minirecenze

Tomáš Přidal

Čalouník

Druhé město 2019, 160 s.

Při čtení sbírky Čalouník od básníka Tomáše Přidala vzpomínám na slavný článek Susan Sontagové. Ta v šedesátých letech minulého století přišla s provokativním esejem Proti interpretaci, v němž tvrdila, že „interpretovat znamená ochuzovat, vysávat svět“. Budete­-li Přidalovu novou knihu interpretačně odkrývat, budete zároveň při tomto „zprostředkování smyslu“ hloubit příkopy redukce a restriktivní kontrolovatelnosti. Čalouník je v tomto směru ostatně velice podvratnou sbírkou: díky své poetické mnohovrstevnatosti se vzpouzí jednoduché a tím pádem i oklešťující sdělitelnosti. Je to právě Přidalovo básnické mistrovství (či šílenství?), co nás zavádí do zhulených hlubin „antismyslu“, v nichž jsou jahody popravované gilotinou, krev bublá v polévkové míse a špagetoví hippies protestují proti vraždění. Tato poezie navíc s naivitou sobě vlastní ruší zažité binární protiklady mezi fikcí a realitou, mezi imaginací a skutečností. V Čalouníkovi vplouváme do těžko uchopitelného meziprostoru, v němž se absurdita Přidalova poetického světa pne do uhrančivého neklidu každodennosti a oklikou se vrací v ještě zastřenější mysterióznosti: „tam kde končí poušť/ začínají stěrače/ parkovací hodiny ve stoletém kaktusu/ k čemu ti bude hulení po smrti“, píše autor v jedné z básní a nám nezbývá než číst intuitivně. Podstata věcí se zde prostě nevyjevuje tak, jak to očekáváme na základě běžných zkušeností. Vítejte v dalším pokračování seriálu Twin Peaks…

Libor Staněk

 

Miroslav Koupil

Tanec Techtlemechtle

Amaprint – Kerndl 2018, 90 s.

Mohlo by se zdáti, že „dal a má dáti“ platí v každé době od kolébky k hrobě. Není tomu tak zcela, jak by nejspíš moc chtěla. Autor poezie totiž – a v tom tkví potíž – živelně řítí se svou tvorbou inspirace rolbou a rozvrací tím snahy o věčné vztahy, nastoluje vlastní, a tím žití krásní (jak by pravil básník). Ale nebyl by to učitel, samospásných pravd ručitel, kdyby si občas nesmočil, kde se kdo politicky a v hospodě namočil, v komunálním rýmování a sebeironickém šprýmování, takže nejvíc natírá krajíc jménem satira. Ale filosof Nietzsche pravil: „V každém člověku je dítě, a to si chce hrát!“, což možno za bernou minci brát a přidat se ke Koupilově hře – anebo dál plout na nucené osamělosti kře. Miroslav Koupil hravou formou, která by měla být normou, navazuje na linie konkrétní a experimentální poezie. Jeho knihu si možno vzít na plavárnu, bo prostudovat cestou přes kavárnu, a protože je výtvarník, vyměnil štětec za pilník a obálku knize sám vytvořil, než by mu ji profík zpotvořil, v podobě vlajky buddhistů, oněch trapistů, kterým duch nejvyšší normou, pročež se nepotýkají s uměleckou formou. Ale my jo. Hlavně že je humor – vyléčí i tumor! Trochu schází ke Koupilovým básním hudba, což je zvyklá sudba nepříliš blahá, ovšem haha!, smíchu se očistnému neubráníte a chmury žalné rozptýleny, víte?

Vít Kremlička

 

Brenda Rufener

Místo, kde bydlím

Přeložila Olga Pek

Slovart 2019, 279 s.

Román žánru young adult, jímž autorka loni debutovala, slibuje úderné vyprávění o životě bez domova z nevšední perspektivy – předkládá příběh náctileté dívky Linden Roseové, jež před svými kamarády, spolužáky a učiteli předstírá život, který nežije. Své bezdomovectví „skrývá všem na očích“: spí v prostorách střední školy, věci si schovává ve školních skříních a kapesné si zabezpečuje prací v nedalekém domově důchodců. Místo strhujícího nastolení sociálně relevantního tématu však dostáváme místy chaotický, únavnými dialogy prodlužovaný a diskursivně ambivalentní text. Dějová linie bezdomovectví je vykolejena otevřením dalších zápletek tematizujících sociální problémy (především násilnictví v teenagerských vztazích), rozhovory v hávu rádoby sociografické reprodukce skutečných konverzačních situací působí spíše jako střípky falešného realismu a také hledání možnosti žít v souladu s vlastní identitou zůstává dvojsmyslné. Linden se snaží uniknout všudypřítomnému dohledu státních institucí, aby se bez stigmatu bezdomovkyně mohla stát tím, kým doopravdy je. Hraje však někoho jiného, aby se nemusela potýkat s vlastní traumatizovanou minulostí. Přestože traumata většinou znemožňují vyprávění osobního příběhu, kniha končí velkolepou sociální performancí – Lindeniným veřejným coming outem. Vyústěním románu je naděje na spravedlivější společnost, jejíž věrohodnost je však podkopána tím, že progresivní hodnoty jsou v knize didakticky zploštěny v ideologickou nauku.

Eleonóra Hamar

 

Sheila Fitzpatricková

Ve Stalinově týmu

Přeložila Daniela Orlando

Argo 2018, 384 s.

Australská historička Sheila Fitzpatricková, odbornice na sociální dějiny Sovětského svazu a jedna z vůdčích postav druhé generace revizionismu, se po sedmdesátce překvapivě vrhla na dějiny politické. Její kniha Ve Stalinově týmu se věnuje skupině nejbližších Stalinových spolupracovníků, která se ustavila během bojů o moc ve dvacátých letech, prošla čistkami let třicátých a nakonec byla zocelena válkou natolik, že po Stalinově smrti dokázala udržet moc i stabilitu režimu. Kniha však není jen přehledem zvratů v nejvyšších patrech sovětské politiky, ale také důkladnou sondou do prostředí mužů, kteří – jak autorka nepřestává zdůrazňovat – skutečně tvořili tým. Vedle samotného Stalina a Molotova, Mikojana, Kaganoviče a dalších vstupují na scénu také jejich manželky, milenky a děti. Fitzpatrickovou zajímá nejen, kdo a jak často navštěvoval Stalina v jeho kanceláři (ukazatel politického významu), ale i kdo koho navštěvoval v moskevských bytech, čí manželky se přátelily (či naopak nesnášely) a jak probíhala zábava na dačách během zřídkavých okamžiků volna. Ukazuje díky tomu komplexněji, než by to dokázaly „pouhé“ politické dějiny, jak se utvářela sovětská politika, a potvrzuje, že to nikdy nebyl výhradně Stalin, kdo ji tvořil. Jedním z nanejvýš pozoruhodných poznatků knihy je, že po Stalinově smrti panovala v týmu shoda na nutnosti změnit kurs. A že vlastně všichni generalissimovi nejbližší spolupracovníci chtěli být hned po jeho skonu reformátory.

Matěj Metelec

 

Kořist

(Crawl)

Režie Alexandre Aja, USA 2019, 87 min.

Premiéra v ČR 11. 7. 2019

Anglické slovo crawl může kromě jiného znamenat i plavecký styl, který se u nás označuje jeho počeštělým ekvivalentem kraul. Právě tímto stylem plave hlavní hrdinka nového hororu Alexandra Aji, který si toto slovo vzal jako svůj název (v češtině byl film uvedený pod nenápaditým titulem Kořist). Úvodní scéna, v níž vidíme mladou sportovní plavkyni Haley předvádět svou fyzickou kondici, upomíná na vrcholné Ajovy filmy Noc s nabroušenou břitvou a Hory mají oči. I tam Aja dokázal ještě dávno před samotným zjevením monster tu a tam zprostředkovat divákům pohled na postavy optikou predátora, který je posuzuje jen podle toho, jakou silou budou vzdorovat svému ulovení. Právě podobné detaily z filmu, který by jinak byl jen dalším tuctovým hororem o vraždících aligátorech, činí dílo, jež bývá i seriózními kritiky právem označováno za jeden z nejlepších mainstreamových snímků letní sezóny. Aja tentokrát není tak brakový jako ve svém starším rybím krváku Piraňa 3D, ale vypráví přímočarý, stejnou měrou tísnivý i zábavný klaustrofobní monster film ve stylu starších australských hororů typu Krvavé laguny. Stejně jako australští tvůrci i on dokáže velmi promyšleně využívat prostory, v nichž se děj odehrává, a skvěle pracovat s načasováním a gradací. Film, za nímž produkčně stojí další žánrová legenda Sam Raimi, by se dal popsat jako béčko natočené s áčkovým nasazením, ale právě díky tomu tak vyniká i mezi letními blockbustery.

Antonín Tesař

 

Kosmisk kastrering / Cosmic Castration / Vesmírná kastrace

Galerie NTK, Praha, 24. 7. – 18. 8. 2019

Výstava Vesmírná kastrace v galerii Národní technické knihovny se ve svém průvodním materiálu snaží diváka přesvědčit, že jejím zhlédnutím získá „základní přehled o současné umělecké scéně ve Švédsku“. Takový ambiciózní plán ale v relativně skromných prostorách Galerie NTK není možné zrealizovat ani při té nejlepší snaze. Ve skutečnosti se jedná o výstavu prezentující specifický výsek švédského umění – poměrně tajemné a volné uskupení umělců a umělkyň nejrůznějších generací, kteří sdílejí výchozí body blíže nedefinovaného manifestu. Jeho součástí je mimo jiné anonymita v čase a prostoru, takže se u jednotlivých děl nedozvíme jejich název, autora ani rok vzniku, čímž celá výstava dostává punc jednotného kolektivního díla, v němž individualita umělce nehraje roli. Veskrze sympatický organizační princip je nicméně zastíněn zastaralou estetikou, která se využíváním popkulturního a infantilního kýče asi nejvíce blíží postmodernímu umění devadesátých a nultých let. Ačkoli i tento fakt bude patrně součástí tajemného manifestu v pozadí, jeho punkové působení vyznívá možná až příliš prvoplánově na to, aby mohlo skutečně subverzivně působit v kontextu současného umění. Stejně tak mediální neukotvenost výstavy nemá ani tak anarchické, jako spíš nedbalé vyznění – namísto boření gramatiky rigidních výstavních postupů jsme svědky nepříliš zajímavého chaosu věcí.

Martin Vrba

 

Andy Weir

Artemis

CD, OneHotBook 2018

Po obrovském úspěchu románu Marťan, který původně vycházel na autorově blogu, následoval neméně úspěšný film. Očekávání, s čím přijde spisovatel Andy Weir dále, bylo proto značné. Děj druhého románu, nazvaného Artemis, se odehrává opět na pustém vesmírném tělese, tentokrát ovšem na Měsíci. Namísto napínavé cesty nehostinnou krajinou se hrdinové vydávají zneškodnit kombajny na horniny. Základ ale zůstává stejný. Jde o popis toho, s čím vším by se lidé museli popasovat, kdyby ve vesmíru postavili město Artemis, v němž by bylo možné žít. Zhruba první polovinu knihy si proto čtenář říká, jak asi bude vypadat další Weirova kniha. Posune se příště ještě dál od Země, anebo nechá svého hrdinu osidlovat velký meteorit? Či snad Sluneční soustavu opustí? Jinými slovy, nevyčerpal se autor jediným nápadem, který bude dál jen recyklovat? Druhá část knihy, v níž se rozvíjí špionážní zápletka jako vystřižená z Jamese Bonda – ostatně i on se jednou vydal na Měsíc –, však ukazuje, že autor dokáže svůj koncept rozšířit a vcelku napínavě podat poněkud fádní fabuli. Románu v podobě audioknihy pomohla svým hlasem Tereza Dočkalová, která dokáže přesvědčivě vystihnout geniální a sebejistou pašeračku, co má vše na háku. Doplnil ji Marek Lambora jako mladík ze Země, jemuž hrdinka adresuje dopisy reflektující její osobní život. České čtenáře a posluchače jistě potěší i zapojení jedné postavy pocházející z Česka – kutila střihu Přemka Podlahy.

Jiří G. Růžička

 

Body Without Organs

Isis And Thoth

2LP, Dark Entries 2019

V roce 1982 vznikla v New Yorku experimentální kapela Body Without Organs, jejíž zakladatelé Richard Behrens a Carl Howard ve své tvorbě kombinovali disonantní kytary s elektronikou, ale též vlivy magie a filosofie. Podomácku nahráli čtyři alba, která mezi lety 1985 a 1987 vyšla na kazetách. Letos label Dark Entries Records přišel s reedicí jejich prvotiny Isis And Thoth. Název kapely odkazuje ke konceptu „těla bez orgánů“ surrealistického básníka Antonina Artauda a posléze filosofů Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, podle nichž by tělo bez orgánů mělo být anorganizmální, neuspořádané a nasycené neredukovatelnou multiplicitou touhy. Egyptští bohové Isis a Thóth z názvu alba byli jakožto bohové magie a moudrosti klíčovými postavami hermetismu. Isis je ztotožňována s řeckou Artemidou a představuje přírodu, přírodní síly a moudrost; Thóth je asociován s Hermem Trismegistem. Nepřekvapí tedy, že mezi náměty skladeb patří alchymie či kabalistické rituály. Kabala se tu ovšem pojí s dadaismem (jak poznamenal americký literární kritik Norman Finkelstein, „poezie Tristana Tzary zní tajemně jako kabalistický rituál přepsaný do dadaistického projevu“) a dada se zase přirozeně snoubí s industrialem. Jednotlivé skladby vždy navozují určitou scénu, pocit či náladu a vedle hudebního zážitku nám svým způsobem nabízejí také možnost prožít vlastní mystickou zkušenost. Doufejme, že v budoucnu dojde na znovuvydání i dalších desek Body Without Organs.

Ivan Loginov