Ach, ty bývalé víry

Básně senzuální, analytické, všeobjímající, cynické i patetické. Poezie jako vyznání. To vše platí pro nové verše Adama Borziče, které jdou „z pohádky do porna, z magie do sci­-fi, z fantasy do obřích regálů reálu“.

Podlehl jsem dívce u moře

 

1.

Představuji si dívku, která každé ráno chodí bosky k moři.

Lusk. Stín. Bronz.

Ty jsem vylovil při pozorování jejích pravidelných návštěv.

Raději bych napsal fazole. A slunce. Bílé stříbro.

 

Raději bych už nic nenapsal. Jen to vše nechal tak, jak to je.

Ale teď to zrovna neumím. Jsem prodloužená ruka větru,

který za oknem rozhání únorová mračna.

Noc je dnes věrná jako pes. A ještě víc věrná. A já,

který netuším, proč vlastně odnímám sám sobě spánek,

vkrádám se potají do své mysli a doufám, že budu

odměněn nočním úlovkem. Že zasvítí jako sokol.

Že se zaleskne jak smaragd jezera. Že se rozvášní

na samotné hranici viditelna. Tedy věřím.

Vidět znamená věřit. Věřit znamená být schopen:

přeludu a opojení, čárového kódu, opatření,

kterým lze rozvrátit bezvýchodný kruh.

Je to k nevíře. Můj zákaz, zákaz, který jsem sám

vynesl, vynesl ho v sobolí čepici pod ostrým

srpkem měsíce, pod …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky