Partyzáni na koních

Vzestup a pád národa Komančů

Historik S. C. Gwynne v knize Říše letního měsíce popisuje čtyřicetiletý boj kmene Komančů s bělošskými osadníky. Po Siouxech a Apačích, kteří poutali zájem spisovatelů odjakživa, se pozornost upírá k dalšímu indiánskému národu. Tragická historie divokých válečníků z Velkých plání těžko mohla získat syrovější podobu.

Quanah Parker nejprve vynikal ve vraždění bělochů, ale následně se pokusil přizpůsobit životu bílého muže. Foto archiv VUF

Když se řekne Komančové, nejspíš si vybavíme indiánský kmen z amerického Jihozápadu, jemuž dobrodružná literatura přiřkla spíše negativní vlastnosti, mezi nimiž krádeže koní byly to nejmenší. Život a dobu Sedícího býka znají čeští čtenáři z knihy historika Roberta M. Utleye Kopí a štít (1993, česky 1999), dějiny oglalských Lakotů (rozuměj Siouxů) vylíčil George E. Hyde v práci Lid Rudého oblaka (1975, česky 2007) a historii Navahů zase dílo spisovatele Jeana­-Louise Rieupeyrouta. V českém překladu vyšly i paměti nejznámějšího apačského náčelníka Geronima. Publikace věnovaná po jistou dobu nejmocnějšímu, ale také v mnoha ohledech „nejzaostalejšímu“ z kmenů Velkých plání dosud v češtině chyběla. Napravil to překlad knihy Říše letního měsíce (Empire of the Summer Moon, 2010) od historika a spisovatele S. C. Gwynnea, jenž se zaměřuje především na dobu válek osadníků s Komanči v letech 1836 až 1875. Autor se přitom vyvaroval nejen romantizace „ušlechtilých divochů“, ale i etnocentrismu, který se projevuje především v pracích starších historiků. Nikoliv náhodou je mottem knihy citát z románu Cormaka McCarthyho Krvavý poledník (1985, česky 2009), tedy z patrně nejnaturalističtějšího literárního zpracování Divokého západu vůbec. Obě díla kromě místa a doby spojuje i realistická syrovost, která je místy až hmatatelná.

 

Dvojí brutalita

„Komančové v sobě měli zakořeněné agresivní zpátečnictví,“ píše Gwynne, který s pomocí různých přímých i nepřímých pramenů vysvětluje, jak se stalo, že se z nevýznamného národa žijícího na úrovni lovců a sběračů během sto padesáti let mezi roky 1700 a 1850 stal mocný kmen, před nímž se třásli jak indiáni z puebel, tak Texasané a Mexičané. Odpověď je prostá: vzestup Komančů se kryje s osvojením jízdy na koni, v níž se jim nevyrovnali ani Lakotové. Kůň, kterého na kontinent jako první dopravili Španělé v 16. století, se nejpozději na počátku 18. století stal středobodem života kmenů Velkých plání. Komančové sice sociální hierarchii odvozovali od úspěchů v boji, případně při lovu, takže pro společenský vzestup byl třeba především symbolický válečnický kapitál, ale nejcennějším majetkem byli koně. Nikdo jich přitom neměl více než právě „nejlepší zloději koní v dějinách lidstva“, kteří ze svých zvířat v plném trysku zasypávali nepřátele šípy.

Gwynne si přitom všímá, že Komančové excelovali především v partyzánské válce, při níž se útočí nečekaně a stejně tak rychle se mizí v terénu (zpravidla se stády ukořistěných koní a dobytka). Autor se nevyhýbá ani dokumentaci mučení, vraždění a skalpování žen a dětí, které při komančských nájezdech nebylo výjimkou. Dovozuje, že v situaci, kdy indiáni neustále přicházeli o prostor k žití a s ním i o identitu, šlo – aspoň z dnešního pohledu – o „politicky motivovaný terorismus“, navíc nesporně účinný, protože pohraničí se skutečně vylidňovalo. Komančové „pozabíjeli o tisíce Texasanů více, než se kdy podařilo Mexičanům“ a navíc podnikali válečné výpravy do Mexika nebo proti kmenům Tonkavů, Apačů, Atabasků, Arapahů, Navahů a dalších. V míře barbarské krutosti s nimi těžko mohl někdo soupeřit – až na bílého muže, který co neuměl, brzy odkoukal.

Gwynne v knize kombinuje popis velkých dějin s příběhy konkrétních lidí, přičemž jedno zrcadlí druhé a odborná práce ve výsledku působí natolik sugestivně, jak se to většinou daří jen beletrii. Jednou z postav je Jack Hays, zakladatel paramilitárních jednotek hraničářů, kteří byli všechno možné, jen ne klasičtí zástupci zákona. Právě Hays jako první pochopil, že válčit s kočovnými Komanči, kteří byli věčně v pohybu a nečinilo jim potíže ujet stovky kilometrů na jeden zátah, znamená přizpůsobit se jejich stylu životai boje. Pravidelná armáda byla pomalá a dělalo jí potíže indiány vůbec najít. Dobrovolníci z řad hraničářů byli hlavně rabiáti z okraje společnosti, kteří se naučili útočit za jízdy a pohybovat se po pláních stejně neviditelně jako indiáni. Významnou roli hráli mezi hraničáři indiánští zvědové, verbovaní z kmenů, jež měly s Komanči spory. Uplatňovala se i dnes aktuální strategie „přenést válku domů k nepřátelům“, tedy stíhat a zabíjet indiány v srdci „Komančerie“, kam se dříve skoro nikdo neodvážil. Hraničáři přitom měli na své straně jednu důležitou výhodu, a sice původně pětiranný, později šestiranný revolver Samuela Colta. Podobně jako Komančové i Texas Rangers vynikali krutostí, takže brzy po jejich zapojení do indiánských válek skalpy nezdobily pouze uzdy Komančů.

 

Předurčeni k prohře

Perspektivu bojovníků s indiány typu Jacka Hayse, Kita Carsona nebo generála Ranalda S. Mackenzieho vyvažuje příběh „bílé squaw“ Cynthie Ann Parkerové, která byla v devíti letech Komanči unesena, stala se ženou náčelníka a měla s ním syna Quanaha Parkera. Ten už v mládí patřil k nejbojovnějším komančským válečným náčelníkům a v rezervaci se stal dokonce historicky jediným hlavním náčelníkem všech komančských kmenů. Vpravdě románový příběh obou postav nás mimoděk vybízí, abychom se postavili na stranu Komančů – už proto, že příběh dívky, která se natolik sžije s indiánským prostředím, že se po dalším únosu, tentokrát zpátky ke své původní rodině, na svět bílých už nedokáže adaptovat, ani jinak působit nemůže. Strhující je i osud Quanaha, který nejprve vynikal ve vraždění bělochů, jako poslední komančský náčelník se však v roce 1875 vzdal a pokusil se přizpůsobit novému životu (ovšem až na mnohoženství a užívání peyotlu, čehož se nikdy nevzdal). Někdejší válečník se proměnil ve zdatného zákulisního vyjednavače, který neváhal od honáků dobytka vybírat výpalné za spásání trávy a snažil se vlastní národ udržet naživu při realistickém vědomí, že zvítězit už nelze. Gwynne ovšem odmítá názor idealistů z Kanceláře pro indiánské záležitosti a vyšší společnosti z Východu, že s indiány by stačilo se slušně dohodnout. Tito lidé podle něj neměli nejmenší tušení, že válka je Komančům druhou přirozeností: „Myšlenka, že za potíže s indiány z planin nesou vinu výhradně běloši, byla naprosto scestná.“

„Doktrína zjevného předurčení“, podle níž veškerá zem patřila bílému muži, se naplnila. Komančové místo osmi set tisíc čtverečních kilometrů, jimž v dobách největšího vzmachu vládli, dostali rezervaci o rozloze dvanácti tisíc čtverečních kilometrů a i tu byli brzy donuceni z větší části prodat. K původnímu stylu života už se nemohli vrátit – v letech 1861 až 1881 bylo zcela záměrně vybito 31 milionů bizonů. Celkem 378 smluv s „bílým mužem ve Washingtonu“ vzalo za své, jakkoliv byly uzavřeny „na věčné časy“. Indiáni se naučili, že smlouvy se podepisují proto, aby se porušovaly. „Běloši mají zemi, kterou jsme milovali, a my si přejeme jen bloumat po prérii, dokud nezemřeme,“ řekl náčelník Deset medvědů v roce 1867, při posledním pokusu osadníků přimět Komanče, Kajovy a Šajeny ke kapitulaci. Podle autora podmanivě naturalistické Říše letního měsíce už musel dobře vědět, že jde o zbožné přání.

S. C. Gwynne: Říše letního měsíce. Vzestup a pád národa Komančů. Přeložila Eva Maršíková. Argo, Praha 2019, 400 stran.