Hlavní město Kuby letos už po třinácté hostilo Havanské bienále, které dává prostor především umělcům globálního Jihu, ale nejen jim. Jaký je vztah politiky a umění v zemi, jejíž režim přes určité uvolnění i nadále vládne kultuře pevnou rukou a jejíž ekonomika se rok od roku propadá hlouběji do červených čísel?
Kuba se postupně mění. Od roku 2015 je zde dostupný internet – byť formou hotspotů, které jsou pro místní finančně téměř nedostupné. Kubánci rovněž mají možnost vytvářet malé podnikatelské projekty a trávit dovolenou v hotelech nebo plážových resortech – pokud na to ovšem mají. V Havaně vznikla dokonce první módní značka Clandestina a přibývá stále více „evropských“ restaurací, kaváren, ale i nových alternativních výstavních prostorů. Ačkoliv se však někteří místní umělci nacházejí ve výhodnější pozici než třeba inženýři, na otázku, jaká je jejich situace, zpravidla odpovídají jedním slovem: těžká.
V dubnu 2018 nový kubánský prezident Miguel Díaz-Canel podepsal dekret 349. Tento zákon, který byl zveřejněn v červenci a v prosinci vstoupil v platnost, umožňuje kubánské vládě kontrolovat vystavované umění s ohledem na míru loajálnosti vůči ní. Protestní hlasy tehdy zazněly nejenom z úst místních umělců. Zákon se navíc objevil během vrcholících příprav …
