Proti změně klimatu se nebojuje

S Radkem Vlnasem o hydrologické situaci Česka

S odborníkem z Českého hydrometeorologického ústavu a Výzkumného ústavu vodohospodářského jsme mluvili mimo jiné o tom, zda se skutečně neobejdeme bez přehrad, proč není hloubení soukromých studen řešením nedostatku vody a proč krajinné úpravy v boji s dlouhodobým suchem příliš nepomohou.

Radek Vlnas. Foto z osobního archivu

Česká veřejnost i média si sucha všímají výrazněji poslední dva až tři roky. Tento problém byl nicméně ohlašován několik desetiletí dopředu. Proč na něj nejsme připraveni lépe?

Už v devadesátých letech existovaly zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu OSN, ale tehdejší politické odmítání klimatické změny u nás bylo až komické. Od té doby sledujeme psychologický proces vyrovnávání se s neodvratným: napřed proběhla fáze popírání, po roce 2000 následovalo připuštění možnosti, že klimatická změna sice existuje, ale má přirozené příčiny, až se nakonec říkalo: ano, má na to vliv člověk, ale není jasné, jak velký. Pak Václav Klaus odešel do důchodu a bylo chvíli ticho po pěšině. Vyrovnávání se s klimatickou změnou se liší i generačně. Neznám moc lidí nad sedmdesát let, kteří by klimatickou změnu chápali jako zásadní potíž. Příroda je podle nich něco, co existuje nezávisle na člověku, a představa, že by se lidem působení na prostředí mohlo vymknout z rukou, je pro ně nemyslitelná.

 

Jak se tato generační propast odráží v hydrologii?

Spektrum názorů je pestré nejen, co se týče generací, ale i vzdělání – záleží i na tom, zda výzkumník studoval na Karlově univerzitě nebo na technice. I vědec si do své práce promítá vlastní přesvědčení. Přesto mne nenapadá mezi českými hydrology nikdo, kdo by nepovažoval klimatickou změnu za prokázanou. Spíš se lišíme v tom, jakým způsobem k ní přistupovat, a zatímco starší generace se víc přiklání k technickým řešením, mladší generace fandí opatřením blízkým přírodě.

 

Zakladatel společnosti Živá voda Jiří Malík, který nyní velmi aktivně propaguje krajinné úpravy blízké přírodě, tvrdí, že stavění přehrad je do budoucna nesmyslné, protože voda v krajině zkrátka nebude a nádrže nebude čím naplnit. Co vy na to?

Když se v letech 2015 a 2016 psala Koncepce ochrany před následky sucha pro území ČR, která byla v létě 2017 přijata, byl jsem u toho jen okrajově, ale vždy, když jsem měl příležitost, upozorňoval jsem kolegy, že by se mělo jasně říct, o jakém suchu se mluví. Podle základní definice má sucho čtyři kategorie – může být klimatické, půdní, hydrologické a socioekonomické. Jenže i v meziresortní komisi Voda­-sucho, někdejší ministerské skupině Voda, sedí lidé s různými názory, někdo prosazuje opatření pro lesy, jiný se zaměřuje na přehrady, a nevšímají si toho, že se baví každý o jiné části sucha. My v projektech Výzkumného ústavu vodohospodářského krajinné úpravy jednoznačně podporujeme, protože mají dopad na krátkodobé sucho typu „tři týdny nebude pršet“. Ale jestliže máme deficit srážek takový, že tři roky ze čtyř spadnou dvě třetiny běžného ročního úhrnu, příroda začíná být vyčerpaná a průtoky i podzemní zdroje klesají. A efekt krajinné úpravy se přitom projeví jen v překonání zemědělského sucha.

 

A kdyby byly krajinné úpravy provedeny hromadně, ne jen několika obcemi?

Uvedu vlastní zkušenost. V roce 2015, když sucho začalo, jsem byl koncem července na Březnicku. Tam jsou rybníky, remízky, louky, zkrátka pestrá krajina. Jenže byla úplně vyprahlá – uschlé kopřivy, rybníky měly o metr méně vody, maliny zvadlé. V roce 2017 v Čechách sice sucho tak velké nebylo, ale posunulo se na jih. Byl jsem na dovolené na Jindřichohradecku a podél Rakouska se vracel zpět. V Česku je populární srovnávat ortofota rakouských polí složených z estetických proužků, tři metry brambor a tři metry ovsa, s fotografiemi českých lánů, jenže i rakouská krajina byla tehdy na začátku července spálená na troud. Nevěřím, že krajinná opatření mají v případě takového sucha, jaké nyní zažíváme, zaznamenatelný dopad. Jsou ovšem důležité z jiných důvodů než hydrologických – kvůli biodiverzitě.

 

Existují nějaké historické záznamy o situaci podobné té, v níž se dnes nacházíme, nebo je dnešní sucho bezprecedentní?

Kolega Libor Elleder, který se zabývá ranou a předinstrumentální hydrologií, zrekonstruo­val průtoky na Labi v období, které je hodně podobné současnosti, mezi lety 1863 a 1874. Tehdy po čtyřech letech sucha následovalo období lehce podprůměrné až průměrné a na to navázalo další suché období. Existují záznamy o tom, že se odstavovaly mlýny. Voda se tehdy draze prodávala, probíhaly spory mezi plavbou, protože bylo třeba plavit dříví, a mlynáři, kteří chtěli mlít.

 

Co můžeme dělat? Zdá se, že člověk vyvolal změnu, kterou nemůže zvrátit…

Určitě to nejde zvrátit, skleníkové plyny mají desítky let doběhu. Zásadní překážkou je ale i představa o nutnosti boje s přírodou: dříve lidé bojovali se škůdci, teď s klimatickou změnou. Stále nejsme partnerem přírody – nejdřív problém způsobíme, a pak s ním bojujeme. Společnost by konečně měla pochopit, že příroda není zdroj, že jsme její součástí a že její existence je něco na způsob zázraku – vždyť tohle všechno kolem by tu nemuselo být. Bez tohoto uvědomění správná řešení nemůžeme nalézt a budeme pořád zápasit a přetahovat se. Nicméně si trochu idealisticky troufnu říct, že změna začíná být ve společnosti cítit.

 

Jaký je váš postoj k budování přehrad?

Jako Výzkumný ústav vodohospodářský prosazujeme lokality pro možnou budoucí výstavbu přehrad. Kdysi to byl seznam o 210 položkách, ale kvůli odporu veřejnosti se zredukoval na pouhých 65. V případě těchto lokalit však nejde o plán výstavby, jde o vytipování lokalit jako strategické zásoby v horizontu až sta let – asi jako když v hnědouhelném revíru necháme část uhlí, abychom mohli vyrábět léky. Jsme industriální společnost a jsme závislí na fungování vodovodu. Komunální voda přitom pochází z poloviny z podzemních vod a z poloviny z povrchových. Málokdo si uvědomuje, jak by vypadal průtok ve Vltavě bez vltavské kaskády, kdyby ji ti nenávidění bolševici nepostavili. A můžeme se samozřejmě bavit o tom, jestli je Pěčín moc drahý nebo jestli se lidem nezatajuje část nákladů…

 

Jenže když byla studie proveditelnosti k Pěčínu mírně řečeno upravená, těžko pak někdo věří tomu, že je taková přehrada potřebná a v zájmu obyvatel.

Když se dostal Pěčín na přetřes během jednání nad koncepcí, zprávu Hydroprojektu jsem si prohlédl. Hned na začátku mi některé tabulky připomínaly ty naše z Vodohospodářského ústavu, jenže s nimi bylo podivně manipulováno. Oni aby dostáli potřebnosti přehrady, odepsali všechny stávající zdroje vody. Pořád se říkalo, jaký je problém se zásobováním Hradce Králové, jenže se ukázalo, že to je pravda jen do jisté míry – město si mezitím zrekonstruovalo úpravnu, jsou schopni čistit vodu z Orlice, nějaké zdroje jsou na Seči, mohou si předávat vodu s Pardubicemi, a to všechno jsou řešení, která oddalují Pěčín do doby, kdy skutečně nebude kde brát.

 

Pomohou lidem soukromé studny?

Cesta vede spíš přes propojování soustav, budování nových a rezervních zdrojů, napojování obcí na vodovod. Jsem povahou solitér a vždy jsem se držel decentralizace a názoru, že mít vlastní studnu znamená být nezávislý, ale postupně se ukazuje, že to je naopak nejisté řešení. Suchem jsou nejvíce postižené právě obce, jež mají malé zdroje, které nejdříve dojdou.

 

Jak jsou na tom tedy zásoby podpovrchových vod?

Hydrometeorologický ústav provozuje celostátní síť monitoringu. V hlásné síti, což jsou objekty s dálkovým přenosem, které můžeme vyhodnocovat každý týden, teď máme přes dvě stě mělkých vrtů, asi sto padesát pramenů a zhruba osmdesát hlubokých vrtů. To nejsou zase tak velká čísla na to, jaká je plocha republiky, a na to, jak je tu pestrá geologie. Další věc je, že monitorujeme většinou neovlivněné podzemní vody, čili nemáme zpravidla objekty tam, kde probíhá nějaké jímání. Tím pádem je trošku rozdíl mezi tím, co říkají naše data, a co lidé reálně zažívají. Ve starých domovních studnách voda často nemusí být – už proto, že jsme průmyslová společnost a máme mnohem větší potřeby, než jsme měli dříve. Kromě toho se mezi sousedy vždycky najde někdo, kdo má dost peněz, hlubší studnu a větší spotřebu. Sledování odběru v případě studen neprobíhá, jak by mělo, a pak dochází ke sporům. Soused jedné mé známé odjel na dovolenou, nechal puštěné kropení trávníku, a vedlejší rodina se třemi dětmi pak neměla ve studni vodu. Když mu známá volala, zda by to nemohl po dobu své nepřítomnosti vypnout, odpověděl jí, že ne, že dal do trávníku ­milion a nenechá si ho zničit… To už ale není věc stavu přírody.

Za hydrology mohu říct, že současná situa­ce není tak dramatická, jsou vlhčí a sušší roky a až dosud – pokud to klimatická změna nějak úplně nerozbourala, což se teprve dozvíme – se střídají zhruba v dvanáctiletých cyklech, které korelují s cykly sluneční aktivity. Proč, to zatím neumíme vysvětlit. A podzemní vody zase mají svůj roční chod – maximum je na jaře po roztátí sněhu, a pak postupně klesají až do října. S klimatickou změnou se ovšem rýsuje určitý nový vývoj. Když zjišťujeme, jaký je trend podzemních vod, vychází nám, že – zjednodušeně řečeno – na padesáti objektech sledujeme pokles, na několika jednotlivých vzestup, ale na většině objektů je situace nezměněná. Mapa znázorňující stavy je sice dost červená, ale všimněte si, kolik je tam bílých koleček, kde se nic neděje. Problém je, že podzemní vody mají nejkratší řady měření, a naopak dlouho trvá, než srážka do podzemní vody doteče.

 

Když hovoříme o poklesu, jedná se o centimetry, nebo metry?

K tomu je potřeba vysvětlení. Musíte si představit, že hladina je pod kopcem trochu vypouklá a na úpatí kopce se pramenem odvodňuje a funguje tam hydraulický tlak, odpor prostředí a spád. Dá se to připodobnit k houbě, na niž lijete vodu – čím méně vody je, tím méně jí vytéká, a tím méně je změna odtoku detekovatelná. Takže my se sice dnes bavíme o tom, že máme největší sucho, ale – uvedu­-li příklad – u vrtu, který kolísá metr a půl v celém čtyřicetiletém období, je dnes hladina o deset centimetrů níž než v devadesátých letech. Podle mne je téma klesajících spodních vod silně nafouklé a jsem spíš pro předběžnou obezřetnost. A také jsem pro to oddělit téma krajiny a průmyslového zemědělství od hydrologického sucha, za něž zemědělci vážně nemohou.

 

Takže za to, že je v Labi málo vody, zemědělci nemohou?

Naopak v Labi je vody dost, protože to nádrže dotují jednak přímo a jednak nepřímo přes vypouštění odpadních vod.

 

Jak dlouho probíhají měření v rámci zmíněné sítě?

Síť podzemních vod, tehdy síť mělkých vrtů a pramenů, existuje od roku 1961 a začátkem devadesátých let přibyla síť hlubokých vrtů. Tuto síť jsme v roce 2008 v rámci evropského projektu ISPA/Fond soudržnosti rekonstruovali a doplnili dalšími objekty. Systematické měření průtoků máme zhruba od začátku 20. století. Srážkové mapy ale existují už z dob Rakouska­-Uherska, třeba na Ohři tehdy existovalo víc stanic, než máme my dnes!

 

Tolik desetiletí výzkumů představuje ohromný soubor dat. Není už načase se z nich nějak prakticky poučit?

Já se nedivím, že jsou lidé naštvaní, že se nic nedělá, protože výzkumů už bylo skutečně dost. Nicméně díky české infrastruktuře není problém sucha tak hrozivý, jak se nyní představuje. Nevím, jestli si to Češi uvědomují, ale jsme poměrně rozvinutá země a máme velkou tradici vodního hospodářství, máme rozsáhlý monitoring, pokročilá je státní správa v oblasti vody a situace je dobrá, i co se týče technické stránky zahrnující přehrady a vodárenství. Na druhou stranu je ale s planetou něco hodně v nepořádku a my zatím namísto radikálních řešení honíme nějaké desetinky v měření. Takže ano, je třeba začít konat. Ale nevím, za co by nám pak chodila výplata…

 

O roce 2018 se hovořilo jako o nejsušším, jaký současníci pamatují. Má to už nějakou oporu v datech?

Zatím mám představu o podzemních vodách – a to byl skutečně nejhorší rok od počátku měření. V devadesátých letech bylo velké sucho, i s dopady na zásobování, nicméně to aktuální je ještě větší, a přes velkou setrvačnost – rok dva sucha se vůbec nepoznají – už se to promítlo i do hlubokých vrtů, které jsou desítky až stovky metrů pod povrchem. Už i severočeská křídová pánev a východočeská křída je v červených číslech. Špatné na tom je, že jsou to oblasti, z nichž se zásobuje obyvatelstvo.

 

Proč jsou některé vrty hluboké desítky a jiné stovky metrů?

Záleží na mocnosti pískovců. Jsou oblasti, kde je nepropustné podloží a na tom je pár metrů rozpukané horniny s puklinovým oběhem, pak oblasti niv řek, kde jsou desítky až stovky metrů štěrkopísků po době ledové, v nichž se drží voda, a další specifický typ oběhu představují právě pískovce. To jsou desítky až stovky metrů mocné horniny s velmi pomalým oběhem a malou pórovitostí – představme si dvě stě metrů pískovců a v nich sto dvacet metrů vody. Často tam není volná hladina, takže kolísá nikoliv s objemem, ale s tlakem. Někde to mohou být čtyři metry a někde dvacet. Pak se při chybné interpretaci objeví zprávy, že hladina ve vrtu ve východočeské křídě poklesla o dvanáct metrů – dobře, ano, ale ona v takovém místě klesá o dvanáct metrů každý rok a na jaře zase vystoupá.

 

Takže červené mapy nejsou tak červené, jak se zdá? Extrémní půdní sucho je sice aktuálně na polovině republiky, ale zároveň je červenec… Není to tedy vlastně normální?

CzechGlobe, Mendelova univerzita v Brně a Státní pozemkový úřad před lety spustily evropský projekt Intersucho a jím půdní sucho opanovaly, jelikož státní ústavy byly příliš zkostnatělé, takže tato data mám jen zprostředkovaně. Podle mého ale Český hydrometeorologický ústav i Intersucho mají až příliš výstupů a je skutečně těžké se v nich vyznat. Hodnocení podzemní vody v Českém hydrometeorologickém ústavu je sezónní – naše červená mapa za květen tedy znamená, že tento květen je mnohem sušší než obvykle. Ale když se člověk zajímá o nějaká minima, třeba o průtoky s ohledem na hospodaření a jakost vody, pak je vhodné mít výstupy roční a říct, jestli průtok dostačuje. Intersucho také respektuje sezónu. V určitém období roku má nicméně půda kapacitu velmi malou a jakákoli odchylka od normálu, i sebemenší, pak způsobí ona červená čísla, což mate. Je třeba si uvědomit, co se vlastně zobrazuje, a je třeba popsat způsob hodnocení. Jednotná metodika ale bohužel neexistuje.

Radek Vlnas (nar. 1970) se v oddělení podzemních vod v Českém hydrometeorologickém ústavu zabývá hydrologickou bilancí a hydraulickým a hydrologickým modelováním, ve Výzkumném ústavu vodohospodářském působí v oddělení hydrologie.