Různým aspektům složitého hlasování o důvěře staronové socialistické vládě Pedra Sáncheze se věnuje madridský deník El País (24. 7.). V článku s titulkem „Španělsko je jednou z nejpomalejších zemí ve formování vlády“ list upozorňuje na stále komplikovanější proces schvalování kabinetů v zemi, v níž se v posledních letech znásobil počet politických stran a předčasné volby se staly normou. Zatímco do roku 2011 získávaly vlády důvěru v průměru do 42 dnů, v roce 2015 trval proces vyjednávání osm měsíců a nakonec se konaly předčasné volby, po nichž následovalo dalších 96 dní jednání před vyslovením důvěry kabinetu Mariana Rajoye. Nyní (k 24. 7.) je v zemi kabinet bez důvěry již 84 dní. Pouze v Nizozemí (118 dní), Itálii (84) a Belgii (83) trvá schvalování vlád průměrně déle než ve Španělsku. Nejrychlejší jsou naopak Francouzi, Řekové, Dánové, Švédové či Britové. Důvody spatřuje deník především ve faktu, že španělská vláda potřebuje explicitní podporu většiny parlamentu, byť v konečném důsledku většinu prostou, takže nestačí faktická tichá podpora. Vyslovení nedůvěry vládě se pak v zemi koná metodou takzvané konstruktivní nedůvěry, vláda tedy padne pouze v momentu, kdy je současně instalován nový premiér. Dodejme pouze, že v daném srovnávacím rámci se Česká republika nachází v těsném sousedství Španělska.
Ve stejném kontextu se v iberské zemi dějí věci se zajímavým mezinárodním přesahem. Deník El Mundo (22. 7.) informuje o dalším vývoji v kauze bývalého španělského velvyslance ve Venezuele Raúla Moroda, vyslaného do Caracasu Zapaterovou socialistickou vládou na léta 2004–2006. Významný činitel antifrankistické opozice, levicový intelektuál a politický teoretik je obviněn z toho, že přijal od venezuelské státní ropné společnosti PDVSA více než čtyři miliony eur za fiktivní poradenskou činnost, přičemž peníze se „praly“ přes fasádovou panamskou společnost za aktivní účasti nedávno zadrženého Morodova syna Aleja. Peníze na účty proudily mezi lety 2008 a 2013, aniž by rodina jakkoli doložila údajné právní a jiné služby. Zatímco Morodo nebyl s ohledem na vysoký věk vzat do vazby, policie zatkla na madridském letišti bývalého pracovníka PDVSA Márqueze Cabreru. Ten byl propuštěn poté, co slíbil plnou spolupráci s justicí, ovšem pod podmínkou, že neopustí španělské území. Daný slib Márquez Cabrera dodržel – o tři dny později byl nalezen mrtev. Policie zatím pracuje s tezí o sebevraždě.
„Nikaragua, od jedné diktatury k jiné“ – tak zní titulek článku Rafaela Rojase, historika kubánského původu, který působí v Mexiku, ve španělské verzi The New York Times (19. 7.). V článku napsaném k čtyřicátému výročí sandinistické revoluce, jež ukončila desítky let vlády rodiny Somozů, Rojas tvrdí, že somozismus svrhla široká aliance sociálních skupin a zájmů, v níž na rozdíl od kubánské revoluce nikdo neměl jasnou hegemonii. „Vytvoření této hegemonie, jež byla chápána jako neomezená kontrola nikaragujského státu, nebylo dílem revolučního procesu: šlo o pozdější cíl,“ píše autor. Původní revoluční plány nebyly „extremistické“ a zahrnovaly požadavky národní suverenity a sociální spravedlnosti, zajištěné pozemkovou reformou a širšími mezinárodními vazbami. Ústava z roku 1987 zaručovala politickou pluralitu, sociálně-tržní ekonomiku a lidská práva, ačkoli tehdejší prezident Daniel Ortega (zvolen v roce 1984) nedokázal zakrýt svou inklinaci ke kubánskému způsobu vládnutí a i díky americkému intervencionismu tato orientace nakonec převážila. Podle Rojase se v Nikaragui utvořila první verze takové levice, která přejala autoritářské komponenty kubánského modelu: represi, cenzuru, demagogii a kult osobnosti nejvyššího vůdce. Tento styl se stal běžným v rámci takzvané bolívarovské levice po nástupu Huga Cháveze k moci ve Venezuele. Není tedy divu, že po roce 2007, kdy se dostal znovu k moci, Ortega zavedl prvky chávistického vládnutí, jako jsou rentiérství, zastrašování občanské společnosti, delegitimizace disentu a neomezená možnost znovuzvolení. „Pokud v dobách, kdy byl mladým revolučním vůdcem, chtěl Ortega převést původně demokratické hnutí na totalitární cestu, nyní se coby diktátor-veterán zaměřuje na uzpůsobování nikaragujské demokracie formám autoritářství jednadvacátého století,“ píše Rojas.
Výročí sandinistické revoluce je také tématem reportáže ve španělskojazyčné mutaci serveru BBC (19. 7.), jehož redakce mluvila s Nikaragujci a Nikaragujkami staršími dvaceti let o jejich postoji k Danielu Ortegovi a proměnám země za obou jeho vlád (první v osmdesátých letech, druhá od roku 2007), a to vše s ohledem na krizi, která v Nikaragui vypukla na jaře loňského roku a vyústila v sérii protestů a vládních represí. Ana Siu, pocházející ze stejné rodiny jako jedna z ikonických obětí boje proti somozistické diktatuře, Arlen Siu Bermúdez, líčí, jak postupně ztrácela silnou víru v „sandinistické hodnoty“. Její závěr je jasný: lidem, kteří prováděli revoluci, šlo již tehdy hlavně o kontrolu země. Nyní Siu pobývá v mexickém exilu, důvodem je její účast na loňských protivládních protestech. Jennifer Alonso naopak zůstává sandinistkou a vládu aktivně podporuje s odkazem na rodinné zázemí, jež ji naučilo hodně o represi za Somozů. Alonso je aktivní v řadě mládežnických organizací vládní strany a nevidí rozdíl – jinak běžně diskutovaný – mezi původním sandinismem a dnešním ortegismem. Vinu za oběti střetů mezi policií a nespokojenými občany z loňského roku pak přičítá opozici, která prý všechno naplánovala tak, aby si získala lidovou podporu. Jak vidno, Nikaragua není jediná země, kde si nelze debatu o historickém výročí představit bez tvrdého boje o současnost.