Problém narůstajícího sucha nelze řešit pouze na jedné úrovni. Na řešení se musí podílet všichni zainteresovaní aktéři včetně řadových občanů. Samotná adaptační opatření nestačí. Je potřeba si uvědomit, že příčinou problému je globální oteplování, a koordinovaně usilovat o jeho zpomalení.
Studie očekávaných dopadů klimatické změny na území Česka, kterou na konci května zveřejnil Ústav výzkumu globální změny Akademie věd České republiky (text studie je dostupný na adrese klimatickazmena.cz), modeluje nejaktuálnější scénáře vývoje klimatu. Do poloviny století se na našem území pravděpodobně oteplí v průměru o dva stupně Celsia, do konce století, pokud lidstvo výrazně neomezí produkci skleníkových plynů, je třeba počítat s nárůstem až o tři stupně. Teplota tedy poroste, kdežto srážkové úhrny mají dle modelů stagnovat. To není dobrá zpráva. Při vyšší teplotě vzduchu totiž dochází k většímu výparu, což spolu se sníženou schopností půdy zadržovat vodu a s rostoucím podílem zastavěných ploch znamená, že se srážková voda rychleji vypařuje, a co se nevypaří, odtéká z větší části povrchovými toky z našeho území pryč. Přidáme-li k tomu další předpokládané změny, například nárůst počtu tropických dnů či dnů se silnými a přívalovými srážkami (nad 20, respektive 50 milimetrů), kdy se déšť nestihne vsáknout, je závěr jasný: Česko může očekávat stále častější a delší epizody sucha, stejně jako další extrémní klimatické jevy.
Tradiční postupy nestačí
Za nejohroženější oblast označuje zmíněná studie jižní Moravu. A právě tam, u Novomlýnských nádrží a na Kyjovsku, realizujeme od počátku roku 2019 s týmem sociálních a přírodních vědců výzkumný projekt Příběhy sucha, v němž sledujeme, jak sucho ovlivňuje každodenní jednání a přemýšlení místních lidí – běžných občanů, zemědělců i lokálních politiků, na které se zde zaměřím.
Obyvatelé jižní Moravy ovšem nevnímají sucho jen na základě své bezprostřední zkušenosti. Jejich porozumění je výrazně ovlivněno i tím, jak o suchu informují média, z nichž čerpají většinu informací o tom, jak se k problému stavějí politici na národní úrovni, úředníci, vodohospodáři nebo vědci. Analýzy, které jsme provedli, ukazují, že značnou část mediálních obsahů týkajících se sucha tvoří výčty opatření, jež je třeba realizovat, aby jeho dopady nebyly tak ničivé. Hovoří se o nutnosti změnit hospodaření v krajině tak, aby se zvýšila její retenční schopnost, a plánují se rozsáhlé vodní infrastruktury, které by vodu zadržely, případně převedly tam, kde bude v budoucnosti chybět. Apeluje se na hospodárné zacházení s vodou. Všechna tato adaptační opatření jsou obecně známá a vědí o nich i starostové na jižní Moravě. Jiná věc je ovšem převést je do praxe.
V okolí Nových Mlýnů jsem se setkala se starosty, kteří s vervou a někdy i na vlastní náklady realizují drobné krajinné úpravy, od nichž si slibují zadržení tolik potřebné vláhy v krajině. Vysazují na katastru obce aleje a remízky, budují mokřady a rybníčky a snaží se k témuž přemluvit i místní zemědělce. Když se ale podíváme na jejich práci v širším kontextu, není její efekt jednoznačný. Často postupují spíše intuitivně, vycházejí ze své znalosti toho, co bývalo v obci „kdysi“, a nyní se to snaží obnovit. Ovšem krajina i klima se změnily natolik, že spoléhání se na „tradiční“ postupy a vědomosti nefunguje: vyhloubené mokřady jsou mnohdy vyschlé, koryta obnovených potůčků prázdná. A i když se podaří vybudovat životaschopné krajinné prvky, není vyhráno. Stačí se podívat na katastr sousední obce nebo na pozemky místních zemědělců – pokud také oni nedělají na svém území něco pro zadržení vody, je práce prozíravého starosty výrazně devalvována.
Odkázáni sami na sebe
Když pátrám po tom, proč někteří starostové proti hrozícímu suchu nic nedělají, setkávám se se třemi typy reakcí. Tou první je, že nevědí, co konkrétně by z obecně známých opatření mohli zrealizovat. S takovým vysvětlením se nejčastěji střetávám tam, kde buď ještě neproběhly pozemkové úpravy, nebo proběhly v době, kdy stávající starosta nebyl na své pozici, a tedy se nekonfrontoval s jejich průběhem. Jiní odpovídají, že zadržování vody v krajině není jejich starost: je-li v obci vodovod, svůj závazek vůči občanům splnili; jsou to přece zemědělci a vinaři, případně majitelé lesů, kdo hospodaří v krajině, a je v jejich zájmu, aby v ní bylo dost vody. Třetí, poslední skupina odpovědí se týká financování krajinných úprav. Vedle kritiky celkové neefektivnosti dotačního systému se často objevuje následující výtka: ačkoli mohou být krajinné prvky zaplaceny z dotací, jejich údržba padá na bedra obcí. Má-li obec například jednou za čas vyčistit menší retenční nádrž, mohou jí vznikat mnohamilionové náklady, které ze svého rozpočtu nemůže uhradit.
Starostů se také ptám, zda se setkali s podporou či přímo iniciací konkrétních opatření ze strany krajských úřadů nebo státní správy. Shodují se na tom, že nikoli. Tu a tam sice z kraje přijde pozvánka na celodenní seminář o hospodaření s vodou, ovšem pro přetížené, většinou zaměstnané starosty to není zrovna atraktivní formát. Ani na místní úrovni ovšem není lépe: dobrovolné svazky obcí a místní akční skupiny se suchem cíleně nezabývají, takže ani zde místní politici nenalézají oporu a jsou opět odkázáni jen sami na sebe. Nepřehlédnutelnou úlohu plní některé neziskové organizace organizující semináře a workshopy (například brněnská Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Veronica), nemohou ovšem pokrýt celou republiku a koneckonců by se ani neměly ocitnout v pozici, kdy bude odpovědnost za informování o hospodaření s vodou přenášena na ně. Ve výsledku starostové obcí jednají solitérně, zápolí s dotačními programy, a přitom nemají dostatek konkrétních informací ani cílené podpory. Od místní samosprávy ovšem nelze očekávat, že si s dopady globálního oteplování poradí sama.
Vázne komunikace
Z výše uvedeného plyne několik závěrů. Ačkoli se na úrovni ministerstev a dalších úřadů státní správy může zdát, že k dané problematice existuje dostatečné množství legislativních opatření, prohlášení, strategií, dotací, publikací, komisí či seminářů, do konkrétních politických praxí jednotlivých obcí často „nedotečou“. Komunikace shora dolů očividně vázne. Současně na lokální úrovni chybějí funkční platformy horizontálního propojování, kde by se místní politici vzájemně informovali, inspirovali, sdíleli osvědčené praxe, radili se s odborníky, ale hlavně efektivně spojovali síly a usilovali o komplexní, systémovou reakci na narůstající sucho.
Takovou komunikační platformou by jistě mohly být existující svazky obcí či MASky (místní akční skupiny), na jejichž půdě by ale musela vzniknout poptávka po řešení problému sucha, a ta zatím chybí. Pomoci by mohly cílené a promyšlené podpůrné impulsy z ministerstva životního prostředí a ministerstva zemědělství, krajských úřadů a dalších orgánů veřejné správy, stejně jako „bottom-up aktivity“ již zmíněných neziskových organizací, sdružení zemědělců a podobně. Ovšem aby místní politici na tyto impulsy slyšeli a vzali za svůj názor, že sucho jakožto projev globálních změn klimatu nelze ani přehlížet, ani se jím zabývat izolovaně, musí se změnit způsob, jakým je u nás toto téma komunikováno. Nyní se o něm hovoří převážně jako o problému, který lze vyřešit sadou adaptačních opatření. Tím se ale podporuje mechanické a technicistní vidění problému, vedoucí k dojmu, že když se zrealizují všechna myslitelná opatření, sucho nebude, což vytváří prostor k výše zmíněnému přenášení odpovědnosti, tu na zemědělce, tu na stát, tu na Státní pozemkový úřad.
Naopak ve veřejném diskursu o suchu až na výjimky chybí akcent na mitigaci, tedy zmírňování rozsahu a rychlosti klimatické změny. Takový důraz ale vyžaduje, aby politici otevřeně přiznali, že sucho je jedním z projevů globální klimatické krize a že jeho dopady sice lze mírnit adaptačními opatřeními, ovšem skutečné řešení, máme-li na ně vůbec čas, spočívá především v rapidním snížení emisí skleníkových plynů a radikální proměně spotřebního chování nás všech. Dokud se tomuto nepopulárnímu konstatování budou české politické špičky bránit, nelze očekávat ani proměnu v jednání lokálních politiků.
Autorka je antropoložka.