole potřebuje také báseň.
Zapomeňme, že je mexická, nedám jí slunce ani kaktusy, natož krev.
Krev nikdy. Její duše je po těch letech ve službě lidu tak něžná, že ji jen vytáhnu
na písek a položím před ni kytici. Modré, bílé a fialové kytky. A chvíli ji budu
uctívat jako příklad vzácný v čase. Jako skutečnou pomocnici v naslouchání.
Budu slavit tu přátelskou bytost, která uvnitř žije
a bez níž by ta moje slavná praxe určitě stála za prd.
Buddhistické jaro ve Stromovce
Pár kachen plave ve Stromovce,
a ty vidíš tisíc letokruhů stříbrného štěstí,
pár dubů na ostrůvku
a jejich šelest tě málem připraví o rozum,
tvé smysly jsou náhle vzrušené
na hranici snesitelna.
Jaro je ještě, chvála Prázdnotě, studené.
Oči se v něm neutopí, nos se neorosí,
a přece je to slavnost života.
Tahá tě za srdce průsvitnými nitěmi,
vytahuje tě nad koruny stromů,
rovnou do oblak, jemně plynoucích,
tvé tělo mění se v páru.
Vyskoč, křičí vesmír, vyskoč
ještě výš, buď samo plynutí,
není žádné tam a zde, já a oni,
žádné bytí a nebytí, život a smrt,
každý vrabec zná Sútru srdce
z prvního křídla, každý pupen
ví, že Prázdnota je forma.
Srdce na výstavišti: dopis
Alejandru Jodorowskému
Alejandro,
náš velký básník Holan napsal, že „génius je ustavičná přítomnost“,
a napsal to do noci, jejíž přísné vzezření sochy v průvanu prozařovalo
jen měkké a matné světlo básníkova okna.
Já bych po letmém setkání s tebou v davu lidských srdcí
rád napsal, že světec je nakažlivá přítomnost.
A myslím tím tebe, toho nejpodivnějšího světce-klauna,
jakého kdy zrodila opilá zem.
Z černého do černého, chce se mi křičet, ale tu moji ruku
opouští červený balónek ve tvaru srdce, cosi tak lesklého,
až se bojíme, jestli je to skutečně pravda…, ale ona se o předsudky
nezajímá, protože jsme se právě ocitli v cirkuse.
Oči to říkají. Uši to vidí. Ústa to slyší.
Kapky v korunách. Zapalovače. Plastové židle.
Všechno a všichni to náhle víme.
Od srdce se zvedá mohutný laskavý had,
až z jeho syčení vypučí květiny tak žhavé,
že sežehlá suchá zem zvlhne, rozevře útroby
a nechá povstat strom přání.
Tak si přejme! Vesmír na tříkolce,
oceán v náprstku, moudrost v holubníku,
den a noc, noc a den, peřiny na posteli v sadu
plném bílých jablek, mech i dotek sněžné ruky,
která uchopí penis nebo polaská vaginu,
zatímco praskají větve, šumí tráva a zpívají kosi.
Tak si přejme! V tomto koloběhu utrpení
nirvánu potu a pachu, koření a vůní,
nirvánu hloubek a výšek, výskoků a pádů,
štěkajících psů a kouřících karavan,
tygrů a mokrých sester a bratrů,
sirény, komíny a šalbu hudby.
Obyčejnou lidskost.
A kosmos plný zlatého smíchu.
Díky!