Když se po sametové revoluci otevřela stavidla a vyvalila se záplava kulturních podnětů dosud ukrytých ve vrstvách neoficiální kultury, asi málokoho napadlo ptát se, co bude s českým folklorem. Zakonzervovaná podoba lidové kultury byla vnímána jako jakýsi věčný soundtrack prostoru vytyčeného folklorními slavnostmi a turistickými košty v moravských sklípcích. Jednalo se o stabilní zdroj autenticity, ze kterého čerpaly generace hudebníků od národních buditelů 19. století přes budovatelskou propagandu minulého režimu až po československý folkpop osmdesátých let. Romantické představy o čistém a modernitou nedotčeném venkovském životě se propsaly i do tuzemského hudebního mainstreamu. Většinou ale formou, která má s lidovostí jen málo společného.
Asi nejúspěšnějším zástupcem porevoluční lidové romantiky je Čechomor. Jeho fenomenální úspěch přišel na přelomu tisíciletí, kdy už zavrhl snahy o objevování méně známých lidových písní a jejich inovativní intepretaci. Svědčí o tom i změna jména kapely, která začínala jako 1. Českomoravská nezávislá hudební společnost. Nový název značí posun ke glajchšaltovanému poprockovému zvuku, ostatně skupina jela turné s Lucií nebo Jarkem Nohavicou. Vývoj Čechomoru může sloužit jako případová studie českého mainstreamového přístupu k folkloru, jenž je středním proudem vytěžován bez ohledu na své kořeny, původní funkce nebo estetický kontext. S tím se pojí i pitvořivé používání dialektů, které u rodilých mluvčích vyvolává úsměšky, pro většinového posluchače ale představuje znak opravdovosti. Směšnost této hrané autenticity se vyjeví, když se blíže podíváme na zdroje českého folkpopového revivalu.
Současná podoba tuzemského folkloru má totiž pramálo společného s bohatou hudební kulturou lokálních komunit minulosti. Například tolik populární cimbálky, o jejichž záchranu bojují zástupy folklorních souborů od pražských Vinohrad po slovácký Hodonín, u nás nemají nijak hluboké kořeny. Nástrojové obsazení, rytmické struktury, část repertoáru i aranže se na území Moravy dostaly až na konci 19. a začátku 20. století jako import tehdy populárních uherských kavárenských kapel. S trochou nadsázky by se dalo říct, že nenáviděná dechovka, která je v očích zapálených folkloristů-amatérů parazitním druhem, má s lokální lidovou hudbou pevnější pouto než všudypřítomný duvaj (typický rytmus cimbálového doprovodu, jehož název ostatně poukazuje na uherskou provenienci). To samo o sobě nemusí degradovat snahy o aktualizaci folkloru, ale některé snahy o konzervování kánonu lidových písní v tomto světle působí vyloženě tragikomicky. Folklor totiž nemusí nutně znamenat nekonečné opakování moravských lidovek. Všeobecná popularita českých folkařů, třeba Wabiho Daňka, má v mnoha ohledech k lidovosti daleko blíž než valašský skanzen a je jedno, jestli si je lidé zpívají s pálenicí na Moravě nebo u táboráku v jižních Čechách.
S představami o sdílené minulosti a lidové hudbě se ovšem dá nakládat i tak, aby z nich nezbyla pouhá karikatura. V posledních dvou dekádách folklor prosakuje do tvorby nezávislých hudebníků. Lidové imaginaci koneckonců nahrává i současná politická situace – folklorní imaginace tak stojí například za úspěchem brněnského alternativního dua Dva, folklorizující textové a melodické prvky rádi využívají pražští experimentátoři Vložte kočku a k lidové hudbě se vztahuje i Jan Burian mladší. Zdánlivě nesourodý výčet hudebníků spojuje neochota podřizovat se trendům a především syrovost, s jakou se jim daří folklorní materiál využívat. Může to být jedna z cest, jak zabránit tomu, aby se folklor stal zapečetěnou výkladní skříní nacionalistických představ o naší kulturní minulosti.
Autor je hudební publicista.