Přijde velký liják - literární zápisník

Snad až překvapivě potichu – aspoň z hlediska recenzního ohlasu – se na konci minulého roku objevil na knižním trhu třísvazkový komplet Texty / Lyrics 1961–2012, shrnující zrcadlově anglicky a česky texty Boba Dylana na všech původních albech a doplněný i o texty jeho písní, které v daném období hrával, byť se na alba nedostaly. Důvodů, proč si Dylanovi oddaní fanoušci několikakilový balík z knihkupectví v tichosti odnesli, ale žádné náruživé debaty nad ním neprobíhají, může být několik.

Nejde o první převedení kompletního Dylana do češtiny. Už v roce 2007 vydalo nakladatelství Kalich anglicko­-česky knihu Lyrics / Texty 1962–2001. Tu z větší části přeložila Gita Zbavitelová, z menší (v níž je ale řada klíčových písní) Michal Bystrov. Dalo by se tedy říct, že pro nové vydání Gita Zbavitelová jen dodělala překlady textů ze tří nových alb a „přepřeložila“ to, co předtím přeložil Michal Bystrov. Jenže ta tři nová původní alba – Modern Times (2006), Together Through Life (2009) a Tempest (2012) – jsou v Dylanově diskografii zcela zásadní a především to poslední, „shakespearovské“, nabízí jakési sklenutí celého jeho díla. Reagovat bylo třeba i na nové souborné anglické vydání Dylanových textů The Lyrics 1961–2012 (2014), které oproti předchozí verzi sám mistr v desítkách případů poupravil a teprve toto znění označil jako definitivní. K tomu ještě dodejme, že překládat to, co už přeložil někdo jiný, je specifický úkol, protože některá řešení již byla využita a je hloupé je vykrádat.

Změnou nejpodstatnější je ale fakt, že Dylan mezitím dostal Nobelovu cenu za literaturu. Čteme tedy jeho texty v jiném nasvícení a v tlustém rámu nekonečných diskusí, které po zveřejnění verdiktu Švédské akademie propukly ve světě i u nás: jsou skutečně jeho texty literaturou či poezií? Tato otázka sice nemůže vést ke smysluplné odpovědi, protože bychom se nejdřív museli shodnout na tom, co přesně činí literaturu literaturou či poezii poezií, a na zřetelně vyčleněném horizontu tohoto jevu bychom pak museli umět vztyčit vertikálu hodnotové škály, což je úkol tak nadlidský, že i kdyby se jej podařilo splnit, nezbyly by pak už žádné síly na argumentaci o Dylanově pozici v takto vybudovaném prostoru. Přesto ale rámuje ona vehementní debata naše čtení a byla asi i jedním z podnětů k nové vlně vykladačských prací, jakou je například monografie profesora klasické filologie na Harvardu Richarda F. Thomase Why Dylan Matters (Proč je Dylan důležitý, 2017).

Člověk by u dovršeného projektu očekával debatování o celé řadě otázek, zejména pak o překladu. Gita Zbavitelová – myslím po právu – zvolila řešení, které má blízko k „pod­stročniku“, tedy k doslovnému překladu, který se snaží co nejlépe zachovat lexikální významy a rezignuje na „formální“ rysy, jako je rytmus, rým či aliterace. Čtenář se tak dozvídá, o čem Dylan zpívá, což není tak úplně samozřejmé: na některých nahrávkách je jeho výslovnost natolik podivná, že i leckterý rodilý mluvčí musí sáhnout po přepisu textu. Navíc si Dylan s texty pohrává podobně jako s hudbou a na nahrávkách z koncertů nebo i na alternativních studiových verzích, jež postupně nabízejí Bootleg Series, lze pozorovat různé variace. Na druhou stranu ale doslovný překlad zoufale potlačuje cosi jako hymničnost, kterou na sebe především písně ze šedesátých a sedmdesátých let postupně nabalily – patinu originálu, který nenahradí žádná kopie. Když namísto Chimes of Freedom přijde „Zvonkohra svobody“ či místo Blowin’ in the Wind stojí „Poletuje ve větru“, mizí veškerá posvátnost a aura, jež z originálu vyzařuje.

Dylanovy texty jsou, stejně jako značná část jeho hudby, často založeny na bachtinovském různořečí – jsou jakýmisi ohlasy, čímsi na pomezí mezi originálem a kopií. Někdy se odkazuje k jedinečnému textu, jako v případě písně Roll On, John, jejíž verš „Tyger, tyger, burning bright“ vede jednoznačně k Williamu Blakeovi. Zde tudíž překladatelka stojí před volbou, zda citovat Hronovo „Tygře, tygře, žhavě žhneš“, anebo Joskovo „Tygře, tygře planoucí“. Často ale Dylan odkazuje spíš k jakýmsi „archetypům“, jež se už před ním vyskytly v desítkách podob, a nejspíš nelze dohledat zdroj prvotní. A i kdyby to šlo, tak jak jej převádět? Český kontext se přece jen nehemží bizony, desperáty či padlými ženami v saloonu. Zde je překladatelská rezignace zcela na místě.

Nejzapeklitější mi ovšem připadá otázka překládání významově rozkolísaných, ambivalentních slov. „Everybody must get stoned“ v sobě nese jak „zhulit se“, tak „ukamenovat“ a ještě další významy. Překladatelka zjevně volí to, co jí přijde bližší. Někde to ale má nechtěné důsledky: název desky Blood on the Tracks (1975) lze přeložit jako Krev na kolejích, ale také Krev ve stopách. Když Zbavitelová zvolila Krev na kolejích, asi trochu oslabila sebetrýznivý tón tohoto alba, hlavně ale dílo konotačně zakotvila u mola, které už je v českém kontextu obsazené Rosou na kolejích. Čili Wabi, dokonce rok před Bobem.

Přeložit celého Dylana dobře by si žádalo celý život talentovaného básníka, a nejspíš by se to stejně nepodařilo. Vezměme zavděk tím, že jej máme přeloženého tak, jak to šlo.

Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.