Ráno ve středu 29. května skupina mužů v montérkách na pražském Staroměstském náměstí ohradila místo, kde do listopadu roku 1918 stál mariánský sloup, a jala se rozebírat žulovou dlažbu. Sociálními sítěmi se rozběhla zpráva, jež mnohé vyděsila: „Obnova mariánského sloupu začala.“ Komentáře tvoří vskutku zajímavé čtení. Na přetřes přišla otázka, zda to je či není „hepáč“, zmíněny byly „pravda a láska“, které se prý projevily při stržení sloupu, objevila se vtipná glosa tvrdící, že sloup zanikl vandalským činem a vandalským činem bude i obnoven. V argumentaci nechyběli „černoprdelníci“ ani „zakuklení bolševici“, obligátní „historické křivdy“ a „spravedlivé vyrovnání se s minulostí“… Jako historika mě po skoro třiceti letech bojů o obnovu sloupu překvapuje snad jen zarytá neschopnost všech zúčastněných skutečně naslouchat tomu, co říkají jejich protivníci. Obě strany se opírají o historická fakta, odborné posudky a logicky znějící odůvodnění. Přesto je znát, že pod povrchem doutnají emoce. Strach, vztek, obavy a asi také poněkud naivní víra, že obnovení sloupu může něco změnit na našem vztahu k minulosti či k Bohu. K tomu se přidává potřeba jednoznačného výkladu dějin, obava z jejich překrucování, argumentace na základě dějin už překroucených a anachronické přenášení zkušeností z jedné doby do druhé. Zásadní je ovšem právě ta neschopnost naslouchat druhým. Ale to neplatí jen o strženém mariánském sloupu.