Tah na bránu. Ale na jakou?

Tiché roky Aleny Mornštajnové

V knize jedné z nejpopulárnějších a nejprodávanějších českých spisovatelek na sebe narážejí zdařile evokované vztahy mezi lidmi a primitivní schematismus, s nímž autorka líčí dobu komunismu. Kniha Tiché roky je i kvůli tomuto rozporu sice dobrou, ale stále jen populární literaturou.

Ať už to se čtvrtým románem Aleny Mornštajnové (nar. 1963) Tiché roky dopadne u kritiky i čtenářstva jakkoli, jisté je, že se stane mezníkem její tvorby. Vždyť málokterý autor či autorka zaznamená po dvou nevýrazných prózách (Slepá mapa, 2013 a Hotýlek, 2015) se svou další knihou tak fenomenální úspěch u čtenářů, jak se to přihodilo Mornštajnové s románem Hana (2017). Přestože dílo získalo několik komerčních ocenění, seriózní literární ceny se autorce doposud vyhýbají. Může tuto nelichotivou situaci pozměnit aktuální titul?

Tiché roky jsou strukturovány do dvou vyprávěcích linií, které se pravidelně střídají. Kapitoly jsou jednoduše pojmenovány podle ústřední postavy té které linie (Otec a Dcera) a odlišeny časem i způsobem vyprávění. Časově obsáhlejší pásmo, zprostředkované autorským vypravěčem, je zaměřeno na Svatopluka Žáka, vypravěčkou druhé, časem příběhu zhuštěnější linie je jeho dcera Bohdana. Zatímco otcovo pásmo líčí celý Svatoplukův život a pokrývá dobu od třicátých …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky