Ideologie výzkumu

Svou přednášku jste zakončila výzvou, abychom vždy reflektovali, jaký druh výzkumu vlastně provádíme a za jakým účelem. Někdo si to možná vyloží jako plédování za aplikovaný výzkum. Máme ale pocit, že o to vám nešlo, protože jste zároveň kritizovala „kapitalistickou logiku“ současného výzkumu.

Ano, máte pravdu, nejde mi o ­aplikovaný, pragmaticky orientovaný výzkum. Myslím si ale, že každý výzkum by měl mít konkrétní důvod a měl by obsahovat kritickou sebe­­reflexi. Uvažujeme­-li o výzkumu a jeho použitelnosti za účelem získávání dotací, profesury nebo stoupání po kariérním žebříčku, dostáváme se do situace, kdy bychom si měli klást otázku, co je smyslem takového výzkumu, v čem tkví jeho hodnota a komu slouží, jaké moci.

Jde tedy o podmínky, za nichž by výzkum mohl být nezávislý…

Vždycky jsou tu něčí zájmy. Například Rem Koolhaas je agent­-provokatér. To je součást jeho působení, a je to velmi chytré, ale také je v tom něco velmi cynického. Cynický rozum, na rozdíl od kritického, sice slouží k pochopení dění ve světě, ale už se nestará o to, co se světem bude dál a jak jej zlepšit. Snahy o zlepšování světa byly vším, co se odehrálo po roce 1968, tak pošramocené, že bylo těžké udržet heroické aspirace na nějaký politický program. A z toho Koolhaas vychází. Ale na druhou stranu, pokud jedeme do Lagosu a ignorujeme skutečnost, že tam lidé trpí, jen proto, abychom pak vytvořili úžasné architektonické struktury, které je možné v jejich komplexitě sledovat jen z vrtulníku, znamená to vyhýbat se empatickému vztahu s realitou. Říct, že se vše děje samoorganizovaně a že za vším jsou spontánní systémy, které nejsme s to ocenit, pokud nepoodstoupíme a nezískáme kaleidoskopický pohled na věci, to je únik od reality a potěšení z toho může mít jedině ten, kdo má privilegium takové perspektivy. Pro toho, kdo tam žije a musí se s tamní realitou každý den potýkat, je celá situace diametrálně odlišná.

Můžete uvést příklad nějaké dobré praxe, jak se takový výzkum dá dělat?

Můžeme se podívat na Alda van Eycka, který se vydal poznávat vesnice Dogonů v Africe, nebo Bernarda Rudofského, který sbíral úžasné obrazy. Oba se vyhýbali povrchnosti. Ať už je politika jakákoliv, ať už architekt zastává jakoukoliv ideologickou pozici, zabývá se hmatatelným světem do hloubky – na rozdíl od povrchního pozorování, jež se odvíjí od dokonalého ovládnutí nástrojů, techniky, fotoaparátu nebo financování cesty, respektive schopnosti zajistit, aby vám Harvard dal peníze na hezkou exkurzi. Existuje mnoho způsobů, jak se spojit s předmětem výzkumu. Někdy ale motiv výzkumu úplně chybí, jde jen o shromažďování dat a zahlcování obrazy. Vznikají z toho pak výstavy a knížky, které jen přispívají ke kumulaci informací. Jde vlastně o přesvědčení, že produkování informací je dobré samo o sobě. Informace ale nejsou totéž co poznání, a určitě se nejedná o kritické poznání, které přináší jasně formulované a chápané hodnoty.

Je podle vás současný diskurs o výzkumu v architektuře analogický vědeckému pojetí modernismu bez kritického postoje, tedy pozitivistickému přístupu?

Jednou z fikcí vědy je, že je hodnotově neutrální a může dospět k nezpochybnitelné pravdě. Nežijeme ale v časech modernismu, který skutečně věřil ve svůj projekt. Dnes už není možné věřit, že vědecké poznání je bezmezně pravdivé. Jak ukázal Thomas Kuhn ve své knize Struktura vědeckých revolucí, věda samotná i změny paradigmat, k nimž dochází v různých okamžicích historie, jsou poháněny ideologickými motivy, historickým rámcem a celou řadou dalších věcí. Věda není neutrální a to, co moderní architektura přináší, je v některých případech jen hra. Myslím, že ještě v socialistické společnosti existovalo autentické přesvědčení, že věda zlepší svět. V architektonickém diskursu posledních let pozorujeme performativně orientovanou architekturu nebo projektivní a postkritickou teorii. Kdo by se tomu ale věnoval, když můžete jednoduše něco dělat a živit systém? V sedmdesátých a osmdesátých letech byli architekti vyčerpaní intelektuální produkcí. Oproti tomu v devadesátých letech a v době, kdy na scénu vstoupily digitální technologie, byli vděční za to, že mohou prostě dělat svou práci a nemusí ji příliš rozebírat. Z toho možná plyne ona posedlost výzkumem. Anebo jinak: výzkum umožnil dosáhnout takového výkonu, což kritika neumožňuje.

Myslíte, že orientace architektury na výzkum souvisí s obratem k projektivní teorii?

Podle mě jde o odpor proti tomu, co nazývám posun od historie a teorie k výzkumu a kurátorství. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století se teorie stala jakýmsi autonomním projektem intelektuální akademické specializace a úplně ztratila sepětí s profesionální praxí. Ve Spojených státech bylo začátkem devadesátých let možné znovu stavět, ekonomika se vzchopila po ekonomickém propadu osmdesátých let, a kdo by v takové situaci potřeboval teorii? Bylo lepší se jí nezabývat a jít kupředu. Dnes nás technologie nutí přemýšlet o současnosti a budoucnosti, spíše než ohlížet se do minulosti za světem, který už je dávno pryč. Všechno se vyvíjí velmi rychle, a to je také součást problému – jsme závislí na produkci stále většího množství obrazů a výzkumů, což přispívá k odporu ke všemu, co by nějak proces zpomalilo.

Jestliže se nyní nacházíme v éře výzkumu a kurátorství, co architektuře může přinést historie?

Nezapomínejme, že dříve byl výzkum prováděn v jiném prostředí a s jinými cíli. Výzkum, jak ho nyní provádíme se studenty, celá jeho metodika, jež do značné míry vychází ze softwaru, který používáme, se soustředí na to, jak vše zkompletovat a prezentovat na stěně či ve výstavním prostoru. To je zaměření současného výzkumu. V minulosti tomu tak nebylo – ať už jste se zabývali akustikou posluchárny nebo jste se podíleli na systematizaci znalostí o architektuře. To byly velmi legitimní výzkumné projekty a takovými se můžeme opět zabývat, ale musíme být pozorní, protože systém, v němž jsme se ocitli, nás rozhodně nenavádí tímto směrem. Jde zkrátka o to, že výzkum není dobrý sám o sobě. Na školách architektury, kde se pohybuji, je výzkum něco jako glejt: když děláte výzkum, děláte něco obdivuhodného. To je třeba do hloubky zpochybnit a historie nám v tom může pomoci. Můžeme se podívat na to, jak architekti prováděli výzkum dříve. Jejich motivace přece nevycházela z touhy publikovat krásnou knihu nebo udělat kariéru. Například Karel Teige spatřoval v tom, co dělal, smysl, opravdu něčemu věřil. Takhle věřit už dnes nelze, ale můžeme vidět upřímnost jeho projektu a pochopit, z čeho pramenila. Nevycházela z pozice moci, vyvěrala z touhy udělat něco prospěšného.